Ve stínu člověka

Průkopnická práce JG si zaslouží poklonu. A zasloužila by si ji, i kdyby byla sepsána suše, nešťavnatě. Což naštěstí u této knihy problém není. Před pár lety jsem měl to štěstí JG vidět na přednášce naživo a smekám, jak ve svém věku uměla jen jazykem (bez obrázků a power-pointu) udržet pozornost diváků (a přednáška to nebyla krátká).

Na druhé straně je pro rovnováhu nutno říct, že metody výzkumu JG by dnes už neobstály (na různá zkreslení ostatně upozorňují i další hodnotitelé tady na Databázi). Když zůstanu v 70. letech, mnohem více mi utkvěly jiné knihy a na rozdíl od knih JG mě přiměly k opakovanému čtení. To máte Dawkins, Gould, G. C. Williams - prostě výrazně širší přesah a mnohem více "aha!!!" momentů.

Kniha Ve stínu člověka od Jane Goodallové pro mě byla v dětství magickým oknem do světa, který mi připadal zároveň cizí i podivuhodně blízký. Četl jsem ji s očima dokořán, často se k ní vracel, a dokonce jsem si podle ní kreslil mapy Gombe a portréty šimpanzů. S tatínkem jsme chodili do ZOO a stáli jsme před šimpanzím výběhem dlouhé minuty v tichu a mně připadalo, že jim rozumím víc než spolužákům ve škole. Goodallová psala s něhou i vědeckou precizností, což byl pro dítě fascinované zvířaty dokonalý klíč ke dveřím poznání. Její popisy Flo, Fifi, Davida Greybearda a dalších šimpanzů mě naučily, že individualita a emoce nejsou lidským výlučným privilegiem. Měla dar nevidět „objekty výzkumu“, ale jedinečné osobnosti.

V dospělosti jsem knihu našel během úklidu u mámy a pročetl jsem ji znovu. Byla podobně silná, jen s jiným rozměrem: vědecký kontext a odvaha ženy, která šla proti tehdejším akademickým očekáváním. Její vytrvalost, pokora a pozorovací talent jsou inspirující. Tahle kniha není jen o šimpanzech, je o člověku. O tom, jak se dívá, chápe, a jak může žít v souladu s jinými bytostmi.

Jedna z nejdůležitějších vědeckých knih 20. století. Jane Goodallová svými výzkumy v Gombe změnila definici zvířete, když u šimpanzů zdokumentovala užívání nástrojů, kooperativní lov a válku (ovšem „válka v Gombe“ proběhla až tři roky po vydání knihy, takže tady na rozdíl od výše jmenovaného popsaná není). Společně s naším chápáním zvířat Jane přetváří i chování zoologů k nim. Se svými kolegyněmi Dian (gorily) a Biruté (orangutani) studuje lidoopy tak, že se stává součástí jejich společenství ve volné přírodě. V odborných výstupech je označuje jmény místo čísly a hovoří o jejich osobnostech a rodinách, místo aby s nimi nakládala jako s objekty. V 60. letech kacířství.

Některé přístupy ovšem sama Jane později přehodnotila. Zaujalo mě, že badatelé v Gombe si zpočátku hráli s mláďaty, čímž je samozřejmě odnaučovali plachosti. Hlavně ale ovlivňovali chování celé tlupy tím, že ji v krmném středisku zásobili banány. (Přišlo mi, že bezpracná distribuce plodů měla na lidoopy podobný účinek, jako má rozvojová pomoc na Třetí svět – vyvolala konflikty a změny v mocenské struktuře.) Asi nejmarkantněji se vliv výzumníků projevil ve chvíli, kdy jeden samec nahradil druhého v pozici alfy tím, že při manifestaci síly harašil prázdnými kanystry z tábora.

„Ve stínu člověka“ je radost číst, protože Jane má vedle pozorovacího talentu i dar slova. Čteme nikoli záznamy ve vědeckém deníku, ale vyprávění o životě šimpanzího společenství – a v zadním plánu také jedné neobyčejné anglické dívky, která brouzdá noční džunglí jenom s baterkou. Nebo se v období deštů ještě před svítáním brodí vysokou travou, promočená na kost a s šaty nad hlavou, aby jí neunikla nějaká klíčová ranní interakce mezi zvířaty.

