Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2497/utrpeni-mladeho-werthera-S2D-2497.jpg
4
2220
324
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“ 6. vydání... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Aurora (Praha)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther , 1774
více info...
Přidat komentář
Jsou knihy, které člověk musí přečíst víckrát, aby je plně pochopil. Aby našel vše, co je v jejich slovech ukryto a s každým dalším čtením v nich viděl tu hloubku. Utrpení mladého Werthera je jednou z takových knih. Jde o pár stran, které jsou psány i překvapivě čtivě, ale to, co se čtenář dozvídá s dalším a dalším Wertherovým dopisem je těžší a těžší. Musela jsem si čtení dávkovat a proto mi těch asi 145 stran trvalo přečíst nějaké dva týdny. Tohle není čtení na jeden večer. Je lepší si to dávkovat a rozhodně mám v plánu si tuhle Goetheho knihu přečíst někdy znovu, i když na mě zas takový dojem neudělala. Mám pocit, že jsem ji nepochopila tak, jak by si zasloužila a to mám v plánu někdy v budoucnu napravit.
Vzhledem k tomu, že Werther spadá stejně jako já pod psychologický typ "INFP", bylo zajímavé číst a srovnávat, zda bych se v daných situacích skutečně choval podobně. Pokud jste citliví lidé, určitě budete s Wertherem zpočátku soucitit, ale vše se začne otáčet v momentě, kdy jeho myšlenky začnou být černé a on začne uvažovat nad tím, že nejenom ublíží sobě, ale i někomu jinému. Prosím, když mu šlo čistě o vlastní život, beru, ale na ubližování nevinným, byť jen v myšlenkách, není nic správného. Naštěstí tak dostal jenom sebe, byť i v tomto případě šlo o smrt dobrého člověka.
Po přečtení to vnímám jako příběh člověka, který stále hledal dokonalost a i když si to myslel, tak nedokázal vidět krásu věcí, které měl v životě. Ano, při čtení jsem měla chuť Werthera občas přinutit a říct mu: "sakra, dospěj". Život není dokonalý - ať už vztahy, práce, společnost...je snadné utopit se ve snech a představách, ale litovat se a usilovat o dokonalost nás šťastné neučiní. Milujte život takový jaký je a hledejte i malinké kousíčky, které vás činí šťastnými a ty vnímejte přednostně.
Takže jsem si vzala z knihy pravý opak než jak asi měla působit :D
Tak já nevím. Na knihu jsem se moc těšila poslední dva roky a záměrně jsem si ji nechávala jako 'to nejlepší nakonec' před maturitou. Werther byl ale dle mého názoru zbytečně ucintaný a ve svém bolu se utápěl tak moc, že to bylo příliš i na romantismus. Ani ty sebevražedné myšlenky jsem po dočtení neměla.
Velmi poetické básnické vyprávění o nešťastné lásce, které se dá číst i po 200 letech, kdy tento první influencer začal působit.
Forma dopisů mi nevadila. Jen jejich obsah. Třičtvrtě knihy Werther pláče nad svým osudem, nad sebou, i nad ostatními lidmi. Zajímavé byly jen pasáže popisující události. Těch bylo ale málo. Chápu, že po přečtení knihy dříve upadali lidé do depresí a někteří následovali Werthera...
Vůbec nevím, jak mám tuto knihu hodnotit. Goethe je prostě německá klasika. Toto dílo napsal snad v pouhých pětadvaceti letech. Ze začátku se mi upřímně četla hůře, ale pak jsem si zvykla na styl psaní. Udivilo mě, že po vydání Werthera začali mladí lidé páchat sebevraždy z nešťastné lásky. Mnoho z nás si takovou lásku a utrpení prožilo, a tak s Wertherem můžeme soucítit.
Číst Utrpení mladého Werthera bylo opravdu utrpení.
Faktem číslo jedna je, že se jedná o román v dopisech. Bylo to mé první setkání s takovouto kompozicí a musím říct, že jsem z ní moc nadšená nebyla. Druhou věcí, která mě neskutečně iritovala bylo Wertherovo neustálé kňourání. Nevím no, jestli to někdy budu číst podruhé, možná se na to budu pak dívat jinak.
Upřímně ze začátku mě kniha moc nebavila a nedokázala jsem se začíst. Ke konci už to bylo lepší, ale ani Werther mi vyloženě nesedl. Jasně, ocitl se v nezáviděníhodné situaci, ale ty jeho myšlenky a stěžování... Chápu, že se musel moc trápit, ale takové řešení...
Ačkoliv to je velice romantický příběh, od začátku téměř až k posledním stránkám, kdy se něco konečně děje, mě moc nebavil. Nezachránily to ani další postavy a popisy přírody. Zkrátka jsem očekávala víc.
