V zajetí stalinismu

Pečlivá četba knih z edice BizBook Můj rok... mně zejména díky autorce dílů z padesátých let Aleny Breuerové seznámila s Čestmírem Jeřábkem, z jehož deníku je v knihách mezi lety 1948 a 1958 dost často citováno, zejména pro dokreslení toho, co se nazývá malé dějiny. Několikrát mě napadlo, že by bylo skvělé si jeho deníkové zápisky přečíst, ale netušil jsem, že by byly dostupné. A kupodivu – jsou. Vydal je jeho syn Dušan a bylo docela obtížné se k nim dostat aspoň v knihovně. Přitom kniha vyšla po roce 2000 dvakrát.

Čestmír Jeřábek nám ukazuje dobu mezi lety 1949 až 1958 s pozoruhodnou otevřeností a v detailech, ke kterým se propracují pouze specializovaní historici. U těch je ale problém, že je často neumějí podat běžným čtenářům a ještě častěji je neumí zasadit do širšího kontextu. Čestmír Jeřábek ve svých vzpomínkách spojuje velmi pozorný poslech "zakázaných" nepřátelských stanic s četbou místních novin a časopisů, ale především s mimořádným pozorovatelským talentem světa kolem sebe. Díky tomu ukazuje ona léta bez příkras, omluv a falešného "pochopení" s až sebevražednou otevřeností. Právě jeho schopnost pochopit, co se opravdu děje, díky odfiltrování každodenních informací (nejen domácích), lží oficiální propagandy i toho, co kolem sebe vidí je fascinující natolik, že se najednou ocitáte v téhle odporné době a uvědomujete si, jak složité bylo vůbec - přežít. Dokáže jasně popsat duchovní bídu doby (jména všech těch komunistických „kulturtrérgrů“ typu Nejedlého, Štolla, Majerové a řady dalších se bytostně dotýkají jeho zájmové a profesní oblasti jako spisovatele) s tou prozaičtější, která se týkala drtivé většiny populace. Neustálé shánění základních potravin (i jejich vysoká cena), zima (nebylo uhlí), vypínání elektrické energie bylo to, co mi objasnilo ony suché statistické údaje z oněch zmiňovaných knih z edice Můj rok..., kde jsou uvedené jak průměrné platy, tak ceny a tím (nepřímo) i dostupnost základních životních potřeb. A nebo k tomu lze přidat třeba stav veřejné dopravy, kdy jsou zmiňovány mnohahodinová zpoždění a železniční neštěstí (jednoho z nich byl společně se svojí dcerou přímým účastníkem) s množstvím mrtvých nebo jen suché konstatování, že ve vlaku se v zimě prostě netopilo. To vše se ale v komunistickém tisku, stejně jako spousta jiných, pro režim nepříjemných věcí (vysoká zločinnost) i doslova blamáží neobjevovala na rozdíl od zcela lživé, zlé a stupidní propagandy.

Čestmír Jeřábek byl především myslící člověk, který se nenechal ošálit a už vůbec ne zmanipulovat režimem, ani se s ním na rozdíl od řady druhých nikdy nezapletl. A právě tohle mu dává právo mít svůj názor, který ale není ani tak úplně konformní s tím dnešním oficiálním, třeba co se týče onoho „února“ nebo odsunu Němců z pohraničí. Jeho hodnocení (deník začal psát v den, kdy odstoupila část tzv. demokratických ministrů) popisuje události z bezprostředního pohledu, ale je zajímavé, že se ve svých soudech, odhadech, ale i předpovědích jen výjimečně mýlí.

Díky věku (v onom období mu bylo mezi 54 a 64 lety), vzdělání a životním zkušenostem už věci dokázal nejen velmi dobře odhadnout, ale také jim rozumět. Když porovnává období nacistické okupace s vládou komunistů, vychází mu z toho to druhé ještě horší, protože zlo, které představovali Němci nahradili za komunistů "vlastní“ lidé. Absolutní zlem je pro něj Rusko, ale nijak nešetří ani Brity, Francouze, a dokonce i Američany, kteří ale z boje proti SSSR ve studené válce vycházejí nakonec nejlépe. To, co se dozvídáme z dlouhé řady dokumentů, publikací i článků dnes, jako kdyby věděl ve své době už on.

