Věc Makropulos
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/166/bmid_vec-makropulos-bcx-166.jpg
4
1162
166
Komedie o třech dějstvích uvedená poprvé v roce 1922 na scéně Vinohradského divadla, kde byl Karel Čapek dramaturgem. Podnětem k jejímu vzniku byla teorie profesora Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu. Dlouhověkost líčí, slovy autora, jako „stav velmi málo ideální a dokonce velmi málo žádaný“.
Přidat komentář
Bohužel.. četla jsem lepší Čapkovy knížky. Na to, že se jedná o komedii, jsem se ani jednou nezasmála a děj mě nijak neoslovil. Dvě hvězdy za chvíli napětí, kdy všichni zjišťují, kdo vlastně Marty je
Moje nejoblíbenější divadelní hra od Karla Čapka, už čtu po několikáté a viděl jsem mnohokrát i v divadle. Čapek byl prostě skvělý :-)
Velmi příjemná komedie, která se zamýšlí nad jedinečností života, která rozhodně nezávisí na dlouhověkosti, protože po pár stoletích by nejspíš ze všeho byl stereotyp.
Nadčasové téma. Jednoduchý příběh. Hluboká myšlenka. Mnoho řečeno málo slovy. Krásný a bohatý jazyk. Skutečně by dlouhověkost/nesmrtelnost přinesla lidem větší štěstí? Skutečně by byli lidé moudřejší a vzdělanější? Skutečně bychom o to stáli? Měl by náš život větší smysl? Žijeme v době, která si pohrává s DNA, tato knížka podává možnou odpověď na význam dlouhého života, a to v podání postoje E. M. Zároveň konec knihy nutí čtenáře k zamyšlení. Všichni lidé mají právo na nesmrtelnost? Jsme si všichni rovni? Kdo by o tom rozhodoval? Pan Spisovatel prostě uměl … a stále má čtenářům co říct. Teprve nedávno jsem zjistila, že byl několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, stále nechápu, proč ji nedostal.
Dílu panu Čapka jsem se dlouho vědomě vyhýbala. Nejspíš proto, že jde o jednu z nejvýznamnějších postav české literatury a tento fakt mne svým způsobem odrazoval. Naposledy jsem četla jeho Bílou nemoc snad někdy v dobách studií na gymnáziu. Po dočtení Věci Makropulos mám ale chuť se pustit do dalšího z jeho děl, a to nejspíš proto, že na té jeho "ikoničnosti" nejspíš něco bude.
Při čtení jsem si vzpomněla na citát, z knihy Petry Batók "A pak už jen tma", kde paní v babičkovských letech popisuje své pocity:
„Ráda vzpomínám, ale pokaždé mě to dožene k slzám. Vzpomínky bývají krásné, nicméně člověk si vždycky uvědomí, že už ho nic podobného nečeká. Všechno je pryč, člověk je nemocný, ošklivý. Málokdo vám dá najevo, že pro něj něco znamenáte. Stáří je každému na obtíž.“
Elina Makropulos je sice mladá vzhledem, ale uvnitř je vyčpělá, zahořklá, unavená a prázdná. Pulzující teplo života z ní už dávno vyprchalo. Elina je přestárlá paní, která má strach ze smrti.
Čapek již v předmluvě avizuje, že nakládá s tématem dlouhověkosti jako se stavem "málo žádoucím". Může se to zdát jako klišé, ale i já se domnívám, že člověk by měl přijmout časovou omezenost své existence a měl by ke každému dni přistupovat tak, jako by byl jeho poslední. Netvrdím, že mám tuto myšlenku stále na paměti, ale je vhodné si ji čas od času připomenout.
"Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..." (Gandalf)
Lidský život je časově omezen z dobrého důvodu. Tělo s přibývajícími léty chřadne a spolu s ním mnohdy i naše mysl. Dobrý fyzický a psychický stav je předpokladem pro šťastný život. Délka dožití ve zdraví se sice prodlužuje, ale i přes pokrok v oblasti medicíny si život nijak výrazně prodloužit nelze. V Čapkově dramatu je dlouhověkost, co se její délky týče, zahnána do extrému. Společně s možností prodloužit délku života v dramatu vyvstávají i zásadní otázky - kdo bude rozhodovat o prodloužení života a komu bude život prodloužen? A proč vlastně prodlužovat život jednotlivce, když jeho rodina, děti, vnoučata a vrstevnící postupně opustí tento svět a "nesmrtelní" zůstanou sami? Pro co jim zbyde žít? Napadá mne, že by prodloužení života dávalo smysl u brilantních myslí lidstva, kteří by tak získali čas pro důkladnější bádání a tak i možnost posunout lidstvo kupředu v oblasti vědění. Ale za jakou cenu?
KOLENATÝ: Nejvyšší soud se právě odebral –
GREGOR: – k poradě?
