Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
625
184
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2019 , Odeon
Originální název:
Les Gratitudes , 2019
více info...
Přidat komentář
Humbuku kolem této autorky příliš nerozumím. Témata si vybírá zajímavá, přesně jako v této knize, ale text klouže po povrchu. To bych sice žádné knize nevyčítala, má to být prostředek pobavení se, ale stavět ji na špičku světových autorů? Český knižní marketing je legrační
Krása. Moje prvnì literární setkání s autorkou a mé srdce plesá. Svůj podíl na tom jistě má i citlivý překlad. Kniha byla ùtlá, za to však mnohovrstevnatá a obsahující spostu témat, nad kterými lze rozmýšlet. Děkuji
Nebavila mě zatím ani jedna kniha. Připadají mi poměrně bezobsažné ve smyslu chybějící nadlinky příběhu. To má sice hodně knih, málo jich má ale tak masivní reklamu, a proto to člověka tolik nedráždí. Jako dobrý pohled do duší seniorů tahle kniha není. Spíš doporučuju nějaký film od Sorentina.
Velmi emotivní a citlivě napsaný příběh o stárnutí vás vezme doslova za srdce. Je to čtení smutné, protože stáří není veselé, ale přesto se autorce podařilo popsat situace, které zažívá stará žena v domově pro seniory tak, že se místy i zasmějete a hlavně zamyslíte nad tím, jak někdy stačí málo, abychom toho druhého, staršího a často bezbranného, potěšili. Doporučuji těm, kteří se umí zastavit a naslouchat, i těm, kteří se to teprve učí...
Je mi líto, že jsem Delphine de Vigan nezačala číst dřív, ale nikdy není moc pozdě; je mi líto, že jsem Vděk četla během cestování, protože jsem nemohla popustit slzy; je mi líto, že i já dlužím dopis někomu, komu nemám odvahu ho napsat.
Tady bylo krásný úplně všechno: příběh, postavy, pocity, jazyk, překlad, doslov. Nenašla jsem v knize ani kousek patosu a židovskou linku nepovažuju za zbytečnou, jak tu pár lidí poznamenalo. Moc jsem se snažila číst pomalu a užít si každý řádek.
Pádím pro další Delphine.
Jemné, křehké, citlivé, smutné i humorné, moudře úsporné s krásnou obálkou.
Pro každého komu pomalu odchází blízký člověk. . .
"Ona jen zvedá oči v kloub, jako bych byla nějaká debetní stařena."
Souhlas, že židovský motiv je trochu zbytečný a celkově tomu cosi chybí, aby se mě to víc dotklo?!
3/4
Moje druhá kniha a jsem uplně rozervaná,slzy mě tekly,téma starnutí se týká nás všech,,´větu,,Stárnout znamená naučit se ztrácet,,na tu už nezapomenu...Vděk mě zasáhl ještě víc než Pouta,,doporučuji přečíst Všem...
Byla jsem nadšená z No a já, a tak na sebe další kniha od Delphine de Vigan nenechala dlouho čekat, ale… Vděk je velice citlivá kniha o vážném tématu, jenže to na mě bohužel nezapůsobilo tak silně – jako by ten příběh klouzal jen po povrchu a navrch v tom místy byl cítit nádech klišé. A to je škoda, protože bez něj by se to rozhodně obešlo.
„Stárnout znamená naučit se ztrácet.“ Michele Seldová, které se říká Miška, ví, co to znamená. Jí se totiž ztrácí i to, co ji dosud živilo, co pro ni bylo tak samozřejmé, že si takovou ztrátu ani neuměla představit. Bývalé korektorce se totiž ztrácejí slova, a tak je pro ni stále obtížnější vyjádřit svá přání, své myšlenky, své vzpomínky… Rozvinula se u ní afázie – (porucha řeči). Postupně už nemůže žít sama doma a odchází do domova pro seniory, kde kromě potíží se slovy zároveň opět touží splatit svůj dluh z minulosti. Touží vyjádřit vděk rodině, která se jí coby dcerky deportovaných židovských rodičů nezištně ujala a ochránila ji, i když to pro ně samotné znamenalo velké riziko.
