V melounovém cukru
Richard Brautigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387504/bmid_v-melounovem-cukru-hMc-387504.jpg
4
423
73
Naivisticky stylizovaná poetická próza s prvky černé grotesky, dada a surrealismu je originálním dílkem alternativní, undergoundové kultury druhé poloviny 60. let. Přenáší čtenáře do utopické komuny jáMOR, kde nalezneme obrovskou sochu fazolového lusku, tygry, kteří pojídají rodiče zaživa a učí sirotky násobilku, vypravěče beze jména a hlavně melounový cukr. Je to hmotný i nehmotný stavební materiál, z kterého jsou zhotoveny mosty, slunce a vlastně celá knížka.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2018 , Argo
Originální název:
In Watermelon Sugar , 1968
více info...
Přidat komentář
přečteno za půl dne. čte se skvěle. pokud člověk nechá přemýšlení o smyslu přečteného na pozdější zažití :)
první setkání s autorem . nějak mi v 80` unikl
Neměl jsem nejmenší tušení, co od „V melounovém cukru” čekat. Znal jsem základní děj knihy (pokud tedy lze v téhle knize nalézt děj...) a opravdu jsem začal pochyboval, že se mi bude líbit. Celá premisa se mi, čistě od slyšení, zdála být trochu moc podivná na to, aby se mi zalíbila. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se po již několika stránkách našel neschopného od knihy odtrhnout zrak. Svět jáMORU mne nutil po dočtení stránky se vrhnout hned na další, po dočtení kapitoly hned začít s další. A tak jsem to měl po celou dobu, dokud jsem tenhle těžko popsatelný příběh nedočetl.
Nemám moc v zálibě autory, kteří chtějí svým psaním absolutně bořit pravidla literatury. Ale Brautiganová kniha je jako literární „Strange Little Girl” od The Stranglers. Nemá to moc strukturu, je to neuvěřitelně podivné, ale zároveň fascinující a velmi návykové. Vřele tuhle knihu doporučuji každému, kdo má zájem na něco neotřelého, velmi poetického a částmi až psychedelického.
Něco na repetitivnosti té prózy a na tom, jak všichni reagují neemocionálně mě hází do hrozného zenu.
"Dorazil jsem ke Skutečnému a Opuštěnému mostu. Vedly přes řeku bok po boku. Ve vodě skákali pstruzi. Pak se vymrštil jeden skoro dvacetipalcový. Řekl jsem si, že je to opravdu krásná ryba. Věděl jsem, že na ni budu dlouho vzpomínat."
Jsem rád, že jsem to dal, ale buď jsem nebyl správně naladěn, nebo je to fakt totální wtf. Nepřipadlo mi to moc dobré a smysluplné. Ale vlastně to svým způsobem dobrý je.
Strašně zvláštní kniha, kterou snad ani nejde nemilovat, stejně jako ji možná nelze plně pochopit (ach ta mnohoznačnost). Poprvé jsem ji četl před nějakými devíti lety a od té doby se k ní chtěl vrátit. A když nedávno znovu vyšla, neváhal jsem si ji hned konečně pořídit do sbírky a zase přečíst. Ani nevím, jestli bych zvládl přiblížit, o čem kniha je - tohle se musí "zažít", Brauriganova fantazie byla jedinečná a nenapodobitelná. Surrealisticky hippie život v jáMORu, kde je vše vyráběno z melounoveho cukru, každý den vychází slunce jiné barvy, staví se sochy zeleniny a za městem stojí nekonečné velké Zapomenuté podniky - jako nebezpečná připomínka materialisrického života; místní obyvatelé jsou zvláštně naivní a neteční, což vlastně bourá ten jejich zdánlivě utopický a ideální život v jedné komunitě. Ale nechci se pouštět do interpretací, tahle kniha působí po dalším přečtení zase o něco jinak. Poprvé mi přišla spíš veselá a hravá, tentokrát jsem našel i ty temné stránky...
Zvláštní příběh. Působí jako pohádka (uměle vytvořeným prostředím, v němž se děj odehrává) pro dospělé (o skutečnostech je "vyprávěno" dospěle). Zajímalo mě, jak autor pojme ten snový svět a vtáhlo mě to (i navzdory ilustracím, které se mi nelíbily-což ale není předmětem hodnocení v rámci udílení hvězdiček) do děje.
