Úvod do studia genologie
Pavel Šidák
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/229829/mid_uvod-do-studia-genologie-229829.jpg
2
3
1
Úvod do studia genologie je souhrnné pojednání o teorii literárního žánru. Genologie (žánrosloví) je klíčová disciplína literární vědy i obecné teorie umění, v českém prostředí se jí však dosud nevěnovala soustavná pozornost. Předkládaná studie nabízí orientaci v genologické teorii a zároveň poskytuje vodítko ke zkoumání literárních textů z genologického hlediska. Kniha je rozdělena do dvou částí: první, teoretická část popisuje genologické roviny (literární druh, žánr a subžánr) a objasňuje způsoby jejich definování. Zabývá se historicitou žánru a otázkou jeho vývoje, pojmem žánrové krajiny a problematikou čistoty žánru, zkoumá vztah žánru a kategorie modu a formy, popisuje hranice literatury jakožto uměleckého druhu a její průniky s jinými uměleckými druhy; v závěru shrnuje vývoj genologického uvažování v českém i světovém kontextu. Druhá část je praktická – popisuje žánrovou krajinu, tedy vztahy mezi žánry, a fungování genologického systému. Konkrétní žánry tu nejsou popisovány analyticky jako jednotky vytržené z kontextu, ale synteticky, v rámci logických žánrových skupin: žánry na hranici beletrie, epika onoho času (mýtus a epos), duchovní žánry, folklorní literatura a její žánry, problematika nízkého a vysokého v literatuře, kontext utopie, rozpětí balady a romance či elegie a idyly, prozaické žánry (povídka, novela, román), fantastika atd. Nejde tu tedy jen o definici jednotlivých žánrů, kterou kniha samozřejmě poskytuje také, ale především o popis jejich vzájemných vnitřních souvislostí v synchronním i diachronním pohledu, o sledování jejich proměnlivých hranic a uměleckých možností a způsobů, jakými se podílejí na fungování literatury jako celku. Text doplňuje bohatý rejstříkový aparát.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Literární žánry |
| 2016 | Maturita 2016-2017 z českého jazyka a literatury |
| 2013 |  Úvod do studia genologie |
| 2012 | Slovník novější literární teorie |
| 2018 | Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře |
Kniha Úvod do studia genologie je v
| Přečtených | 5x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 1x |
Škoda, že autor neuvedl – pokud zvolím jím hojně užívaný pojem –, v jakém modu je třeba jeho Úvod do studia genologie číst. Být to parodie na (literární) vědu, bylo by to takřka bezchybné, jako vážně míněná monografie už je to o poznání horší. Šidák přitom začíná sebevědomě, vlastní knihu označuje za „první českou genologickou monografii“ a nezapomene se ani vymezit vůči Encyklopedii literárních žánrů, neboť ti hlupáčci tam popisují žánry analyticky, kdežto Pavel Šidák tak činí – jak jinak – synteticky.
Dál si odpustím modus sarkasmu a pokusím se být – na rozdíl od autora – výstižný. Šidák dělá z genologie doslova hokej: jednou označí ironii za modus, podruhé za žánr; poezie je pochopitelně druh, ke konci knihy je pro Šidáka žánrem. Co z toho si vybrat? O literatuře se toho tady člověk taky moc nedozví; autor převážně přežvykuje mnohé jiné teorie (až to působí dojmem, že použil jakýsi bibliografický vyhledávač k té či oné problematice), byť mnohdy značně disparátní; jeho vlastní vklad se omezuje neplodné opravování uvedených teorií (proč je tedy v první řadě vůbec zmiňovat?) a na nejskvělejší použití zkratky srovnej, co jsem snad kdy viděl, většinou to vypadá zhruba následovně: srov. utopii a cestopis. No není to krásné? Naivně bych očekával, že toto srovnání a především podrobnější rozvedení, k němuž zde ovšem nedojde takřka nikdy, by mohl učinit autor, když už se rozhodl k tak odvážnému podniku, jakým nepochybně je takové sepsání první genologické příručky v našich luzích a hájích. A ono ne, aby si tu nebohý čtenář všechno domýšlel.
Soudě dle uvedeného by se mohlo zdát, že Šidák má o svém čtenáři náležité mínění a jenom mu dává prostor k vlastním úvahám. V tom případě je ovšem zcela nepochopitelné, proč musí každého autora národnostně a profesně uvádět: Umberto Eco je tu například „italský sémiotik“ (vážně? když já bych radši to srovnání, které si mám srovnat). Autorovi nelze upřít až komické schopnosti v užívání obdobných predikátů (majících rysy až homérovských formulí – že by selhání až epické?), tak například Goethe, který se tu a tam pravidelně zjeví, je „představitel německé výmarské (to je, prosím, vážně v Německu?) klasiky“ a Aristotelés „nejvýznamnější Platónův žák“. Takřka každá druhá zmiňovaná (teoretická, pochopitelně) kniha je označena za „slavnou“.
Tou se bohužel, hádám, Šidákův nepřesný (neměl jsem znovu listovat těmi Calvinovými senzačními Americkými přednáškami), nerozlišující, ergo neutříděný (tzn. chaotický), neujasněný co do modelového čtenáře (viz výše uvedené charakteristiky jak z učebnice pro základní školy, jindy zase Šidák zahlcuje čtenáře – typicky neúčelně – trojí terminologií intertextuality), tedy myšlenkově a pojmově vágní a pofidérní – omezený povýtce na autorovy osobní dodatky, kusé připomínky či truismy (volil bych spíš přiléhavější název – Úvod do studia výpisků z četby o genologii & jiné dodatky) – Úvod nestane. Ale jako úvod slouží vlastně více než dobře, nikam dál totiž čtenáře neposune. Kdo nakonec překoná obsáhlou houštinu bezobsažnosti (abych autorovi nekřivdil, některé, byť nemnohé poznatky jsou přece jenom cenné), bude odměněn alespoň obsažným seznamem bibliografie. Ten jenom stvrdil můj povšechný dojem: nějak takhle by to asi dopadlo, kdyby pojednání o genologii sepsali Bouvard a Pécuchet.