De Vigan opět pracuje s mezilidskými vztahy a také potřebou člověka odejít ze světa s vyrovnanými účty. Měla jsem ale pocit, že ta odbočka do minulosti tu byla tak trochu navíc, bohatě by podle mě stačilo, kdyby autorka pracovala s vývojem vztahu Mišky a jejích dvou pravidelných návštěvníků – Marie, která podobně vděčí za mnohé Mišce, a logopeda Jerôma.
Vyzdvihnout je ovšem nutné práci překladatelky, protože na ní to celé stojí. Zachovat význam a formu slov tak, aby text stále ilustroval to, jak u Mišky afázie postupuje, rozhodně nemohlo být snadné. Občas to působilo úsměvně, občas to ve mně zjitřilo staré vzpomínky na to, jak se s podobnou obtíží v posledních letech svého života vypořádávala moje babička. Takže po jazykové stránce to bylo úžasné a já se těším na další de Viganku.
Útlý svazek velmi emotivního vyprávění. - Těší mě, že jsem nemusela spořádat nastavovanou kaši zbytečných slov. Dojem mi však zkazila (já to tušila od začátku, že se to tam nějak narve!) zas ta povinná zmínka o národu vyvoleném - ten milý příběh by se totiž velmi dobře obešel i bez téhle kličky. No, budiž, dnešní doba si to žádá, aby kniha vyšla, film se natočil, prostě se to prodávalo (a mně to leze krkem neb když mi kdokoli cokoli velmi vnucuje, produkuje ve mně pocity spíše nelibé. No a stáří je takové, jaké je. A, ano, oddalujme jej, jak chceme, ztráty nevyhnutelně přináší. Pozvolné. Malé či větší, obrovské. Jsou tu. Mám před očima vlastní rodiče, vidím, jak ztrácejí - a přitom je miluji víc než v jejich mladším nebo zralém věku. Za knihu děkuji - a překladatelka též odvedla pěkný kus práce.
Naprosto úžasná kniha. I když útlá, tak předá tolik emocí, jako jiné knihy nedokáží na stovkách stran. Já osobně jsem spoustu pasáží obrečela. Celé vyprávění je velmi dojemné a nutí čtenáře k opravdovému zamyšlení. Chválím i překladatelku, která rozhodně neměla lehký úkol.
Velmi povedená kniha, která se sice věnuje nelehkému tématu, ale citlivě a lidsky. Autorka využívá kratších vět, takže je vše srozumitelné a bez zbytečných odboček. Knížka je taková útlá jednohubka. Určitě ale nabízí věci k zamyšlení - za co je člověk doopravdy vděčný, nevyhnutelnost stárnutí, pomoc a podpora potřebným, důležitost slov apod.
"Stárnout znamená ztrácet."
Moje první setkání s autorkou, a určitě ne poslední. Příběh je vcelku jednoduchý, až banální, ale napsaný velice poutavě a čtivě, ale zároveň i neuvěřitelně citlivě. Potěšilo mě téma slov, jejich postupné ztrácení bylo smutné i komické zároveň, sny tomu všemu dávaly ještě další rozměr. Kniha musela být velkou výzvou i pro překladatelku, která svou roli zvládla na výbornou.
Musím říct velké DĚKUJI Delphine de Vigan za tak velmi silnou knihu.
Pro mě dojemné a zároveň občas i humorné.
Bála jsem si přečíst konec knihy jako se bojíte o člověka, kterého máte velice rádi a víte, že umírá. Tak jsem si oblíbila hlavní postavu knihy Mišku a nechtěla jsem se s ní rozloučit.
