Utopia Avenue

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nejnovější román Davida Mitchella přichází jako samostatný, osobitý příběh, zároveň ale i jako další díl „nadrománu“ jejž autor píše po celý dosavadní život. Tématem a stylem se od závratného mnohovýznamového Atlasu mraků nebo od Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta liší, je pevně a s příjemnou konkrétností zasazen do šedesátých let – jde o román o dospívání. Utopia Avenue není ani zdaleka jen mistrně odpozorovaným portrétem hudební scény v Soho na přelomu 60. a 70. let. Zajímá ho, odkud se berou autorské nápady a jak potom putují světem – popová hudba mu k tomu nabízí ideální příležitost. „Myslím, že většina spisovatelů závidí hudebníkům přímý kontakt s publikem a okamžité ocenění,“ říká v jednom rozhovoru, „musí to být nádherný pocit! Ať vymyslím jakkoli skvělý výjev, ať napíšu jakkoli dokonalý odstavec, nikdy, nikdy, nikdy tuhle drogu neokusím. Když před publikem přečtete něco nového , co se vám opravdu povedlo, je to jen dost slabá náhražka“. Kdo v románu Utopia Avenue dospívá, je hudební skupina stejného jména, „nejpodivnější britská kapela, o které jste v životě neslyšeli“, a román líčí nejen její vzestup, ale i pád. V první části kapela získává úspěch, nadšené fanoušky a pořádný kus proslulosti… jenže nikoli spravedlivý díl štěstí. Mitchell s dokonalým vcítěním odkrývá pod tlustou vrstvou slávy i její skrytou tvář: z cesty svedené ambice, poraněné duše, lidské ztráty i působení náhod. Muzikanti cítí čím dál větší napětí mezi požadavky publika, odměnami z provozování umění a na druhé straně změtí protichůdných sil závazků, obav ze selhání, kruté nostalgie a na dřeň jdoucího smutku. Láska přichází a promarněna mizí, smrt přichází znenadání. Puzení k hudbě, k jejímu tvoření, je ale nevysvětlitelně stálé, nedá se mu odolat. Stylově jde o prózu záměrně snadnou, až nenáročnou: tak mimořádně čtivý román dokáže napsat jen málokterý autor. Text oživuje pozoruhodný smysl pro zachycení detailů, jako když „neukotvená oblaka plují jako vraky bez kormidel…“, nebo když se při večeři „mušle podávané v podlouhlé míse z hráškově zeleného porcelánu se zvenku černají domodra a zevnitř našedle svítí jako oblázky…“. Jako všechny Mitchellovy romány se i Utopia Avenue silně zabývá myšlenkou určujícího setkání, okamžikem, kdy se zdánlivě náhodná shoda okolností ukáže být opojnou směsí kosmické ozvěny, přepisem minulého, zápletkou osobního osudu i celého vyprávění....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464256/big_utopia-avenue-AVp-464256.jpg 4.118
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Leda
Originální název:

Utopia Avenue, 2020


více info...
Nahrávám...

Komentáře (8)

Kniha Utopia Avenue

Hyaenodon
10. května

Strašně nevyrovnaná kniha. První polovina, kdy sledujeme počátky kapely, pro mě byla čirým utrpením. Haldy postav, v první fázi ploší hlavní hrdinové, spousta názvů a jmen, které mi často nic neříkaly. Teprve zhruba od italské epizody nabrala kniha konečně spád. Ale co bylo záměrem autora, to netuším. Horologie je zde odsunuta do pro příběh nepodstatné vložky (potkáme Bolívara v další knize?) a pokud má jít o příběh kapely ve zlatých šedesátých, tak naopak až ruší. I když mi postavy ve druhé půlce knihy konečně přirostly k srdci, za mě u Mitchella průměr. Holt Nagano není každý den...

petrarka72
02. dubna

David Mitchell je skvělý. Četba více než šesti set stránkového opusu frčela, i když to tak nevypadá; knížku jsem četla na své poměry dlouho, protože jsem na její každé nové otevření potřebovala soustředění a speciální naladění, ale pak to fakt odsejpalo - jako Satisfaction, nebo Help, nebo Cohenova The Future... Utopia Avenue - Cesta do Tramtárie - patří mezi kapely, co nikdy neexistovaly a přitom jste přesvědčeni, že jste je určitě museli slyšet, poletují někde na periferii vaší hudební paměti či fantazie; s tímto námětem se v posledních letech roztrhl pytel (viz Daisy a The Six nebo u nás Janebovi Revolvers), ale vždycky záleží na tom, co z toho autor vytříská, jaké téma postaví do popředí. V tomto případě co postava, to vlastní silný příběh a sdělení; osobně jsem vnímala zejména hledání vlastní identity (u Elfiny přes ujasňování si vlastní hodnoty skrze cestu ze vztahů toxických do těch neběžných, ale uspokojivých, u Jaspera přes boj s vnitřními? rodovými? běsy, u Griffa přes prosté existování a u Deana přes vymezování se vůči otci a dalším spolupoutníkům). A z toho zběsilého popisu šedesátek, vtipného díky dialogům fiktivních hrdinů se skutečnými postavami zejména z hudební branže a napínavým mimo jiné díky zasazení reálií příběhu do Mitchellova universa (sextet Atlas mraků jako jeden z inspiračních zdrojů kapely potěší, návrat do Japonska taky...), nakonec kromě ohledávání, co je vlastně tvorba, a zprávy o tom, jak se srovnat s prudkým přechodem od bezvýznamnosti k popularitě či od zoufalství z banality k žití svého snu, vyplývá zejména úvaha o tom, co je vlastně v životě lidském podstatné...