KOLENATÝ: Ne, k obědu.
Patřím ke generaci, ve které některá díla Karla Čapka byla povinná (Matka), jiná naopak utajována (Hovory s T.G.M.). Už samotný fakt stačil k tomu, abychom vyhledávali jen ta díla, která cenzor opatřil razítkem nevhodnosti. A tak mi tahle útlá knížečka unikala dlouhá desetiletí z úhlu pozornosti. Nicméně, přišlo i na ni. Na útlosti se jednoznačně podepisuje to, že je to divadelní hra, prostá většiny popisnosti a balastu, zapojující do plnosti fantazii čtenáře. I nadále mně sice zůstává utajeno, jestli by i dnes - v době transplantací, kmenových buněk, DNA, pěstování orgánů z embrií, Karel Čapek toto svoje dílo považoval za komedii. Samotný děj začíná poměrně nenápadně, a teprve druhá polovina, či spíše poslední třetina nastoluje filozofické otázky které mohou napadnout každého z nás (je ideální žít dlouho, jak dlouho, toužíme po věčném mládí proto že náš život je krásný, nebo je náš život krásný právě pro svoji omezenost?), ale i otázky etické, které se dnes dostávají do popředí, a které si musí nutně klást dnešní vědci, pro které se "Věc Makropulus" pomalu stává realitou. Kdo má žít dlouho a jaký má být klíč výběru? Kdo má být "soudcem", který vyvoluje a vybírá? Jsou jedinci, jejichž život má větší hodnotu? A tak mně připadá že dílo, které mohlo být v době svého vzniku jakousi fikcí a komedií, časem změnilo svůj charakter a stává se dílem spíše filozofickým, s otázkami morálními. Proto jsem rád, že jsem si na tuhle knížku počkal - ve svém mládí bych ji asi nedocenil.
Jeden by nejraději poslal paní Elinu Makropulos při její lhostejnosti někam na kraj útesu a nechal ji omylem spadnout. Tedy až do závěrečné části hry. To by tam pro změnu poslal všechny ostatní postavy vedoucí hloupý rozhovor o tom, kdo si zaslouží žít tři sta let.
Čapek si zvolil opravdu velmi těžké téma na jednu divadelní hru - téma nesmrtelnosti - a nutno říci, že účel - tedy popsat svůj názor, že nesmrtelnost je něco bez čeho se obejdeme, ba co víc - je to něco co by lidem vposledku spíše uškodilo.
Co se týče myšlenek v knize obsažených, má cenu si pokládat otázku - co je to vlastně lidský život? - odpověď může znít od každého trochu jinak, co je ale nejdůležitější - je to něco co někde v čase začíná a někde v čase končí. Prodlužování života do nekonečna se prokazuje jako nesmyslné, protože člověku se ztrácí smysl života. K lepšímu popisu (i mého názoru) mě napadají slova Franze Rosenzweiga - "Ze smrti, ze strachu ze smrti, se pozvedá veškeré (lidské) poznání" (parafrázuji) - je třeba se ptát - k čemu by náš život vedl, pokud by nebylo smrti - nejenže by nebylo důvodu k hledání poznání, ale ani důvodům k jiným "lidským etapám" (dospívání, založení rodiny,...), protože na všechno by byl vždy čas, vždy by se dalo počkat - a vždy by se dalo ptát - proč to vlastně dělat?
Hlavní hrdinka dramatu zažívá nudu, obrovskou a ničivou nudu z veškerého žití - a ačkoli s některými myšlenkami nesouhlasím (konkrétně si vzpomínám na myšlenku dosáhnutí "plnosti" v uměleckém směru - Marty se stala "dokonalou" zpěvačkou a už neměla kam dál postupovat - myslím, že v umění se dá vždy kam postupovat) rozumím té nudě, rozumím té prázdnotě ničící člověka, který žije již 5x déle než "průměrní" lidé, svým způsobem by to mohla ale býti nuda zajímavě existenciálního charakteru, který by určitě taky někdy stál za popis - z jiného úhlu pohledu. Marty ale stále žene touha za poznání - sama přiznává, že právě proto, že má strach ze smrti, proto chce získat to, co jí dovolí žít dále - třeba i věčně. Sama je však v hloubi srdce už dávno mrtva - je beze smyslu pro život, ačkoli se mnohým zdá, že vděční fanoušci jí tento smysl dávají - a paradoxně jí mnozí její život velmi závidí. Sama je však v hloubi duše dávno mrtva - zde mě napadá refrén jakési básně od Nietzscheho - "mrtev nesmrtelností". Víc říkat asi netřeba.
Zamýšlení se nad smyslem nesmrtelnosti. Na rozdíl od Války s mloky, mě tato kniha moc nepohltila.
