Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
625
184
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Krátka, jednoduchá jednohubka, ktorá akoby bola trošku aj rozprávkou, ale keď si čítate stránky o bezbrannej súcitnej starenke, ani nemôžete inak. U Vigan som zvyknutá, že ľudia sú väčšie svine, preto ma mile kniha prekvapila- ľudia sú ochotní si navzájom pomáhať aj z čisto nezištných dôvodov.
Jedna z nejkrásnějších a nejcitlivějších knih, jaké jsem četla. Líbilo se mi, že to bylo propojené i se sny, kdy Miška mluvila bez problémů, tak krátký text a tolik řečeného... Silná kniha, rozhodně doporučuji.
Taková útloučká knížečka a tolik je v ní. Slova plná něhy a dojetí. Pochopení a porozumění postavám. Citlivé vyprávění o stárnutí, zapomínání a ztrácení se sama v sobě. Vděk má v sobě nádherně zpracované silné téma, které jen tak z hlavy nedostanete. Zhltnuto za jeden večer, ale rezonuje v mysli ještě dlouho.
Delphine si tentokrát vybrala smutné téma - stárnutí, ztráta toho, co jste si mysleli, že máte napořád ....
A sestavila citlivý a dojemný příběh ženy, která cítí, že se ztrácí a má pocit, že musí splatit svoje dluhy z minulosti.... vyrovnat se se svým životem ....
Autorka ukazuje, že svůj dluh můžeme splácet i prostřednictvím jiných lidí - jiným lidem ...
A řeč - tedy dialog mezi lidmi - je zde zdůrazněna jako neocenitelný nástroj mezilidského kontaktu / skvělé záměny slov - výborně vystihující myšlení staré paní/....
Opět citlivé vnímání světa kolem sebe - tak, jak to Delphine umí.
V podstate jednoduchy pribeh, mozno pre fanusikov de vigan aj trochu sklamanie, taka jednohubka, celkom v rychlosti poriesena.
Knížka je to smutná a dojemná, emocionálně velmi silná, nebylo mi při jejím čtení lehko. Dojemný příběh Mišky, svérázné stařenky trpící postupnou afázií, mě chytl za srdce a naplnil oči slzami. Delphine de Vigan je mystryní slova a téma vděčnosti, stárnutí, umírání zpracovala naprosto skvěle!
Knihou jsem prosvištěl velmi rychle. Chvíli jsem musel zpomalovat, abych si vychutnal některé zajímavé pasáže, myšlenky, které se tu objevují. Téma jako takové a jeho zpracování se mi docela líbilo. Ale po pár dnech od dočtení mi z knihy zůstává jen jakýsi pocit. Příběh vlastně není nijak bohatý. Nic moc nového , než se dočteme v anotaci , nezažijeme. Klobouk dolů, co se týče překladu. Muselo dát práci vymyslet smysluplné věty nemocné Mišky, aby její věcné chyby ve slovech měly smysl i v českém jazyce.
Na tak málo stránkách tolik vděčnosti, soucitu, sentimentu a krásy. Byl to zážitek si přečíst tuto knihu, je nádherná.
Jednohubka, která opravdu stojí za to. Smutné téma umírání je zpracováno s přesahem, nadhledem a poetikou, která je opravdu nezapomenutelná. Dokonce jsem se přistihla, že se některým slovním formulacím směju...
Aneb jak jde s minimem postav napsat dílo, které se z paměti jen tak nevymaže. Vyprávění o stáří, o tom, jak člověk schází, jak přichází smrt. Je to čtení na jeden večer, ale velice emotivní. I slza mi ukápla.
Mé první setkání s autorkou a opět je to díky Čtenářské výzvě. Vlčí mák – kniha s květinou na obálce.
Chtělo by se říct, taková malá jednohubka, kniha na jedno odpoledne, …..lusk a je to pryč. Není to pryč a určitě chvilku nebude. Při čtení mi ukápla nejedna slza a v hlavě ožilo tolik krásných, ale i bolestných vzpomínek, že budu mít problém usnout.
„Pracuji se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuji s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními. A se strachem ze smrti“
Vděk, to je moje vzpomínka na babičku a maminku.
Má babička každý den cítila vděk a nebála se jej říci nahlas. V modlitbě děkovala Pánu Bohu za vše co má a prosila nejen o zdraví a Boží ochranu. Každý den se modlila za klidnou, rychlou a včasnou smrt v bezpečí domova. Bála se být na obtíž. Bála se umřít v ústavu či nemocnici, sama. Žila a modlila se opravdu dobře! Byla vyslyšena. V ten svůj poslední den, kdy mohla být s námi, dokopala brambory, umyla nádobí, pak sebe, ulehla a odešla….
Nebojme se říkat nahlas slova vděku, dokud to jde!!!!
Málo slovy trefně popsané ubývání sil, studie postupujícího stáří a související ztráty kognitivních a vyjadřovacích schopností. Autorka přesto nezapomíná zviditelnit stářím naopak nabyté, nové schopnosti- třeba odhadnout slabá lidská místa.
Vděk je kniha o slovech, o tom, co pro nás znamenají a co se stane, když docházejí. A de Vigan opět dikazuje, že je mistryní slova...
Abych řekl pravdu, Pouta mě oslovila více, ale to bude asi námětem, přece jenom Pouta jsou syrový a smutný příběh, kdežto Vděk je velmi křehká kniha, což mimochodem skvěle vystihuje přebal. Je křehká a na pomezí melancholie a laskavosti, de Vigan je zde ke svým postavám mnohem vlídnější. V některých pasážích, které měly nádech tragického humoru, mi tato iniha připomínala Fredericka Backmana, což bych po zkušenosti s Pouty od de Vigan načekal. Co mne naopak nepřekvapilo byl zkratkovitý, vybroušený styl psaní který mne u autorky oslovil už dříve a který pouští na stránku přesně tolik slov, kolik je potřeba. Autorka téměř vypouští popis prostředí a soustředí se pouze na postavy, které díky střídání vypravěčů v ich formě (jak odvážné!) dokáže vykreslit precizně z více úhlů.
