Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/64403/bmid_utrpeni-mladeho-werthera-v0f-64403.jpg
4
2220
322
Nejproslulejší román 18. století, který je psaný formou dopisů záznamů z deníku. Romantický román v dopisech líčí lásku muže, který miluje ženu svého přítele, a protože nevidí východisko ze situace, rozhodne se zemřít. Dílo rozhodujícího významu pro historii německé i světové prózy, je jedním z prototypů romantického románu v dopisech, založeného na prosté klasické zápletce. Autorovi šlo o víc, než o příběh nešťastné lásky. Jako hrdinu zvolil člověka své doby, představitele mladé buržoazie, který ve snaze dosáhnout svobody naráží na překážky v podobě feudálních konvencí. Je příliš osamělý a neschopný proti společnosti bojovat a proto raději volí smrt.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1968 , Mladá fronta
Originální název:
Die Leiden des jungen Werther , 1774
více info...
Přidat komentář
Poslechnuto jako audiokniha. Další z povinné školní četby, ke které se vracím díky ČRo a jsem za tuto možnost ráda, do tištěné knihy bych se asi neodhodlala.
Werther je mladý, zamilovaný muž, který je ve své zamilovanosti značně sobecký a sebestředný...
Nečekala jsem, že Goethe, ta ikona německé literatury, které jsem se tak dlouhou vyhýbala, mě tak překvapí. Čekala jsem nějakou hutnou, frázemi prodchnutou těžkou klasiku, která mě unudí. Ale ne, Utrpení mladého Werthera bylo všechno, jen ne nudné. Werther je člověk, kterého bych ve svém životě nechtěla. Nafoukaný a sebestředný mladý muž z vyšších vrstev, který očekává, že se všechno bude řídit podle něj. Srážka s realitou je pro něj tvrdá a ukáže se to, co probleskuje celou dobu, že je to pouze slaboch.
Audio ČRo: Asi deset let zpátky jsem četl k maturitě. Tehdy mě to dost oslovilo. Dnes vidím zvláštnosti, že se Werther chová jako puberťák a emař. Jsou tam však silné až filosofické momenty. Hezká jednohubka, která umí fungovat, ale nějaké linky mohou být problematické. Nicméně je taky otázka kolik z toho je oběť romantismu.
(SPOILER) Neschopný uspět sám ve světě a najít si nějaký cíl nebo kariéru raději ve jménu lásky ničí život a manželství své vyvolené. Romantického hrdinu si představuji jinak, méně sobecky.
„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
(apoštol Pavel v prvním listu Korintským)
Hele, je mladý Werther fakt příběh o lásce? Já vím, takhle je v naší kulturně-historické paměti zapsán a kdybych se nějakou časovou smyčkou dostal zpět před maturitní komisi a tam se mě na Werthera ptali, jistě bych si nic nekomplikoval a hezky způsobně jim řekl, že jde o román o nenaplněné lásce, která končí tragickým koncem. Ale ... je to opravdu tak? Je to opravdu láska, co mladého Werthera trápí? Protože „moje“ láska (lépe řečeno: ideál mojí lásky) by neznamenala toužit po Lottě, ale toužit po tom, aby se Lotta měla co nejlépe, aby zažívala plnost radosti, dober, plnost štěstí. Protože láska je přece obrácena k druhému, ne? Měla by taková být, pokud chce být hodna svého jména.
Ale mladý Werther mi přišel jako člověk, který je obrácen k sobě. Působil na mě tak už tehdy někdy před čtvrtstoletím, když jsem jeho příběh četl poprvé a moje současné nové čtení můj postoj nijak nerevidovalo. On totiž nepozoruje přírodu, on pozoruje Werthera, jak pozoruje přírodu. On není zasažen osudem opuštěných dětí, ale dojímá se nad svojí starostí o ně. On vlastně nemiluje Lottu, on ... je zamilovaný do milujícího sebe. A protože se považuje za člověka převyšujícího své okolí, i jeho láska musí nějak převyšovat, vynikat. I kdyby na ni měl upozornit vlastní smrtí.
