Utrpení mladého Werthera

Kniha nezáživná, nevytáhla mě do děje. Ale dočetla jsem do konce.

Nadčasové dílo o neopětované lásce a velmi intenzivním prožívání hlavního hrdiny, které ho vede až k šílenství a sebevraždě... na svou dobu určitě velmi revoluční dílo!

Werthera jsem dostala od kamaráda k narozeninám asi před osmi lety a tehdy jsem ho nebyla schopná přečíst.

Věděla jsem ale, že je to dílo, které mi jednou změní vnímání – až ho budu schopná opravdu vstřebat. Opakovaně jsem se o to pokoušela (asi pětkrát), ale složitější jazyk mě vždy zastavil. Dnes jsem ráda, že jsem se do čtení nenutila, protože ke knize jsem se dostala ve správný čas.

Postava Werthera mi přišla natolik opravdová, že jsem díky úplně první stránce chvíli věřila, že jde o skutečně nalezené dopisy. Utrpení mladého Werthera je nádherné dílo – křehké jak námětem, tak jazykem. Ukazuje, jak rychle se může člověk proměnit z lásky ke světu v nesnesitelnou melancholii, a to kvůli něčemu, co je zvenčí těžko pochopitelné.

Nechutně dramatická postava Werthera (jsem si jistá, že byl bipolární nebo BPD) mi připomněla nejednoho postpubertálního mladíka, se kterým jsem se setkala.

Jediný důvod, proč nedávám plných 5/5, je poslední část knihy, kde Werther zdlouhavě předčítá literaturu na několik stran. To mě úplně vytrhlo z příběhu a narušilo můj prožitek ze závěru.

Nečte se to úplně lehce a kniha vás rozhodně nevtáhne. Stará klasika, příběh neopětované lásky, kdy se ze šťastného mladíka stane nešťastný uzlíček nervů, který nakonec své trápení neunese.

Kniha se mi líbila, protože mám rád tragické konce a ponurý děj. Nemusí se líbit všem, protože Werther opakuje svá slova o nešťastné lásce k Lottě pořád dokola, jen v jiné formě. I tak doporučuji knížku přečíst, protože je velice krátká s málo postavami a jednoduchým dějem. 6/10

Chápu aspekty, které byly ve své době na knize revoluční, kontext jejího vydání a důsledky díla (vznik poutního místa atd.), ale dnešnímu čtenáři se pravděpodobně nebude číst snadno. Rozsah je malý, ale pro empatického člověka bude těžké číst v kuse víc než pár (desítek) stran, protože Werther toho prožívá mnoho, a prožívá to intenzivně.

Klasika povinné četby.

Srdcebolné čtení, které mě vrátilo do školních let. Goethe je klasik a je pravda, že jsem něco málo z jeho děl četla - bývala to povinná četba, ale toto poměrně krátké dílko ne. Podle anotace je založeno na skutečných událostech. Sice nemám ráda dalekosáhlé popisy přírody, okolí a pod., ale osobní problémy jednotlivce, jak o tom sám uvažuje a k čemu to nakonec vede, to všechno do tohoto díla patří.

Co musím zjistit:
je jméno Vilém inspirací pro Máchův Máj?

Co si myslím:
že si JWG snažil z mladých, přemoudřelých bohatých mužů bez nutnosti pracovat udělat legraci, což oni ve své přemoudřelosti nepochopili, a vzali ho vážně.

Kniha podle mě současnému čtenáři moc nedá. Co se mi ale líbilo, byla Wertherova empatie vůči ostatním, což pramenilo z jeho velkého vnitřního utrpení. Ona to nebyla jen ta nešťastná láska, ale pocit vykořeněnosti. Byl vzdělaný, sečtělý, ale pořád měšťan. Stejně jako ona. V závěru jsem nechápala, kdy a proč vlastně, se do něj Lotta zamilovala. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, ale kdyby k tomu nedošlo, asi by se také nic nestalo.