První kniha od této spisovatelky a velmi příjemně mne překvapila... jde o útlou, křehkou, oduševnělou novelu, malinko okořeněnou humorem, plnou krásných, pravdivých ve své podstatě velmi smutných postřehů o životě a stárnutí, kdy hlavní hrdinka trpí afázií, jazykovou poruchou, nemocí, kdy starý člověk zapomíná slova a ke konci se už vůbec nedovede vyjadřovat, což si ovšem sám velmi dobře uvědomuje...ztrácí pojmenovávací schopnost a namáhavě hledá slovní označení pro různé pojmy, které chce vyjádřit, tento tragický proces je v knize skvěle ilustrován jazykovou formou, kdy slova , která měla být řečena, hlavní postava nahrazuje jinými, což má někdy až komický efekt, je tím zde skvěle vystižen v podstatě ten smutný rozpad osobnosti ... kniha mi v tomto velmi připomínala Růži pro Algernon od Daniela Keyese, kterou jsem četla kdysi dávno asi před 30 lety :-) ...
"Stárnout znamená naučit se ztrácet.
Vyrovnat se s tím, že každý nebo skoro každý týden přijde nějaká nová ztráta,něco dalšího se zhorší, něco jiného se poškodí.. až nakonec se ve sloupečku pozitiv nenachází už nic.
Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád. Přizpůsobovat se. Nacházet jiný způsob. Obejít se bez toho. Přenést se přes to. Už nemít co ztratit..."
Jemný a přitom úderný příběh o nejen o stárnutí..naprosto splnil má očekávání, která vzhledem ke kladným ohlasům čtenářů rozhodně nebyla nízká. Vigan v této podobě - na rozdíl od knížky Podle skutečného příběhu - mám mnohem radši. Obálka vkusně doplňuji toto křehké svědectví.
Krása, smutek a plno emocí, které se na mě valí z této útlé knihy.
Doporučuji.
Kniha je skvělou ukázkou toho, že není potřeba mnoho stránek, aby měl příběh všechno. Smutek, milý humor, skvělý příběh i postavy a skvělou pointu, to tam zvládla autorka všechno vložit. Tak krátký příběh a má v sobě tolik rovin! Navíc oceňuju naprosto bravurní překlad.
Moje první setkání s Delphine tedy dopadlo na výbornou. Co, na výbornou, jsem naprosto uchvácená! A tuhle knihu řadím na poličku vedle Muže jménem Ove a budu se k ní, stejně jako k němu, neustále vracet.
Deprese, neodvratnost, odcházení a přitom i laskavost, smíření, pohlazení...vše na nemnoha stránkách této útlé knihy. Milovala jsem Mišku, zbožňovala Jeroma, vcítila jsem se do Marie. Víte, jak to musí dopadnout, ale nechcete, aby ten zmar a to odcházení toho já v nás bylo tak rychlé. Kéž by takových Jeromů bylo v našich ústavech víc. Krásně vložená nitka o židovském děvčátku a Jeromo objevu na závěr.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Vděk je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 765x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 62x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 405x |
| Chci si koupit | 88x |
| dalších seznamech | 3x |
„Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji?
Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci.
Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuji. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?“ (s. 9)
Takhle kniha Vděk začíná a musím říct, že tato úvodní slova způsobila, že jsem po celou dobu četby přemýšlela o své rodině, té, ze které pocházím. Té, kde se slovo děkuju moc neříká. Té, kde se emoce moc neprojevují. Té, ke které se těším. Té, od které odjíždím zklamaná. Té, o kterou se bojím. Té, které nedokážu dát najevo, co pro mě znamená.
Útlá knížečka, po dějové stránce hodně minimalistická, zato po jazykové stránce velmi zdařilá. Miška už se nezvládá o sebe postarat sama a navíc se jí začínají ztrácet slova. Její osud sledujeme očima 2 postav (Marie, která jí za hodně vděčí a Jérôma, jejího logopeda). I když se nejedná o veselé téma, neútočily na mne vyloženě nepříjemné pocity, spíš melancholické. Chvílemi jsem se musela i pousmát. Překlad je opravdu povedený, A. Pflimpflová si se slovy vyhrála. Slova a jejich moc, to je to, co mne na knize nejvíc oslovovalo.
„…, slova dokážou páchat škodu. Urážky, nadávky, jízlivost, kritika, výčitky zanechávají nesmazatelné otisky. Stejně jako pohled, který soudí, který hledá slabé místo. Jako výhrůžky. To vše, jak víte, zanechává stopy. Potom je těžké důvěřovat. Mít rád sám sebe.“ (s. 134)
Postoj ke starým lidem. K jejich zchátralému tělu. Hlad starých lidí po fyzickém kontaktu… Sakra, proč neobjímám víc prarodiče, ale i rodiče? Vždyť jako dítě jsem se po nich pořád plazila a seděla jim na klíně a v současnosti je jenom lehce obejmu, když od nich odjíždíme. Teď se mazlím neustále se svými dětmi, ale nikdy mě nenapadlo, že fyzický kontakt potřebuje i moje babička. Přitom si stačí vybavit, jak k sobě tiskne svoje pravnoučata. … Tady na mě ty emoce teprve zaútočily, až po dočtení, až teď když to píšu.