Ve stínu neviditelných draků
Ludmila Janáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476407/bmid_ve-stinu-neviditelnych-draku-brR-476407.jpg
4
28
28
Zvenku normální rodina – vysokoškolsky vzdělaní rodiče, dvě děti, majetkové poměry přiměřené době totality. Jen ta holčička pořád dělá problémy… Ona sama však předkládá čtenáři úplně jiný pohled: pohled dítěte, které se matce nemůže za žádnou cenu zavděčit, které matčiny nevyzpytatelné nálady i manipulativní, mnohdy až bezcitné chování deptají, likvidují jeho sebedůvěru i víru v druhé, odsuzují ho k pocitu osamění a ohrožení. Autentické vyprávění o tom, že rodiče si nevybíráme a dětství nemusí být vždy harmonické, ale přesto nás vůle, odvaha i srdce mohou v dospělosti, kdy už máme život ve svých rukou, vést cestami vycházejícími z naší podstaty.... celý text
Přidat komentář
publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku:
samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla
Velice zajímavá a čtivým způsobem napsaná kniha. Skutečný příběh ztraceného dětství jedné neobyčejné ženy a hledání cesty k sobě a šťastnému, naplněnému životu. Kniha s psychologickým přesahem.
Moc zajímavá kniha. Donutila mě přemýšlet jaké jsem já sama měla dětství. Přemýšlela jsem o tom, co mi má máma dala a jak se chovala. Hodně věcí jsem si díky knize uvědomila a jsem za to moc ráda.
Kniha ťala do živého, dokonce více, než bych byla dříve ochotná uvědomit si, natož otevřeně připustit. Otevřelo mi to spoustu dveří, do nichž bude třeba časem nakouknout...
Třetí kniha autorky a opět přečtená jedním dechem. Nedá se odtrhnout. Kniha je napsána s otevřenou upřímností, popisuje téměř běžnou rodinu, takových je mnoho. Ale jak se v nich cítí děti a co si nesou dále do života, to navenek není vidět. Děkuji autorce za otevřenost , že neuhýbá, nebagatelizuje. Potěšilo mě i zmínění o dcerách, které znám z dvou předchozích knih a jejichž příběhy ještě zdaleka nekončí. Těším se na další autorčiny knihy, a tajně doufám, že jich bude mnoho.
V introspektivním vyprávění líčí autorka utrpení dítěte, kterému chybí milující náruč. Utrpení, které ve vás zůstává, nekončí ani dospělostí a odchodem z domova ale ze kterého se lze i v dospělosti postupně zotavovat a vnitřně osvobozovat. Přečtení tohoto příběhu vám jasně podtrhne fakt, že týrání dětí není jen fyzické bití, že psychické týrání zanechává opravdu hluboké jizvy a navíc je mnohdy pro své okolí těžko rozpoznatelné. Kniha se dobře čte, závěrečná část věnovaná autorčiným dětem je, zdá se mi, psána uvolněnějším stylem a dobře mi to koresponduje právě s tou nadějí na vnitřní osvobození ze spárů “neviditelných dračích stínů”.
Za dva vecery jsem precetla tuhle uzasnou knizku…….jako kdyby autorka byla obcas u nas doma v dobe meho ranneho mladi……takze terapie jedna basen,moc dekuju…..uvedomeni,pokora a laska……urcite doporucuji
Tuhle knížku jsem přečetla jedním dechem, nemohla jsem se odtrhnout. Úžasná! Měla na mě až terapeutický účinek, vybavovaly se mi moje vzpomínky z dětství. Moc krásně napsaná - obsahem i formou. Děkuju!
Velmi osobní zpověď ,která mi moc pomohla.
Pokud jste měli těžké dětství a dodnes se tím trápíte, určitě si knihu přečtěte.
Přečetla jsem na jeden zátah a prostě vím, že v tom nejsem sama.
Za tuhle knihu a odvahu ji napsat autorce děkuji .
Kniha, která mě zcela pohltila. Přečetla jsem jí jedním dechem. Podobnými traumaty jsem sama v dětství prošla. Kniha mi mnohé Pandořiny skříňky pomohla otevřít a nechat odplynout. Doporučuji ji všem, kdo si nesou své neviditelné draky. Pomůže uvědomění a uchopení negativního a přijetí toho, proč to tak bylo a je. Nebo se stane výzvou k tomu, aby se člověk pohnul z místa a své pocity zpracoval a uzdravil svou duši.
Štítky knihy
dětství psychologické romány manipulace (psychologie) týrání matky a dcery rodiče a děti české rományAutorovy další knížky
| 2007 |  Dary se přece nevracejí |
| 2012 | Sama bych se v nebi bála |
| 2021 | Ve stínu neviditelných draků |
Pro los: Děkuji za Váš pohled - je zajímavý. Nebudu polemizovat o tom, jestli je příběh umění nebo vůbec ne, nakolik je subjektivní a nakolik objektivizovany právě odborníky a psychoterapeuty... Nebudu se ani dohadovat o podstatu psychickeho týrání - každopádně - nežil jste můj život a odborník asi nejste, jinak byste pravděpodobně nedospěl k takovému závěru. Jen bych ráda uvedla na pravou míru několik faktických nepřesností - zřejmě jste nějak 'cetl mezi řádky' prizmatem svého pohledu a rozešel jste se trochu s realitou. Ano, že původní motivaci přijetí dětí bylo moje dětství, to v knize sama uvádim - také jsem si to díky terapiim záhy uvědomila a pracovala jsem s tím - jinak bych traumatizovaným dětem pomáhat nemohla. Nevím, na základě čeho jste dospěl k závěru, že se holky vzájemně napadaly a terorizovaly (to bych nikdy nedovolila) a že jsem je přestala zvládat. Ani jedno z toho není pravda. Resp. to druhé možná ano. Já jsem je nechtěla 'zvladat', ani jsem se o to nesnažila. Snažila jsem se a snažím se je doprovázet a ukázat jim, že je možné žít i jiný život, než zažily ve svých rodinách. Ano, práce s raným traumatem neni jednoduchá. Kdybych si tím sama neprošla, asi bych to nedala. Kdybych to dělala tak špatně, jak uvádíte, asi by naše vztahy netrvaly i v dospělosti přijatých dětí a nebyly takové, jaké jsou. Cesta do pekel? Tak pokud je cestou do pekel to, že tři ze čtyř dostudovaly a žijí spokojený život bez dluhu a problémů, tak to je zajímavá verze pekla. A na závěr - valná většina mých terapii byla klasická -hledala jsem pomoc zj u klinických psychologů. Tyto terapie však - i když přispěly k nějakému náhledu - neřešily podstatu problému - to dokázaly až ty poslední alternativní, které zmiňujete zjevně s despektem. Jsem opravdu moc ráda za Váš pohled - nikdy by mě nenapadlo, že by si někdo věci uvedené v knize mohl vykládat takhle zkresleně.