Také souhlasím s komentářem Galadwen.

Nesedlo mi to ... věřím, že v době, kdy to Goethe psal, to byla revoluce, ale já se do hrdiny nedokázala vžít. Vzdala jsem to těsně před koncem, neb jsem se nedokázala donutit ke knížce se vrátit.
Souhlasím s komentářem Galadwen.

Nedokázala jsem se do knihy správně začíst, neboť mi nevyhovoval jazyk, kterým to bylo psané. Popis přírody a rozervaného srdce hlavního hrdiny na mě byl až moc rozsáhlý.

Sice může Werther působit jako ufňukaný slaboch, ale já mám pro tohohle rozervance slabost. Samotný příběh má sílu a je krásnou ukázkou lásky až za hrob, která byla pro romantismus tak typická. Nepřekvapuje mě, že se ve své době stal vzorem pro spoustu vrstevníků.

(SPOILER) Wether se hrozný vyděračský ufnukanec

Nešťastný příběh lásky, která byla od počátku odkázána ke zkáze.

06.09.2025

Zvolil jsem poslech po Deníku Pavla Juráčka a nacházím zde zajímavé paralely. Jak Pavel tak Werther jsou přecitlivělí a protivně sobečtí mladí muži, kteří si nárokují obdiv ženského pokolení.
Werther propadá do závislosti na Lottě, svými dopisy ji láká vymanit se ze svazku s jiným mužem. Představa, že by se nejednalo o zakázané ovoce (= Lotta "by byla k dispozici") a duševní stav hlavní postavy by neutrpěl, je dle mého soudu mylná. Werther byl melancholický psychotik bez zábran, za nějaký čas by zničil sebe i ji. Možná chybějící oponentura ze strany vlastně celého okolí by ho přiměla zamyslet se nad sebou samým díky jiným úhlům pohledu.
Oceňuji živý Goethův jazyk a velmi nedoporučuji četbu / poslech labilním nebo rozkolísaným jedincům...

Když jsem knihu četl asi čtyři roky nazpět, příliš mě nenadchla, nezajímala mě a i po přečtení jsem to považoval za opravdové utrpení. Nechápal jsem, jak by si někdo kvůli nenaplněné lásce mohl vzít život. Pravděpodobně jsem ještě nebyl dostatečně vyspělý na to, abych ji pochopil. Poprvé ve mě Utrpení mladého Werthera začalo rezonovat zhruba rok po přečtení a nyní jej považuji za velmi kvalitní literaturu ke které bych se rád vrátil. Věřím, že teď bych ji vnímal úplně jinak.

(SPOILER) Zpočátku je sympatické, jak je Werther vnímavý k okolí: bavily mě jeho postřehy, jeho laskavost k lidem, romantické rozpoložení. Čím více jej ale pohlcuje posedlost Lottou, tím více ztrácí na charismatu. Chápu jeho završení života, cenila jsem si toho, jak dotáhl před smrtí své záležitosti, ale nic to nemění na tom, že druhá část knihy už byla snad až příliš unylá a lítostivá. Čtenářům s kolísavou psychikou tento zážitek nedoporučuji. Goethe popsal příběh autenticky-tak, že vtahuje do té Wertherovy rozháranosti a melancholie. Podněcuje k úvahám, jak se mohla v dané chvíli zachovat Lotta a co s tímto nešťastným trojúhelníkem mohl dělat Albert... Zkrátka nadčasový přesah a téma, které se nikdy nevyčerpá.

Osobně jsem se zalíbením četla o popisu krajiny - v níž byl ten Wertherův romantismus podstatně zdravější. Škoda jen, že i ty vzrostlé ořešáky, které opěvoval, nakonec vzaly za své. Zmar a bída...

(Na závěr si dovolím deklamovat asociaci pro znalce filmových hlášek. Týká se půvabné pasáže v textu, kterou film po svém shrnuje v prosté: "Nech brouka žít!")