Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“ 6. vydání... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1999 , Aurora (Praha)
Originální název:
Die Leiden des jungen Werther , 1774
více info...
Přidat komentář
Knížku jsem sfoukla za jedno odpoledne. Musela jsem si dělat přestávky, jelikož některé myšlenky mě hluboce zasáhly a potřebovala jsem si dát sem tam přestávku a pomyšlenkovat si o nich.
Je zajímavé vidět, jak se hlavní hrdina mění, jak je postupně ničen. Nicméně ke konci knihy jsem k němu cítila určitý odpor. Nemohla jsem s ním soucítit, nemohla jsem ho pochopit. To, co předváděl, není v mém chápání pravá láska. Spíš mi to přišlo jako touha, chtíč, jako přelud, který si vytvořil a akorát ubližoval nejen sobě, ale i svému okolí. V dnešní době bychom ho měli za psychopata a Lotta by si pravděpodobně vyžádala soudní zákaz přiblížení.
Nicméně celkově se mi dílko líbilo, četlo se mi moc dobře, čehož jsem se bála asi nejvíc. A některé stránky jsem si musela přečíst dvakrát, jak mě nadchla daná myšlenka.
Myslím, že knihu si minimálně ještě jednou přečtu, právě kvůli těm několika úžasným částem. Mladý Werther na začátku knihy mi přišel jako skvělý člověk, škoda, že utrpení člověka tolik poznačí a změní, když mu podlehne.
"...je to snad vnitřní nespokojenost s naší vlastní bezcenností, nelibost nad námi samými, která je vždy spojena se závistí, podněcovanou hloupou marnivostí: Vidíme šťastné lidi, které neobšťastňujeme my, a to je nám nesnesitelné."
Utrpení mladého Werthera. Co k tomu říct? Ze začátku z recenzí, které na mě skákaly na internetu, jsem se bála, že toto dílo nepochopím, což se naštěstí nestalo. Mé přečtení, dočtení a pochopení mělo šťastný konec. Goethe má fajn styl psaní, na tu dobu, ve které to psal, se v tom dalo vyznat. Nápad sdělování nám pocitů Werthera pomocí dopisů jsem vnímala jako dobrou věc. Líbily se mi nadčasové myšlenky, které tam byly. Mění se doba, ale lidi vážně ne. Myšlenka nešťastné lásky, která mě na tuhle knížku nalákala, se mi taky líbila. Občas z těch slov, která popisovala tolik smutku, beznaděje...,vážně všechny tyhle emoce prýštily. K slzám mě to však nedohnalo. Určitě přečtení téhle knížky beru jako zajímavou zkušenost, avšak řadí se pro mě spíš k průměru z povinné četby, kterou jsem zatím četla. Ale k maturitě podle mě dobrý. Krátký, srozumitelný příběh.
Knihu jsem si vybrala z povinné četby a nebavila mě tak moc, že čtení sto padesáti stran se natáhlo na několik týdnů. Na ději a způsobu psaní mě nic moc neuchvátilo. Ovšem Radost mi přinesla asi sto třicátá stránka, kde přestává být příběh psaný stylem dopisů, ale vyprávění přebírá jakási třetí osoba. To už bylo jiné kafe. Zbytek knihy jsem zhltla cestou do školy. Kdyby byl stejným způsobem napsán i zbytek knihy, pravděpodobně bych ji mohla zařadit mezi mé oblíbené.
Neuchvátilo, však taky nejsem zamilovaný mladík konce 18. století. Ani příběh, ale ani jeho provedení. Je z toho ale patrné, že autor byl stejně mladý jako jeho hrdina, navíc podle všeho psal o tom, co sám zažil (nicméně on sám tohle všechno několikanásobně přežil). Překvapilo mne závěrečné dost brutální popisování dlouhotrvajícího W. skonu, po nepovedené, ne zrovna čisté smrtící ráně z bambitky do hlavy.
Taky mi vadilo (vydání 2021, 1400) několik opakujících se informací o autorovi (na obálce i v knize) a česká předmluva (není uvedeno ze kdy ani kdo je za jménem jejího autora - známé jméno ani překladatel to není) opakující totéž a přidávající k tomu jakýs takýs vhled do děje a rovnou i jeho hodnocení (což se před samotným románem vůbec nehodí).
Zajímalo by mne, kolik mladíčků (byť zdaleka ne ani pětadvacetiletých) se ještě v dnešní cynické době uvidí v mladém Wertherovi. Nejsem sama tak cynická, tak věřím, že aspoň jeden... (první, mladá láska přece pořád dělá s každým hotové divy, a výjimečně i dnes končí stejně nešťastně, fatálně).... I když při pohledu na pár komentářů níže to tak tedy nevypadá, všichni sdílejí jistou frustraci ze čtení téhle bolavé knihy.
Myslím, že jsem dostatečně nepochopila hlavní smysl knihy. Celý příběh je protkaný ponurou atmosférou, která sice vyvrcholí na konci, ale táhne se snad od první třetiny knihy a pak už nečtete o ničem jiném. Občas mi přišlo, že hlavním tématem v knize je Wertherovo utrpení a zoufání a nic jiného v knize nefiguruje. Jazyk, jakým je kniha napsána je krásný a popisné pasáže vyzdvihují knihu, ale jinak mi to přišlo docela jednotvárné a ke konci mě už číst jenom o Wertherově neopětované lásce upřímně moc nebavilo, takže tahle klasika asi nebude patřit mezi mé oblíbené.
Číst o Werherově utrpení bylo pro mne utrpením a během čtení jsem také několikrát zvolal:"Veta,příteli,je po mě veta!"
Leč vidina splněného bodu čtenářské výzvy byla silou,která mě dovedla k cíli .