Jeho pohled na tehdejší Evropu nám ukazuje, jak málo se v jistém směru od té doby změnilo přes existenci EU a zdánlivě dnes jenom relativně bezpečnější svět. Některé jeho poznámky jsou až prorocké (vztah SSSR – Čína). Zábavné a poučné může být třeba porovnání jeho deníků s filmovými týdeníky oné doby, dostupné v archivu na webu České televize. Jinou zajímavou drobností je popis počasí, nelogických změn a abnormalit, které ukazují, že to s tím počasím v době, kdy ještě "nezuřila" klimatické krize bylo zcela stejné jako dnes.

Pro mě je nejdůležitější, že mi dal Čestmír Jeřábek jednoznačnou odpověď na otázku, s níž se dost trápím. Byla podpora komunistického režimu zejména některými intelektuály, umělci i mladšími lidmi jenom naivita a nezralost, jak se nám později snažili namlouvat? Skutečně tady informace z oné doby nebyly a jak tvrdila třeba Jiřina Jirásková (a nebyla sama), díky propagandě věřila, jak je naše skvělá republika ohrožována, a proto ve své době souhlasila s přísným trestem pro každého, koho režim označil za nepřítele. A to vynechám řadu dalších pozdějších exponentů osmašedesátého i sametové revoluce, jejichž životopisy začínají vesměs až po roce 1969. A tak se mi vybavil závěr filmu Pád třetí říše a autentická slova Hitlerovy sekretářky Traudl Jungové, která dokázala poctivě říct o sobě samé v době nacismu: "… že to není omluva, že byl člověk mladý a hloupý, ale že člověk si ty věci i tenkrát mohl zjistit...". A Čestmír Jeřábek svým deníkem ukazuje to samé, stačilo se kolem sebe dívat a porovnávat propagandu s tím, co se na "ulici" opravdu dělo.

Úplně stejně to platilo v nacistickém Německu, a to samé lze říct i o lidově demokratickém Československu. A kdyby mi navíc tento čtivě a kvalitně napsaný deník (nejsou to zpětně upravované paměti) přinesl odpověď jenom na tuhle moji otázku, jsem víc než spokojený. Nakonec jeden dost zásadní citát uvádím přímo ke stránce autora. A děkuji mu za jeho názory, které sice musel skrývat, ale které alespoň sám pro sebe musel zachytit, aby je předal dalším generacím. Pro poučení, ale především jako varování.

Knihu jsem také objevil prostřednictvím citací ze seriálu Rudí prezidenti. A také ji sehnal jen z knihovny. Bonusem byly připsané komentáře propiskou od jakéhosi nespokojeného příznivce minulého režimu na mnoha stránkách. Na závěr dodal, že autor knihy tedy moc netrpěl a komentující se měl daleko hůře.
Zpět ke knize. Jako deník funguje skvěle. Události světové i lokální jsou prokládány pasážemi o životě obyčejných lidí a nedostatku základních věcí. Je znát, jak rychle se životní úroveň zhoršila a ne válkou, nastalo to až po ní s uchopením moci komunisty.
Jediná smutná pasáž je ke konci, kdy asi kolem let 1957-58 pan spisovatel komentuje jakýsi návrh na menší autonomii Slovenska. V celé knize je asi nejčastější slovo "svoboda", kterou nám stalinismus upírá. Ovšem Slováků se nějaká svoboda asi netýká. Autor se nad tímto návrhem úplně rozohnil a jasnozřivě usoudil, že jakmile by Slováci mohli, opět se odtrhnou! Takže žádná autonomie nesmí být. (Pro neznalé, tehdy bylo Československo unitárním státem řízeným z Prahy, slovenské orgány měly minimální pravomoce.).
Ale pěkně tato část ukazuje tehdejší vztah Čechů ke Slovensku... Československo jako unitární stát chtěl jeden můj učitel na ZŠ ještě začátkem 90. let.