Tahle kniha vás chytne za srdce a nepustí až do konce. Navzdory smutnému tématu to bylo opravdu čtivé. Já jsem od začátku přilnula k hlavní hrdince a přála jí to nejlepší, i když tušíte, kam to celé směřuje, stejně jí držíte palce a doufáte v opak. Téma stáří je tak křehké, a přesto k němu většinou každý časem dospějeme, i když si to jen těžko připouštíme. Už jsem četla pár knih s podobnou tematikou, a tahle mi opět potvrdila, jak je život krátký a pomíjivý.
Autorčin styl psaní mi moc vyhovoval - krásná citlivá práce se slovy, kterými zbytečně neplýtvala. Měl to být takový mix humoru a silného tématu - stáří a umírání.
Co se děje týče, bohužel to jsem asi v menšině, ale mě se, na rozdíl od většiny čtenářů, příběh nijak dramaticky nedotkl, žádné hluboké dojímání a mrazení se nekonalo. Teď když to píšu a vybavuji si, jaké recenze jsem už na tuhle knihu četla, připadám si trochu jako necita a že mám srdce z kamene, ale opak je pravdou! Já se kolikrát dojmu i u animáků, fakt! Ale v tomto případě to nebyla asi kniha úplně pro mě.
Abych ale nebyla pouze kritická - příběh je to moc milý, párkrát jsem se dokonce i od srdce zasmála :) Nevím no, třeba se ke knize za pár let vrátím a pocítím to, co mi prozatím zůstalo skryto.
Neskutečně nádherný, relativně krátký a dobře čtivý příběh mi znovu dokázal, že mezi těmi mými romantiky je občas potřeba si dát nějakou tu “odeonku” pro reálný pohled..
Miška už nemůže zůstat sama doma a stěhuje se do domova důchodců. S pomocí Marie sledujeme Mišky útrapy, které přišly se stářím.
Velmi se mi líbí filosofický pohled do nitra staré Mišky a v kombinaci s mladou Marii a jejími myšlenkami, to bylo velmi dokonalé. Miška měla problém s řečí a občas zaměňovala slova za jiné, což mohlo působit ze začátku komicky, jenže jak jde kniha dále, vlastně vás to spíš začíná bolet. Postupem knihy vám dochází, jak se ve stáří člověk cítí, že o spousty věcí přišel a přemýšlí nad tím, co vše mohl udělat jinak a zda tu byl opravdu pro všechny důležité v těch chvílích, když to potřebovali.
Krásný formát, úžasný překlad a volba slov, úsměvné přeřeky, krátké střípky života jedné úplně obyčejné dušičky. Výborné jako vždy. Krom toho kniha je dle mého mistrovským dílem, jelikož kdykoliv bych se do ní pustila, odnesla bych si vždy něco nového a jiného. Krásné, opravdu.
Moc krásná kniha o vděku, umírání, ale i naději. Naději, že svoje nevyřčené díky, svůj dluh, můžeme splatit prostřednictvím našich činů, skrz někoho jiného.
Plakala jsem. Strašně jsem plakala.
Po dočtení téhle příšerně těžké jednohubky, která mě v určitém slova smyslu doslova zlomila, jsem volala své babičce, abych ji poděkovala za všechno, co pro mě v životě udělala. A tiše doufám, že toho pro mě (ale hlavně se mnou) ještě hodně udělá.
"Člověk si pořád myslí, že má čas, aby věci řekl, a pak už je najednou pozdě. Myslí si, že stačí naznačit, ukázat, ale tak to není, musí se to říct.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Vděk je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 765x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 62x |
| Knihotéce | 250x |
| Chystám se číst | 405x |
| Chci si koupit | 88x |
| dalších seznamech | 3x |
Knihu jsem si náhodně vybrala v knihovně, nic jsem o ni ani autorce nevěděla. A byla jsem nadšená. Líbí se mi prostor pro vlastní pochopení, pro domýšlení příběhů z jen načrtnutých charakterů. Některé pasáže jsou jednodušší, črtovité, ale celkově se mi líbí. Alegorie o moci a bezmoci slov.