Valigurky z Kopečka

...nic pro měšťáky...

02.11.2019

Jedna z knih, co mě chytila za srdce a ke které se ráda vracím.

01.02.2019

vynikající knížka...po počátečných rozpacích zalezla rychle a hluboko pod kůži..a jak tak píšu mé dojmy, čerstvé ještě po dočtení, tak mi má sáhodlouhá recenze zmáčknutím jednoho tlačítka uprostřed všeho zmizela...a znovu ji nyní psát nemůžu, protože rodina dupká nohou - odjezd, odjezd !!! takže další pokus po víkendu...nicméně, již teď vřele doporučuji !!!!


takže, druhý pokus...otevřu knížku, o které jsem věděla jen to, že pěkně zachycuje život na Valašsku a že se těžko shání, a nestojí 50korun :D začtu se a říkám si, no, kdoví, kdoví, a najednou to tam bylo, všechny postavyy pomalu ale jistě hluboko pod mou kůži...najednou jsem žila s nimi, spala s nimi, dýchala s nimi....přes den se těšila na chvilku klidu večer s knížkou, přemýšlela, co se zatím na Kopečku a v dědině či U DObré Vody dějě...

učitel - "intelektuál" Pavlíček, zakotvivší ve vesnici skoro omylem, přežívá a bojuje hlavně sám se sebou..."Máte to tu hezké", řekla na to Jana. "To vám pěkně děkuju, " pravil Pavlíček. "Prosimvás. Tady se ani mouchy neudrží. Všechny pochcípaly žalem a nudou."

stará Valigurka - představitelka tradic, zejména rodiného života, matka nejen svých 3 dcer, ale i matka rodu, vzdorující všemu jako kořen staré borovice... "vezmeš si s sebou králíka", řekla Vligurka Kateřině. "Hned ti ho zapleštím". Kateřina mlčela. Matka brousila na okraji kameninového hrnce nůž a Kateřině ten zvuk proížděl srdcem."Ale já....já jsem přijela nastálo, maminko" řekla.

Postavičky, které emůžou chybět - matka Prdovka, její ostrý a hlasitý jazyk, její "nepovedený syn ,pazour, vlčí zub.." Jan Pravda Marmeláda, pak ráčkující Jan Dorňák řečený orel a jeho koně....a pak - Umpaj...obecní "blb", samorost, a jena z nejsilnějších postav knihy : "Ještě ležel v horách sníh, když odešel od Marie. Volání jara, tiché vábení hor bylo silnější než všechno bezpečí chalupy. Ledový vítr pronikal až na kůži, noční mrazy svíraly zbičovanou zemi, a už Umpaj odměřoval dlouhými kroky strže a doliny, pasínky a hluboké ráztoky, přespávaje v krmelcích a rozbořených kůlnách opuštěných samot. Ve vrcholcích jedlí jedlí svištěla fujavice a od stavení se ještě nestáhly vrány, a pomatený se už živil zmrzlými šípky, bobulemi divokých jeřabin...už sedával na omšelých, studených kamenech vysoko nad vesnicí a jeho oči jako mlčenllivé hladiny vod odrážely širé, nekonečné dálky světa. Jen ony, snad jen ony vlévaly sílu do nohou věčného poutníka...

příroda..čistá, pomalu mizející lidskými zásahy...ale ještě místo, kde lze třeba najít tetřeva hlušce, jako inženýr z pily s kamarádem Pavlíčkem : " Před západem slunce byli na místě. Pohltile je ticho. Mezi kmeny probleskovalo rychle chřadnoucí slunce v měňavých, nakrvavělých pásech, odněkud z nitra země stoupal k řasnatým haluzím kotouč namodralých par. Jak se slunce ztrácelo za obzorem, les ponenáhlu inkoustověl a jeho sešikmený stín přeťal mýtinu, za níž byli oba skryti. Pavlíček ucítil v obličeji vlhký kořenný chlad, inženýr pohlédl na hodinky...

Marie Argalášová, její bohatý vnitřní život, hrdost a boj. Její muž, agresivní kameník Cyril, který by ale Maii ani kvítkem neuhodil, jak se říká...Anděla Valigurová, nejmladší z tria, představitelka další generace, nadšená studentka, po revoltě v pubertě snažící se jít co nejdál po stezce vzdělání...

no, co dodat ? autor si mě naprosto získal :))) místty mě rozesmál a místy i rozbrečel...a kupodivu, byla to DOrňákova Fuksa a jeho silný vztah k němým tvářím, co mě dostal...a pak Umpaj...mno, více už nebudu prozrazovat, jen ted opět doporučím k přečtení :) nenechte se odradt délkou knihy, čte se rychle.. možná konec až moc - přišel mi tak narýchlo spichnutý...zajímalo by mě víc jak dopadla Kateřina, Anděla, jak se asi cítila a co prožívala Jana...ale to už je jiný příběh...