Docela jsem si při čtení pohrával s myšlenkou, jak by se asi proměňoval jeho vztah k objektu svého obdivu? Říkal jsem si, za jak dlouho by mu zevšedněla, kolik času by uběhlo, než by začal Vilémovi psát o tom, jak je jeho Lotta vlastně průměrná a prostřední. Vydržela by mu jeho láska déle, než zaujetí pro práci nebo sympatie ke knížeti? Nejspíš ano. Nejspíš jsem teď k Wertherovi nespravedlivý. Ale nemůžu si pomoct, vždyť jemu na Lottě vlastně nezáleží, snad jen jednou vyjádří přesvědčení o tom, že by mu s ní bylo lépe než s Albertem, ale to je opravdu jediný náznak toho, že by přemýšlel o jejím dobru, o tom, co je nejlepší pro ni. To je spíš posedlost a chtivost (ani ne tak tělesná, jako nezrale majetnická), neschopnost se vyrovnat s tím, že něco chce a nedostane. Sám to píše: „Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím, a nemám než ji.“
Ani svojí smrtí z tohoto pojetí svého žití nevystoupí. Sice manželům přeje „kéž bych vám svou smrtí vykoupil štěstí!“, ale způsobem svého odchodu ze života naopak ještě naposledy zatne dráp do soužití Lotty a Alberta, aby jim ještě i po své smrti zůstal jako trn v patě, jako němá výčitka a připomínka.
Vykresluju tady Werthera jako tak moc sobeckého psychopata, že mi ho až začalo být líto. :-) A říkám si, že bych měl také vznést něco na jeho obranu. No, jako jeho hypotetický obhájce bych asi zmínil, že je do značné míry obětí své epochy. Jako na dítěti romantismu je na něm dobře znázorněno, jaká to byla doba (což, předpokládám, byl Goetheho záměr). Po desetiletích racionalismu, kdy se osvícenectví pokoušelo odkouzlit svět, vše vysvětlovat, analyzovat a zprůhledňovat, je postoj extrémní citovosti a primát vlastních pocitů vlastně docela pochopitelnou reakcí. Jen se ve Wertherově případě to kyvadlo trochu urvalo z pendlovek. Trochu hodně.
(SPOILER) Klasické dílo, které ve své době mělo určitě statut "bestseller", může dnes na mnohé lidi působit přehnaně a křečovitě. Román psaný formou dopisů líčí velice podrobně rozpoložení mladého muže, který se beznadějně zamiluje do zadané ženy. Jeho vroucí láska je tak silná, že se nedokáže soustředit na nic jiného a postupně se sám více zamotává to tenat tohoto nešťastného citu, až dojde k neodvratnému rozhodnutí ukončit svůj život. Uvědomuji si, že doba, kdy byla tato kniha napsána rukou fenomenálního básníka, byla úplně jiná, přesto se přikláním k názoru, že hlavní hrdina byl citově nevyrovnaný, labilní a přehnaně sentimentální. Myslím, že jsem člověk, který rozhodně není žádný cynik a myslím, že jsem i dost empatická, ale toto už na mě bylo moc ubrečené.
Takový klasický příběh neopětované lásky, který skončí tragicky. Co mě tam zaujalo nebo spíš jsem si uvědomila, že lidi víc vnímali sebe, co cítí, jak to mají... na druhou stranu, hlavnímu hrdinovi to moc nepomohlo.
Utrpení hlavního hrdiny člověk při čtení přímo cítí, protože utrpení bylo to číst.
Ale zase ten jazyk, určité části knihy, ...stálo to asi za přečtení.
Zcela rozumím vlnám módního zájmu o knihu. Téma zakázané a neopětované lásky bylo, je a bude atraktivní nejen v literatuře. Ačkoli autor nitro citem vláčeného hrdiny vykreslil mimořádně přesně a ten zkratkovitě podaný konec byl velice působivý, na můj vkus je celý text až moc přepjatý a hrdina jednoduše mému srdci nepřirostl.
Je možné důstojně se vypořádat s prudkou vášní a přitažlivostí k někomu, ke komu jsme bezvýchodně přitahovaní? Je možné takového člověka učinit skutečně šťastným? Je takový způsob vzplanutí silou, která stravuje všechen rozum, nebo naopak ponouká k tomu, co je v člověku nejopravdovější? Takové (a mnohem další otázky) se vnímavému čtenáři jistě vybaví pří čtení tohoto relativně krátkého románu, jednoho z prvních v prozaické tvorbě Johanna Wolfganga Goetha, které se stalo ještě za jeho života bestsellerem a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků.
