V zemi zeleného rákosí

02.08.2023

Tak u této knihy mě velmi mrzí zklamání, které z ní mám. Ač věkově již dávno nejsem cílovka, tak myslí se za cílovku stále považuji - stále čtu knihy od Zeta, A. Ransomeho, foglarovky (pokolikáté již?) a samozřejmě i novějších "dětských" autorů. Navíc na tuto knihu jsem se těšila i proto, že indiáni jsou moje srdcovka a dlouho jsem se u VŠ studií rozhodovala mezi etnografií a biologií. Toliko na úvod, abych vysvětlila, že mé zklamání není tím, že bych se s knihou minula.
A teď ta ALE... První velké ALE je autorův styl psaní. Dobře, ve svých dvanácti letech bych si toho nevšimla, že sloh knihy je jak vytažený ze slohovky dvanáctiletého kluka (body oproti mně I.H.M. získává za to, že dokázal své slohy rozvinout do celé knihy, mé pokusy o napsání dobrodružných knih stejného ražení dosáhly maximálního objemu v řádu několika desítek normostran). Bohužel tím, jak čte člověk i jiné autory, tak ví, že jde psát lépe a kniha je stále stejně (nebo možná lépe) čtivá.
Druhé ALE, které mi v knize nesedlo, byla snaha o "ukáznění" a zaškatulkování trampů a vandráků pod korouhvičku nějaké (jakékoliv) organizace. Ta snaha nenechat je volně dýchat, když nejsou pod tou správnou organizací... Dokonce jsem hledala, zda kniha nevyšla třeba poprvé za socíku, to by to totiž vysvětlilo, protože v tu dobu to nešlo jinak.
Třetí ALE je pak v tom, že tramp v Zemi zeleného rákosí mimo stezku nesmí, ale "ochranář" si tam v klidu sbírá houby. To mi pak už zavání Orwelovou Farmou zvířat, kdy všichni jsme si rovni, ale někdo si je rovnější... Nelíbí se mi, že kniha takový způsob chování podává jako "v pořádku", takhle "to přeci má být". Na druhou stranu je pravda, že taková je smutná realita, kterou vidíme i dnes a i v této oblasti lidských životů. Ale možná právě proto by právě taková kniha měla rostoucí generaci ukázat, že tohle tedy v pořádku není, že tak to být nemá...