"Tato kniha byla započata 13. 5. 1964 v domě v Bolinas, Kalifornie, a dokončena 19. 7. 1964 v předním pokoji domu č. 123 v Bobří ulici v San Francisku, Kalifornie."(str. 159 vydání knihy, jež jsem četla)- Netušila jsem, že kniha letos oslaví 56 let od svého sepsání a informace o datu a místě od samotného autora mi připadala neskutečně svěží a hravá.
Jediné, co bych knize vytkla, je to, že spoustu věcí nedořekne. Možná jsem měla jiné vydání než někteří recenzenti pode mnou, ale kdybych si recenze neprošla, tak bych nevěděla, že osoby v knize jsou malé a to díky melounovému cukru. A na některé skutečnosti či i jen pojmy bych byla použila internet, kdyby mi je mohl objasnit, neb mi připadaly velice důležité a kniha by se zásluhou nich dostala na vyšší úroveň. Možná nutno podotknout, že ačkoliv jsem četla mezi řádky, tak nejsem zastáncem hledání smyslu složitým algoritmem vyvozeným ze čtení mezi řádky,což mi asi neumožnilo proniknout do děje tak, jako někteří ostatní, nebo tam ty souvislosti s ohledem na věk ještě nevidím.
"...mohl jsem jít za Pauline a milovat se s ní, anebo jsem se mohl vypravit k Zrcadlové soše a chvíli u ní pobýt. To jsem udělal."
Emocionálně psychopatický příběh z melounového cukru. Melounový cukr všude, kam se podíváš. Melounový cukr v tobě. Je to sladké, je to dobré, ale když se toho přejíš, bude tě bolet břicho. Takže je to vlastně velice zrádné. Melounový cukr ovšem umožňuje svým obyvatelům a milovníkům nikdy nevyrůst! Jaképak by bylo problémy ve sladkém melounovém cukru? Tygři jsou hodní, vždyť dětem přece mooc rádi pomáhají! Oni za to nemohou, že žerou rodiče. A nikdo za to nemůže. Margaret se přeci neoběsila. Jen se postavila doprostřed větru, k jablkům. To nevadí. Není to ničí vina. Jsme v melounovém cukru a ten osladí všechny životy, nežité neživoty.
Tomáš Klus to ve své písni Bludička z Průhonic vystihl naprosto přesně...
"Jsme otroky slov a předsevzetí a průtrž mračen nás žene do zajetí.
A prostředky co účel světí z nás dělaj dospělí s duší malých dětí.
A neodbytná bytná klepe na dveře, za nimiž my dva spějem k nevěře.
Zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dost pijeme..."
Brautigan svoji šanci dostal a abych to shrnul, u mě tohle vydání propadlo na všech frontách. A myslím si, že výmluvně to je popsáno (ač autorem zamýšleno jinak) i v samotné knize:
"Že se ptám," řekl doktor Edwards , "jak pokračuje vaše kniha?"
"Ta? Ta pokračuje."
"Výborně. O čem bude?"
"O tom, co mě napadne: jedno slovo vedle druhého."
Tečka Martina Hilského v závěru je jen zoufalá snaha natáhnout obsah (standartní praxe od Arga) a popisovat knihu, o které se stejně nedá nic v tomhle směru říct (i sám Brautigan by si asi klepal na čelo). Opět argumentujeme, že kniha nemá hlavu ani patu a právě proto je tak geniální, protože ji nechápeme. Kdepak, jak řekl Bukowski, "na většinu těchhle spisovatelů nebude svět připravenej nikdy: neumí psát.". A to ani nemluvím, že je to tak sprostě drahý (v knihkupectvích za tři kila) a natáhlý na +150 stran, když by v reálu ta kniha neměla ani sto stran, tipuju něco okolo 80-90. Obálka je jen perfektní ukázka toho, že hoši z nakladatelství to mají prostě v p... (pod tohle bych se nepodepsal). Je to ten typ publikace, další v řadě, co se v Argu vyflusávají jak na běžícím pásu... za kterou bych rád dostal svoje peníze zpátky, maže vám melounovej cukr kolem huby. A tak trochu smutný zase je, že Brautigan má na tomhle fiasku nejmenší podíl, sic mi jeho příběh, styl a imaginace zkrátka nesedly. Ale s tímhle jsem měl chuť šlahnout z okna. Docela smutná tečka pro autora textu. A těm ostatním honimírům vztyčenej prostředník.