Mladý šlechtic Werther, studen práv z vysoce postavené aristokratické rodiny přijíždí na venkov (místo nazvané Wahhleim – ve skutečnosti Garbenheim, dnes součást Wetzlaru), aby si odpočinul od studií práv a dvorského života v prostředí vysoké šlechty a postaral se o jisté dědické řízení, kterým jej pověřila jeho matka. Venkovská „idyla“ probouzí u citlivého mladíka s narcistními projevy a sklony k melancholii jeho výtvarné vlohy - mnoho času tráví kresbou venkovských obyvatel a toulkami krajinou. Po nějaké době se seznamuje s Lottou, dcerou místního správce, do které se bezhlavě zamiluje. Lotta je ovšem zasnoubena a tak Werther alespoň vyhledává její přítomnost a platonicky po ní touží a sbližuje se i s jejím snoubencem. Po následných peripetiích (neshody s jejím snoubencem, úmrtí Lottyniny matky) se nešťastný Werther rozhoduje vstoupit do diplomatických dvorních služeb a opustit venkov. V diplomatické službě se ovšem záhy projeví jeho prchlivost a nezpůsobilost – způsobí určitá společenská faux pas a je shledán jako nehodný dané služby a na vlastní žádost propuštěn. Po následném krátkém pobytu u rodinně spřízněného knížete se sklíčený a stále více do svých depresivních myšlenek uzavřenější Werther opět navrací do Wahheimu, do blízkosti Lotty. Jeho stýkání s ní se ovšem setká s odporem Lottynina snoubence a s řečmi v okolí a Lotty žádá Werthera omezit své návštěvy. Zoufalý Werther, zmítaný svými nenaplněnými tužbami po Lotty všek tuto žádost nevyslyší a pokusí se ji svést, je ovšem odmítnut a rozhoduje se dále už její blízkost nevyhledávat. Vlivem stále drásavějších a trýznivějších vnitřního pohnutí se Werther rozhoduje pro sebevraždu (pistolí, kterou mu půjčí snoubenec Lotty) a napíše Lottě dopis na rozloučenou
Formou se jedná o tzv. dopisní román, kdy si hlavní postava dopisuje se svým přítelem Vilémem, na konci druhého dílu doplněný o tzv. doslov vydavatele (autora), který věcnou formou shrne Wertherovo rozhodnutí pro sebevraždu a její průběh. Román byl napsán v duchu tehdejšího německého literárního hnutí „Sturm und Drang“, které se v německy mluvících zemích výrazně prosazovalo v druhé polovině 18. Století a odkazovalo na filozofii Emanuela Kanta a na předešlý literární směr osvícenské literatury. Jedná se také o román autobiografický, neboť Goethe v něm zrcadlil mimo jiné i svoji platonickou zamilovanost do jisté Charlotty Buff a také sebevraždu svého přítele, který se nešťastně zamiloval do vdané ženy. Hlavní postava je pak ztvárněna jako rozervaná, citově nestabilní a stále více svým depresivním myšlenkám podléhající – v duchu tradic romantických hrdinů.
Téma, které bude neustále aktuální a je jedno, jestli jsme ve 13., 18. nebo 21.století. Pohled na chlapce, který se nedokázal smířit se zlomeným srdcem. A takové případy jsou i teď. Krásné, že můžeme vše číst ve formě dopisů a není to klasický deník nebo pohled z ER formy. Popisy jsou opravdu úžasné, barvité. Stejně mi tam ale něco chybělo...
Jen dvě poznámky o celém díle:
1/ Přísahám, že Werther byl psychicky labilní už předtím, než potkal Lottu. Ukázkový typ přehnaně pozitivního člověka, který obdivuje každou vykvetlou pampelišku. Už dlouho zastávám názor, že tento člověk časem vyhoří nebo se minimálně sesype, protože potlačovat přirozenost a stále si něco malovat narůžovo není zdravé. Dokazuje to několik jedinců v mém okolí a nyní i Werther.
2/ Nejvíce mě dorazilo to předčítání Ossianových zpěvů těsně před finále, protože jsem netušila, která bije a bylo to pouze umělé prodlužování ukončení mé trýzně.
Kniha poněkud zastaralá, předvídatelná, emociálně dryáčnická, a přitom tak nadčasově platná, že se mi svým způsobem navzdory všem neduhům líbila. Werther není zrovna příkladem obdivuhodného hrdiny, ale minimálně mnohým z nás bude bližší, než možná budeme chtít vůbec přiznat.
(SPOILER)
Sebevražda z nešťastné lásky je samozřejmě nekonečně pitomou záležitostí, leč mladistvá trýzeň a mučivá bezmoc z lhostejnosti okolí k našemu zdánlivě nesmírnému utrpení a touha na sebe upozornit nějakým majestátním činem, tomu by měl porozumět každý citlivý člověk, kterého někdy postihla chorobná fascinace jinou osobou.
Je pak skvělé, když si jako terapii naordinujete tvorbu. Jako to učinil Goethe, kterému se, soudě dle požehnaného věku a slavných milostných avantýr, nakonec viditelně ulevilo.
Formálně je tato kniha skvělá, jak jazyk tak struktura potěšily. Toto se nedá, říci o obsahu: Příběh skrze dopisy je tak na chrapáka a záživné ožívá až v ediční poznámce.