Ze začátku jsem byla velice příjemně překvapená, byly zde pěkné myšlenky, příběh nebyl sice akční, ale příjemně plynul a bylo zajímavé hlavnímu hrdinovi nahlédnout do hlavy, ale po chvíli se tam neustále opakovaly stejné události, stejné myšlenky, neviděla jsem žádný moc velký posun v ději a celé to bylo takové nudné, jednotvárné a nemělo to šťávu.
Po prvních asi 30 stranách, kdy mě nápad bavil, myšlenky pro mě byly zajímavé a bavilo mě nahlížet do hlavy hlavnímu hrdinovi mě to opravdu přestavilo bavit a odpočítávala jsem stránky, kdy kniha skončí, dalším minusem pro mě byl celkem dost předvídatelný konec. Musím ocenit zajímavé myšlenky a velice povedené vykreslení hlavního hrdiny, zároveň zde byl i povedený nápad neopětované lásky, ale na zadek jsem si z toho nesedla.
Ze začátku jsem byla velice příjemně překvapená, byly zde pěkné myšlenky, příběh nebyl sice akční, ale příjemně plynul a bylo zajímavé hlavnímu hrdinovi nahlédnout do hlavy, ale po chvíli se tam neustále opakovaly stejné události, stejné myšlenky, neviděla jsem žádný moc velký posun v ději a celé to bylo takové nudné, jednotvárné a nemělo to šťávu.
Po prvních asi 30 stranách, kdy mě nápad bavil, myšlenky pro mě byly zajímavé a bavilo mě nahlížet do hlavy hlavnímu hrdinovi mě to opravdu přestavilo bavit a odpočítávala jsem stránky, kdy kniha skončí, dalším minusem pro mě byl celkem dost předvídatelný konec. Musím ocenit zajímavé myšlenky a velice povedené vykreslení hlavního hrdiny, zároveň zde byl i povedený nápad neopětované lásky, ale na zadek jsem si z toho nesedla.
Já se asi budu vymykat většině, ale mě kniha nadchla, asi proto, že přes všechny "rány" života zůstávám pořád nebetyčný romantik :-), alespoň ve skrytu duše. Velice mě oslovil ten nádherný jazyk, v takovém vyslovené věty úplně jinak znějí. Kdyby byla slova hudbou, byla by pro mě tato kniha koncertem, který začíná radostnými melodiemi, přechází do rozjásaných trylků a končí tklivými tóny. Když si člověk vezme, v jaké době byla napsána, ani se nepozastaví nad tím, že byla i zakázanou. Návod k sebevraždě pro podobně smýšlející mladé nešťastníky. Dnes je plno takových knih, kde najdete návod k čemukoli, jen si vybrat. Myslím, že v současné době je pojetí lásky prostě trochu jiné, proto se nám takové čtení po několika stoletích hůře chápe nebo je nechápeme vůbec. V knize je spousta zajímavého a i když je tak krátká, že by ji člověk přečetl za několik hodin, doporučuji si ji vychutnat a mít víc času na to zamyšlení, pak se bude možná jevit v úplně jiném světle.
Zbožňuji, když čtu nějaké klasické dílo, opájím se jeho dokonalostí a říkám si, jak je možné, že jsem tento poklad neotevřela dřív. Bohužel mladý Werther se k těmto případům neřadí a kniha je krutě poplatná době, v níž byla napsána. Regulérně jsem si při čtení kladla otázku, zda jsem opravdu takový ignorant, že tuto klasiku německé literatury nedokáži náležitě ocenit. Upřímně jsem si myslela, že letos nic sladkobolnějšího, než byli Romeo a Julie na vsi, číst už nebudu, avšak - ach já malověrná - jak jsem se jen mýlila! Zejména v první části byly Wertherovy výlevy opravdu čtenářsky útrpné, ve druhé části se to už naštěstí docela dalo. Hodnotím průměrem z milosti (zejména k sobě, protože bych si z úcty ke Goethovi připadala značně blbě, kdybych dala méně), ale pocitově je to ještě níže. Turgeněve, sakra, kde jsi, když tě člověk potřebuje?!
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože knize bych dal 70 %. "Půlhvězdička" navíc je kvůli tomu, že místo, kde žiji, je s Goethem spjato právě platonickou či nenaplněnou láskou.
Přiznám se, že než se mi podařilo začíst se do Wertherových dopisů, tak jsem si chvíli myslel, že to bude utrpení mladého čtenáře. Narozdíl od Šimka a Grossmanna, kteří verše "Má mne ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu" opustili ihned, Werther pomyslné ostny kaktusu trhá i poté, co mu Lotta projeví svou přízeň tak, jak jen zasnoubená a později vdaná žena může. Dopisy i popisy spějící k neodvratnému konci mi občas přijdou přepiaté (četl jsem vydání z roku 1925), author moderní by toto thema pojal jistě jinak (a co teprv author postmoderní!), ale Goethe to jinak napsat nechtěl a nejspíš ani nemohl, i tak totiž kniha vyvolala značný rozruch.
Když opět parafrázuji pány Š+G, tak Werther trpí ještě půlden po tom, co skutečně provede verše: "Onehdy jsem k půlnoci natáh' kohout bambitky, poté co jsem večeřel jednu sklenku vína."