Vědkyni z Gombe nikdy nepřestanu obdivovat. Když jsem si uvědomila, že i takhle může vypadat výzkum k disertaci – a že Jane vlastně ani neměla pregraduální vzdělání –, změnilo to můj pohled na univerzitní studium. Jsem moc ráda, že mě zkouška z etologie člověka postrčila, abych si konečně přečetla neslavnější z Janiných knížek.

Tak mě momo 01 inspirovala, prostřednictvím svého komentáře a dojemného videa, sáhnout po knize Ve stínu člověka. A opravdu jsem si to užila. Paní Goodallová je úžasná žena, která kladně ovlivnila a ovlivňuje ve svých 89 letech život na naší planetě. Chrání to nejcennější, co máme, divokou přírodu. Prostřednictvím své knihy poukazuje na zvyklosti, chování a postavení šimpanzů v jejich společenské hierarchii. Během svého života navázala se šimpanzy kontakt a a studovala v terénu rozdílnosti různých jedinců. K tomu bohatá fotodokumentace. Kniha nutí k zamyšlení jakým způsobem se člověk chová k divoké přírodě, ke zvířatům - Člověk, který stojí na nejvyšším stupni v žebříčku vývoje . Všichni si zcela jistě uvědomujeme, že pro většinu z nás odpověď vůbec nedopadla dobře, jsme daleko víc agresivní jak zvířata, ubližujeme jim i naší Planetě a docela se míjíme svým posláním. V každém ohledu svou honbu po moci a bohatství bychom měli zastavit dřív než bude pozdě. Knihu doporučuji a neměla by chybět v každé knihovničce jako připomenutí smyslu života.

Kniha skvělá jako každá jiná od Jane Goodall. Pokud chce někdo sáhnout po něčem naučném, tak u této knihy se rozhodně nudit nebude.

Tohle bych chtěla zažít. Prožít...fakt jsem se sekla povoláním ;) že já jsem na podobné knížky nenatrefila na základce, když jsem se rozhodovala, kam se vydat v budoucnosti...no, aspoň mám to sledování zvířat a etologii jako koníčka :)
Krásná knížka, přibližující nám inteligentní lidoopy..po pár stránkách s Jane a její tlupou začínám na ně myslet v průběhu dne. Přemýšlím o nich..co asi dělá Flo ? co Fifi ? a David Šedovous ? co Michal ? a starý McGregor ?
Klobouk dolů před Janiným výzkumem a vším, co dokázala v džungli..za ta léta práce, která jí byla koníčkem zároveň. Splněný sen.. S každou stránkou letím vpřed a zároveň lituji chvíle, kdy se s šimpanzí partou budu muset rozloučit. Napsáno realisticky, bez příkras. Ano, jsou milí..jsou kontaktní. Ale také masožraví. A disponující až nelidskou sílou (no jo, vždyť to jsou také šimpové;)) a také inteligencí, kterou se nebojí použít. Dozvěděla jsem se o šimpanzech spoustu věcí. Děkuji. A i když to nebylo vždy lehké čtení (třeba epidemie dětské obrny), dalo mi hodně. Ráda se ke knížce vrátím. ...a asi ji potřbuji i do knihovny ;)
P.S. kromě textu nechybí černobílá i barevná bohatá fotodokumentace.
Doporučuji !!!

Skrze tento text jsem mnohé pochopila o lidech. Jsme jedné krve, oni i my.

Jane Goodallovou, stejně jako Diane Fosseyovou, obdivuji jako člověka, bioložku a v neposlední řadě i jako schopnou autorku, která dokáže příjemným způsobem laikům přiblížit detaily etologie primátů. Je pravda, že kniha Gorily v mlze mě oslovila více, nejspíš je to silnými emocemi, které do ní Diane Fossey vložila. Každopádně se skláním před tím, co obě autorky dokázaly.

Až pri čítaní tejto knihy si človek možno skutočne uvedomí, ako málo sme o primátoch vedeli ešte pred polstoročím. Jane Goodall je práve jedna z tých osôb, ktorých štúdie sa zaslúžili o rozšírenie povedomia o rozmanitom živote a inteligencii primátov a iných zvierat, vďaka čomu sa na nich už zďaleka nepozeráme tak povrchne a zakladáme spolky na ich ochranu.

Kje už vlastně velmi stará a tak informace v ní nejsou vůbec aktuální. Dnes už jsou kvalitnější pozorování a dáky novým přístrojům i mnohem podrobnější. Jinak je to však velmi povedená studie, která určitě měla ve své době úspěch.