Normálně se říká, aby forma nebyla na úkor obsahu. Bývá to pravdou, jenže tato kniha je ukázkou neuniverzálnostii tohoto tvrzení - forma zde z nezáživného obsahu udělala příběh hodný přečtení.
Netrpěl jenom Werther, ale i já, při čtení této knihy.
Jazyk byl pro mě složitý, nebavilo mě to, nudila jsem se a tím pádem jsem ten text ani pořádně nevnímala.
Chtěla jsem dát nula hvězdiček, ale připadám si trapně označit známou klasiku slovem odpad, proto dávám jednu hvězdu.
Upřímně řečeno, příběh se čte těžko, ale i tak se mi to líbilo. Příběh je o nenaplněné lásce a smutku. V té době to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Aby jste si knihu užili musíte být ve správném rozpoložení.
Asi pôjdem proti prúdu no táto svetová klasika mi nesadla. Stotožňujem sa s tým, že svojho času išlo o spoločensky významné dielo, ktoré malo očividný dopad pre svoju generáciu a keby sme sa na to pozreli z toho sociologického hľadiska, našli by sme tam viacero fenoménov ktoré ovplivnili mnohých ľudí do dnes. No ak vynechám okolnosti diela a zamyslím sa iba nad obsahom, mal som pocit akoby som čítal príbeh naivného záláskovaného muža ktorý napísal mladý naivný nešťastne zamilovaný mládenec a celé to neústi nikam. Sme svetkami ventilácie autora, ktorý ešte nebol konfrontovaný s tým, že si mnohé veci idealizuje a nie je všetko úplne tak, ako si on predstavuje. Nechcem sa hrať na superhrdinu ktorý mal celý život svoje emócie pod kontrolou, takéto situácie sa bežne v našich životoch dejú, no od klasiky takéhoto formátu by som očakával možno aj_______ ponaučenie? Ktoré tu veru nebolo.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární romány
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Kniha Utrpení mladého Werthera je v
| Právě čtených | 50x |
| Přečtených | 3 663x |
| Čtenářské výzvě | 427x |
| Doporučených | 138x |
| Knihotéce | 752x |
| Chystám se číst | 543x |
| Chci si koupit | 84x |
| dalších seznamech | 24x |
(SPOILER) Tak krátká knížka a já k ní mám tolik co říct. Vždycky se divím, že někdo sepisuje o knížkách elaboráty, nechtějí se mi nikdy číst. Ups:
Děj sám o sobě není nijak objevný: Werther se zamiluje do Lotty, nenaplněná láska, sebevražda. Naopak mi to spolu s informací, že šlo o převratnou knížku na cestě k romantismu, dalo víc volnosti soustředit se na detaily.
V začátku knihy Goethe počítá s tím, že je tehdejší čtenář zvyklý na něco jiného. Když je na řadě kapitola/dopis, který se zrovna nešťourá Wertherovi v nitru, začíná větou: "Dopis ti, doufám, bude po chuti, je jen a jen historický."
Pak je v textu několik zmínek dobových autorů a děl - vždycky s vyznáním sym- a antipatií, podle toho, do jakého lit.směru to či ono spadá. Bavilo mě si je dohledávat.
Goethe si průběžně předšlapává cestičku debatami o náladách nebo sebevraždách.
Na konci už Goethe do čtenáře napere několik stran svého překladu Ossianových zpěvů - ryzí romantický výlev. Průtrž jmen a emoční uragán. Tím bažinatým textem jsem se prokousávala fakt krkolomně. Nicméně zpětně chápu, proč svoje místo v knize potřebovaly: Goethe nastavuje ve své době nový styl a způsob, zaměření na nitro a Ossian je tak drásavý, že popostrčil Goetheho Werthera do pomyslného cíle. A propos, v audiu od Českého rozhlasu bylo tohle grand finále vyškrtané.
Knížka je smysluplná jako celek, někam směřuje, témata otevírá crescendem, graduje na vícero úrovních.
Mohla jsem se rochnit v nadčasovosti psychologie, v obrazech všednosti, ve vlivu roční doby i v úvahách o smyslu bytí. Na těch cca 100 stranách je toho nevyčerpatelně.
Taky jsem si mohla porovnat různé překlady a média. Audio na ČRo mě nalákalo, dalo mi hrubou kostru a pomohlo mi s těžšími pasážemi. Ale nemělo hloubku. Tištěná knížka je pro mě TO čtení, to feeluju. Jenže jsem zvolila vydání z Levných knih, které jde až moc na ruku čtenáři, až mizí dobovost i romance. Obsahově nejvíc mi dala e-kniha od MKP, i když to zase není nejpohodlnější forma.
Takžeeee, jo. Další knížka, které jsem věnovala víc, než jenom přečtení. A zase jsem z toho hin.