Opět jsem se k této knize vrátila díky výzvě a jsem ráda, i když to není veselé čtení, tak styl dopisů a deníku je pro toto téma nejvhodnější.
Návrat ke klasice. Ve své době musel být tento romantický román převratný, formou i obsahem, nyní na mě už tak nepůsobil. Příběh se sice dotýká závažných osobních i společenských problémů, ale styl vyprávění je pro mne, kromě působivých popisů přírody, příliš exaltovaný až patetický. Přepjaté emoce nešťastného mladíka, který naráží ve svém idealismu na tvrdou realitu působí více asi na mladší čtenáře.
Knihu jsem si vybrala k maturitní četbě a musím říct, že jsem dočetla opravdu s utrpením. Příběh se mi četl hrozně špatně, opravdu nejsem zastáncem toho, že je to nadčasové dílo. A opravdu se nedivím, že po vydání tohoto díla stoupl počet sebevražd...
"Literatura musí vypomáhat, hrozí-li niterná prázdnota," říká o poslední kapitole Werthera Rüdiger Safranski. Werther četl Ossiana, my čteme Werthera.
Jak to, že tato kniha je tak skvělá? Proč se stále čte? Goethe v ní do světa uvedl vůli k subjektivitě. Sám o tom řekl: "Navracím se sám k sobě a nacházím celý svět." Safranski upřesňuje: "Dosud byly promluvy o věcech duchovního života určovány církvemi a veřejnou morálkou. Nyní došlo k deregulaci veřejné komunikace o projevech lidské duše. Lidé chtěli podobně jako Werther mluvit svobodně a originálně o všem, o lásce, manželství, morálce, náboženství, věcech umění, výchově dětí, šílenství a poměrech ve státě. Lidé chtěli, aby mohli mluvit o všem, co jim leželo na srdci. Vnitřní přirozenosti, pocitům, vlastní individualitě, tomu všemu mělo být nyní dopřáno sluchu. To, co je individuální, je pravdivé, prohlašuje Werther, a pokračuje, že ,žádný argument na světě mě tak nevyvede z míry, než když někdo přijde s bezvýznamnou, všeobecnou průpovědí, protože já mluvím z celého srdce.´"
Werther je román o svobodě, která musí být prožívána, aby se o svobodu jednalo. A ke svobodě patří i rozhodnutí ukončit život, který se stal utrpením. Jakmile se začne vše zdůvodňovat a vysvětlovat, vždy se najde dosti kauzalit a člověk je ochromen ve svém činu.
A čím oslovuje kniha dnes? Je zde dokonalý vhled do rozvrstvení společnosti a mentality jednotlivých jejich skupin (popis šlechtického dýchánku, na kterém se Werther nedopatřením ocitl, je skvělý), je zde pojednání o výchově dětí, které dodnes může inspirovat, nacházíme zde kategorické tvrzení, podle něhož je špatná nálada neřest. Werther sám si váží víc svého srdce než svého rozumu (rozumové znalosti může získat kde kdo, ale "své srdce mám já jediný"). Doslova současná (tedy jako by byla napsána ve 21. století) je Wertherova lamentace nad pokácením několika krásných stromů - ořešáků na farním dvoře.
A z teologického hlediska je inspirativní úvaha uvedená otázkou: "Neříká-li sám Syn Boží: že budou kolem něho ti, které mu dal Otec?" Načež se ptá: "A což když já mu nejsem dán? Když si mě Otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá?" V této pasáži pokračuje líčením svého stavu: "A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se naparoval a říkal, že mi chutná sladce? A proč bych se styděl v strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! - Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?"
Nelze než znovu vzdát hold Goethovu geniu, který v tak mladém věku nechal vzniknout tak působivé knize. Není to kniha pro náctileté, je třeba mít zkušenosti a dostatek vnitřní usebranosti, aby čtenář ocenil hloubku zápasu hlavního hrdiny. A je třeba číst pomalu, pozorně, pečlivě a s očekáváním těch důležitých úvah, které jsou na dějovou linku pověšeny. Pak se kniha odmění silným zážitkem, intenzitou citu a inspirativním ponorem do lidského srdce, byť je čtenáři více než jasno, že své srdce má každý jen sám.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární romány
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Kniha Utrpení mladého Werthera je v
| Právě čtených | 48x |
| Přečtených | 3 665x |
| Čtenářské výzvě | 426x |
| Doporučených | 138x |
| Knihotéce | 752x |
| Chystám se číst | 543x |
| Chci si koupit | 84x |
| dalších seznamech | 24x |
Kniha mě od začátku nebavila, ale řekla jsem si, že jí dám šanci. Dočetla jsem jen proto, že neměla moc stran. Chápu, že jeho situace nebyla snadná, ale celou knihu číst jen o jeho nešťastné lásce se mi opravdu nechtělo. Asi to holt není můj šálek kávy.