Myslím si, že to nebyla neopětovaná láska,čím Werther trpěl.
Trpěl touhou Lotty mít a to není láska.Kdyby ji miloval,poslechl by její rady vzmužit se,odjet a najít si jinou.
Připadá mi dokonce,že si své utrpení užíval. Včetně sebevraždy i když v posledních chvílích reálně popsaných, mu patrně došlo,co provedl za pitomost. Zkrátka,já se s touto klasikou míjím a nejsem schopen ocenit Goethovu genialitu.
Já se nedivím, že se po vydání knihy zvýšila míra sebevražd u mladých mužů. Já jsem se tak nudil, že jsem se chtěl zabít už během čtení.
Velká proměna emocí z jednoho extrému do druhého v několika málo stranách, ovšem na můj vkus se ta "trpící" část táhla moc dlouho.
Tuto knihu je za mě hrozně těžké zhodnotit. Místy jsem se opravdu začetla, někdy to bylo zas nic neříkající sebelitování, které se neustále omílalo dokola. Některé myšlenky mě ale opravdu uchvátily, popisy přírody za mě na jedničku, jazyk nádherný. Na konci hezky vygradovaná atmosféra, avšak zničená jakýmsi prolnutím do jiného díla. Tuto část bych úplně vynechala. Kdyby mě nezajímala tematika křehkosti psychiky člověka a sebevraždy, knihu bych ani nevzala do ruky, ale jelikož mě zajímá, je to další plus knihy.
Velmi rozporuplné dílo, nevím, jestli jsem ráda za přečtení, lepší je podle mne zajít na divadelní adaptaci :)
Celou knihu se stupňuje atmosféra, až na konci je tam jakási vikingská mytologie, která to naruší... Asi jsem čekal více, je tam hodně hluchých míst (popisy přírody), oproti Nebezpečným známostem to nemá takovou sílu a vášeň v sobě, je to psané i hodně v náznacích.
Díky Bohu jsem se románu během povinné četby na gymnáziu vyhnul on-line rozborem, protože vím, že bych Werthera nenáviděl, kdybych ho musel číst na sílu. Já jsem si knihu zamiloval a řadím ji mezi své nejoblíbenější, protože se mi líbí kombinace poetického stylu psaní Goetha, osudů hlavních postav a celého tragického příběhu, obohaceného popisy emocí a přírody. Čtení jsem si užil, je nenáročné a zároveň hluboké, ale chápu, že pro někoho možná i sentimentální. Pro mě jde o nadčasovou knihu, ke které se rád někdy vrátím.
Koncentrace všeho naprosto estetického v epistolárně podaných 2 letech, kdy se týpek rozhodl, že už to dál nejde. Kdybychom v dnešní době v tak mladém věku, v jakém psal Goethe, psali takovým jazykem jako on tenkrát, byl by svět nesmírně estetický a naše inteligence v průměru vyšší o jedno pásmo. Bylo to zkrátka nádherné.
Rozvláčné, ukňourané a patetické, psané však krásným a košatým jazykem. Vysoká forma a nízký obsah.
Když jsem měl Werthera číst před třiceti lety, vyhnul jsem se tomu a referát jsem opsal (učitelka to stejně poznala). Mám tedy po letech splněno. Kniha je psána krásným poetickým jazykem, což mi ovšem úplně nesedí. Vím, že se jedná o klasiku a že kniha je určitě výborná... jen není pro mě.
Nakonec jsem se do knihy zacetla proto dve hvezdicky ale prejmenovala jsem si ji na "Utrpeni mlade Diany" to knuceni me opravdu nebavilo mozna kdybych byla mladsi tak se dokazu vice vzit do nestastne lasky.
Ačkoliv se klasice nevyhýbám, spíš naopak, k Utrpení mladého Werthera musím bohužel říct, že mě moc nebavilo. Možná je to tím, že už nemám v sobě mladickou rozervanost, která by mi pomohla se do Werthera vcítit. Naopak, jeho posedlost Lottou jsem nedokázala pochopit a jeho situace mě nepřišla tak bezvýchodná, aby musela končit sebevraždou. Možná to bylo způsobeno i překladem E. A. Saudka, který mi už v dnešní době příjde zastaralý. Líbil se mi kontrast mezi Wertherovou extrémní citovostí a strohým popisem jeho posledních dní. Pro studenty literatury je to určitě dobrý příklad pro pochopeni (pre)romantického hrdiny.
Moc jsem od knihy nečekal, ale docela mi sedla. Ač nejvíce se mi zamlouval začátek, kdy se hrdina díval na svět tak nadšenýma očima, i zbylá část měla něco do sebe. A velký dojem na mě udělal jazyk, tak květnatý a na slova bohatý. Obzvlášť proto, že u sebe s přibývajícím věkem vidím problém nalézt i běžně užívaná slova, tohle na mě působilo dost osvěžujícím dojmem.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární romány
Autorovy další knížky
1968 | Utrpení mladého Werthera |
1973 | Faust |
1982 | Faust a Markétka |
1974 | Spřízněni volbou |
1976 | Balady |
Kniha Utrpení mladého Werthera je v
Právě čtených | 48x |
Přečtených | 3 662x |
Čtenářské výzvě | 427x |
Doporučených | 138x |
Knihotéce | 753x |
Chystám se číst | 544x |
Chci si koupit | 84x |
dalších seznamech | 24x |
V hlavní roli romantický hrdina s citlivým srdcem a neotřelou myslí. Jeho svět je jiný než svět ostatních a nešťastná láska spolu s nekonečným trápením otevírá téma, jež tehdejší konvenční katolické myšlení jednoznačně odsuzovalo.