V porovnání s ostatními Čapkovými dramaty mě Věc Makropulos natolik nepohltila. Úvahy o délce života a o smyslu nesmrtelnosti jako hlavní nosná myšlenka jsou zpracovány velmi pěkně, paní Makropulos vylíčil Čapek tak, že bych s ní nevydržel v místnosti ani 5 minut (ale nepochybuji, že to bylo zcela záměrně).
Jako právníka mě pobavilo to, jak si Vítek vzdychá nad tím, že už končí ten krásný soudní spor, který se táhne tři generace.
Konečně se ke mně dostala nějaká česká klasika a dojem jsem z ní zpočátku měla takový všelijaký... v postavách jsem měla trochu zmatek, ale v druhém dějství se vše rozjelo a my tak odhalili, kdo je ta slavná paní Marty a proč se kolem ní rozlévá aura podivna a očarování. Soudní proces děj ještě víc vygradoval a závěrečné filozofické myšlenky čtenáři daly příležitost se nad dlouhověkostí zamyslet...
Přemýšlela jsem, jestli dát 3* nebo 4*, ale pro tu myšlenku dlouhověkosti a její podání jsem se nakonec rozhodla pro 4* :)
Knihu jsem přečetla v rámci svého rozšiřování obzorů v oblasti klasické literatury a chystám se na další Čapkova díla. Občas jsem se trošku ztrácela v postavách a hlavní postava mě chvílemi dost štvala, ale oceňuji hlubší myšlenku a nadčasovost knihy.
Na Věc Makropulos jsem byla zvědavá, na Čapka už jsem se chystala déle a teď jsem se k němu dostala díky maturitní četbě. Knížka se četla dobře, ale trvalo mi, než jsem se překousala přes úvod, trochu jsem se ztrácela v ději a nebavilo mě to. Zhruba v půlce začal ale být děj napínavější a zajímalo mě, jak příběh skončí. Ze závěru opravdu mrazí, autor píše o zajímavých myšlenkách, líbilo se mi také poselství příběhu. Škoda toho rozvleklého úvodu, ale těším se na další Čapkovy knížky.
Tohle mě upřímně řečeno vůbec nechytlo. V porovnání s jinými Čapkovými dramaty je Věc Makropulos slabá a její hodnocení tady na databázi považuji za neúměrné. Nápad je skvělý, stejně jako závěrečné úvahy nad životem a hodnotou jeho pomíjivosti. Zpracování ale vázne. Postavy byly směšné (ale ne vtipné), nepropracované, chovaly se iracionálně, objevovaly se a zasahovaly jedna přes druhou - ano, chápu, že šlo o komedii, ale moc hezky tedy nezestárla a působila silně "outdated". Možná je tedy nefér hodnotit ji z dnešního pohledu, ale při srovnání s Matkou nebo Bílou nemocí se tomu zkrátka neubráním.
Potom co mě Bílá Nemoc naprosto dostala, tak tato hra mě naopak docela zklamala. Asi už mám Čapkův standard nastaven moc vysoko. :-)
Nadčasová kniha ! Kupodivu jsem hru kdysi viděl v Třeboni, kde ji hráli (a výtečně) ochotníci z Prachatic. Nešlo než zajít do knihovny a čekat až bude k mání. Karel Čapek je šíří svých témat u nás ojedinělý.
Elina Makropulos alias Emilie Marty se musí opít, aby prozradila, že je dcerou lékaře působícího u dvora Rudolfa II. Alchymisté připravili elixír mládí a Elina přežívá do XX.století. Ale bojí se smrti. Řešení ? Pokračovat v životě (ale i to je hrozné), pak tedy.... ?
Obdivuji paní Soňu Červenou jak se s rolí E.M. vyrovnala v Národním divadle. Šlo o událost roku i zásluhou mezinárodního týmu, který hru připravil netradičním, ale vynikajícím způsobem.
Krásná myšlenka, že život má smysl pouze, máme-li někoho rádi a někdo má rád nás.
Štítky knihy
tajemství divadlo dědictví rozhlasové zpracování herečky nesmrtelnost
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Kniha Věc Makropulos je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 1 877x |
| Čtenářské výzvě | 271x |
| Doporučených | 61x |
| Knihotéce | 313x |
| Chystám se číst | 229x |
| Chci si koupit | 26x |
| dalších seznamech | 11x |
Věc Makropulos se hned po přečtení zařadila mezi mé oblíbené klasiky. Bavilo mne nejen to zpracování (resp. způsob, jakým Čapek pracuje s jazykem a vůbec jeho dynamické rozhovory), ale ta myšlenka samotná. Téma dlouhověkosti je už dlouho mým oblíbeným tématem v knihách a Čapek ho uchopil za správný konec - ta jeho hra mi hodně sedla. Doufám, že to někdy uvidím i na jevišti.