Toto je unikát tato kniha. Spisovatel Čestmír Jeřábek (*1893) sedl a založil si deník 20. února 1948, den kdy 12 ministrů Benešovy vlády podalo demisi. Jeřábek už byl zralý muž a věděl, že přišla ta pravá chvíle, kdy začít deník. Pro mě je nejúžasnější to, jak je oproštěn od tehdejšího tónu doby, je neovlivněn, jako bytostný svobodomyslný demokrat, se zdravým rozumem, vidí aktuální dění v tu chvíli, optika dějin mu až po 40 letech dá za pravdu. Myslím, že tehdy v době nadšeného budování socialismu většina lidí podlehla státní ideologii a nechápala, co se děje špatně.
Citáty
“Metternich, Sedlnitzky a všichni ostatní ostatní autokrati staré habsburské říše nedovedli obrátit české země v takový hřbitov, jaký se kolem nás rozprostírá za vlády moskevských loutek, sídlících nyní na Hradčanech.”
“Rusko je neústupné. Jeho řeč zpupná, jeho propaganda předstihuje svou licoměrností a útočností metody nacismu.”
“Je to v našich dějinách úsek příliš odporný a zahanbující. Já osobně k němu cítím větší morální nechuť nežli k okupaci, kdy stál na jedné straně semknutý národ a na druhé straně utlačovatelé.”
Je překvapující, jaký měl Jeřábek přehled o mezinárodním dění, zřejmě perfektně uměl německy, poslouchal Vídeň a jiný zahraniční rozhlas. S velkou ironií glosuje absurdnosti, které přinášejí všední dny pod vládou komunistů, pečlivě vyjmenovává jména a cituje významné básníky a spisovatele opěvující novou dobu, protože ví, že jednou se budou stydět. Srovnává životní úroveň s dobou meziválečnou a i v tomto směru vidí úpadek.
Přestože doba byla němá, zlá, zbabělá, byl si jist, “že pod touto nehybnou, tupou vnější maskou dřímají skryté síly a energie, vlastní od pradávna našemu národu.”

Deníky spisovatele Čestmíra Jeřábka, publikované po roce 1989 jeho synem Dušanem Jeřábkem pod názvem V zajetí stalinismu, jsou neuvěřitelným světectvím absurdity režimu a jeho paranoie. Evropa byla omotána rudým provazem, který byl pečlivě utahován z Moskvy, a protože o konce se prali fanatičtí diletanti, život v satelitních sovětských státech dle toho i vypadal. Úpadek mysli i veřejného života autor glosuje se sarkasmem i smutkem, místy vztekem. V zápiscích však lze nalézt i mnoho nadějí, když ilegálně sledoval zahraniční politickou scénu a nepřestával doufat, že spásný konec nadvlády Sovětského svazu se blíží.

Po deseti letech psát svůj tajný deník přestal, onen kýžený konec ani nezaznamenal a bohužel ani nezažil. Nechal však dalším generacím jedinečné svědectví Brna 50. let se všemi aspekty doby. Neváhá poukázat na absurditu režimu, na všechny lži a bídu, jež přinášel. S autorem prožijete také měnovou reformu i proces s Rudolfem Slánským. Kniha se sice dnes složitěji shání, ale pokud vás tato část dějin zajímá, jedná se o fantastický zdroj mnoha informací.

O knize jsem slyšel v jednom dokumentu z dílny ČT. Tuším že to byla sérié dokumentů Rudí prezidenti, konkrétně díl Muž z lidu, který je o Antonínovi Zápotockým. Hojně tam je z knihy citováno. Tak jsem si řekl, že si tu knihu musím přečíst. To nebyl zas tak jednoduchý úkol. Nakonec jsem si jí půjčil z knihovny, vzdal jsem svoji touhu ji vlastnit.
Kniha rozhodně stojí za to. Začíná vítězným únorem a končí po deseti letech. Je psaná jako deník autora Čestmíra Jeřábka. A díky tomu. člověk dostane celkem zajímaví pohled, na Brno a začínající léta padesátá. Ke kterým patřil hlavně nedostatek, procesy, kulturní úpadek a měnová reforma. Později i zapomínání na různé výročí, které padli v nemilost. Dobrá ukázka, propasti mezi východem a západem je popis zpráv, které se do Československa dostávali. Autor poslouchal zprávy ze zahraničního rádia. Samozřejmě čerpal i ty oficiální. Když ty informace srovnával bylo v tu chvíli jasné, jakou měl režim moc.
Pokud někdo hledá popis života, v této neslavné éře, měl by si to určitě přečíst. Ale určitě neuškodí, když si to někdo přečte jen tak. Hlavně překvapí nedostatek všeho v zemi, kde se buduje lepší společnost a spravedlivý řád. Překvapující je i ten fakt, že rodná strana mlčí, a dělá že nic nevidí, i když jen ona sama má moc to změnit.

Politické události domácí i zahraniční (ty myslím převažují) z tehdejšího pohledu. Pokud má někdo zájem o intimnější náhled na prožívaní komunistického marasmu, doporučuji deník Jana Zábrany (Celý život), Jana Vladislava (Otevřený deník), Rudolfa Slobody (Z denníkov) nebo Pavla Juráčka (Deník 1959 – 1974).