Asi najdesivejšie post-apo aké som kedy čítala.
Zo štýlu, akým to bolo písané som mala husiu kožu. Celý čas som mala pocit, ako by Bukowski znásilňoval Malého princa. Alebo naopak. Ale ako alegorické zobrazenie života duševne chorých to bolo geniálne. Keďže som však takúto interpretáciu nikde nenašla, je možné, že tá hlboká temnota ktorú som v tom videla, nie je v knihe ale vo mne.
Výborná, barevná, monohvrstevnatá knížka - jejíž jazyk i styl, jež mě kdysi nasměrovaly ke čtení ... nekonečný svět fantazie, který mě bavil v 16ti stejně jako teď - po více než třech desetiletích - tohle pro mě představovalo tu rebelskou "beat generation"- její hravost, fantazii - vjemy tak zářivé a humorné, že si je vybavuji dodnes, včetně zvuků lávky do Jámoru .-)
Nevím, asi mi hromada věcí uniká... ale ráda bych věděla, co kolovalo autorovi v žilách, když tohle napsal.
Jsem jeden z těch zlých lidí, kteří nemají rádi meloun. Je pravda, že ten velký s růžovou dužinou si občas dám, že si ho dávám i se semínky, ale nikdy si ho sama nekupuji. Nerozumím jeho chuti. Je sladká a přitom mdlá, plná vody a přitom cukru, dužina je tuhá a přitom se rozplývá jako sníh. Zajímalo by mě, jestli to nějak s knihou souvisí.
V melounovém cukru nepovažuji za podivné dílo, ale je pro mě velmi melounové. Líbí se mi styl psaní, ale nerozumím jeho textu. I tak dokázal Brautigan vyvolat obrazy. Ilustrace uvnitř jsou moc hezké. Ale kouzlo to pro mě vlastně nemělo. Myšlenkami se k melounům nevracím.
Trochu se mi připomněly povídky Etgar Kereta, kterého mám ráda. Jsou jiné, ale tou neotřelostí se dle mého pocitu blíží, tak pokud byste po dočtení hledali něco podobného...
Zvláštní, jak mám Brautigana rád, tohle mě fakt nebavilo a nijak na mě nezapůsobilo.
Tato kniha je tak zvláštní a divná, že vás začaruje do svého světa a vy pořád musíte myslet na věci z melounového cukru, na jáMOR a nutí vás to pořád usmívat se, i potom co odložíte knihu.
Asi nejdivnější knížka, ke které jsem se zatim dostal. Ale něco na ní je. Už jen proto, že se čte líp, než bych od takového příběhu čekal. V průběhu mě napadala spousta alegorií a chvílemi jsem měl i pocit, že vím o čem to je a vidim za tím něco hlubšího. Nakonec jsem zjistil, že je všechno prostě jenom tak jak to Brautigan napsal. Nic víc. Ale rozhodně stála za přečtení a myslim, že se k ní ještě někdy vrátím.
Štítky knihy
americká literatura černý humor groteska tygři
Autorovy další knížky
| 2018 |  V melounovém cukru |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 1993 |  Chytání pstruhů v Americe |
| 2007 | V melounovém cukru / In Watermelon Sugar |
| 1995 | Willard a jeho kuželkářské trofeje. Perverzní mystérium |
Kniha V melounovém cukru je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 628x |
| Čtenářské výzvě | 38x |
| Doporučených | 67x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 245x |
| Chci si koupit | 41x |
| dalších seznamech | 7x |
Ja proste nevim, to bylo tak blby, az je to genialni. Proste nevychazim z udivu a nejlepsi knizky jsou proste ty, kdy si za kazdou kapitolou rikate "Jakoze cozee?" Chci zit v melounovym cukru, kazdy den si usochat nejakou sochu a jen tak si zit sve barevne dny.