Greenfingers
09. března

Přes 600 stránek prázdného muzikantského tlachání o ničem rádoby navozujících o atmosféru pop scény z konce 60-tých let.

bosorka
25. ledna

Trochu jsem váhala mezi 5 a 4 hvězdami, ale nakonec se přikláním k mírně nižšímu hodnocení (v reálu bych dala tak 4,35) i z důvodu, že některé Mitchellovy knihy mě sebraly ještě o kousek víc. A to je to můj velmi oblíbený autor, pro kterého mám velkou slabost. Kdo ví, možná v nižším hodnocení hraje trochu roli i překlad - jak již někteří zmiňovali, přeložení názvů písniček, alb či i interpretů do češiny je poněkud zvláštní a musela jsem si na to dost dlouho zvykat. A vlastně spíš nezvykla.
Jinak ale skvělé, sonda do šedesátých naprosto výborná. Takový dokument o vzniku a dalším působení kapely, jak to určitě mohlo vypadat u některé reálné. Zároveň prošpikováno realitou, čtenář se potká s nejednou ikonou hudební scény (teda Elfino, žes to nakonec přece jen neroztočila s Lennym...) a skoro by až zatoužil být na místě "Cesty do Tramtárie".
Ač by to člověk v tomto typu knihy úplně nečekal, prokmitne i klasický Mitchell a odkazy na jeho další knihy. Provázanost všech děl je pro něj prostě příznačná. Stejně tak jeho "nadpřirozené" vsuvky. A tak to má být, bez toho by Mitchell nebyl Mitchellem .
PS: Jak nejsem úplně kovaný čtenář v angličtině, tady mám chuť pořídit si originál a prokousat se jím, jak jen mi to půjde.

jan37
22. ledna

Nejnovější kniha od jednoho z mych nejoblíbenějších autorů. Bohužel nemohu dat plný počet hvězdiček i přesto, že se odehrává v mem oblíbeném “historickém” období druhé poloviny 60.let 20 století. Knížka popisuje vznik a zánik kapely Utopia Avenue. 4 naprosto rozdílni lidé (plus manager) se daji do kupy a sledujeme jejich peripetie - od hraní v zapadlych britských klubech po úspěšná vystoupení v Kalifornii.
Kritika: Knížka mohla byt o 150 stran kratší - rozjezd byl hrozne pomalý. Nelíbil se mi styl překladu. Všechny názvy písni byly přeloženy do češtiny. To mi nesedlo.
Klady: mitchell jako vzdy bravurně pracuje s jazykem. Nechybí provazba na jeho ostatní knihy. Skvěle podána atmosféra 60. Let. Doporucuji

slezmon
09. ledna

Opět výborný Mitchell. Kdo ho ještě nečetl, asi některým částem neporozumí. U jinak výborného překladu mi vadily názvy kapel a písní v češtině, hlavně Cesta do Tramtárie.

A.B.
04. ledna

Maličko jsem byl zaskočen "kompletním" zpracováním všech "barev", které s "šedesátkami" a muzikou souvisejí, tedy big beat, hippies, drogy, sex, krádež písně, lesbická (nejen) láska, nemanželský potomek, válka ve Vietnamu, mírové (nejen) demonstrace, ale vše napsáno opět s bravurou "mistra" Mitchella včetně "pověstných" odkazů a vsuvek, okořeněno "setkáním" se spoustou legendárních postav (za všechny jen nezapomenutelní Francis Bacon a Leonard Cohen). Tedy za mne opravdu ohromující ponor do časů, kdy se ještě četly noviny a hudební žebříčky, kdy dlouhé vlasy pohoršovaly na obou polokoulích a hudba určovala tep srdcí i dějin. Mohu všem doporučit. Jakoby nám ta léta sakramentsky uvízla pod kůží (i těm později narozeným) a stále víc "chyběla"...

ZaS
03. ledna

Další díl Mitchelova superrománu nás zavádí do konce šedesátých let, kdy v USA vrcholí hnutí hippies a spolu s ním se rozjíždí rocková vlna. Díky tomuto časovému zasazení knihou prokmitne (jako obvykle) i několik postav z Atlasu mraků. Stěžejní provázání ale směřuje tentokrát k Tisíci podzimů Jacoba de Zoeta. Pokud jste tedy tuto knihu nečetli, budete pár pasáží vnímat jen zpola. Rozhodně ale znalost Tisíce podzimů není pro četbu Utopie nutná. Autor se věnuje především kapele, jejíž "historii" se rozhodl zmapovat. Fakticky ovšem spíše popisuje na pozadí děje 'revoluční' dobu let 67 a 68. Daleko užitečnější tedy bude stáhnout si playlist, který zahrnuje alespoň ty hlavní z neustálých odkazů na skladby vytvářející kolorit doby a tdy i děje knihy. Pro staší je to ideální příležitost zavzpomínat na první desky Hendrixe, Rolling Stones, Beatles apod.
Jakkoliv mám Mitchella mezi oblíbenými autory, musím přiznat, že tentokrát jsem nad některými detaily trochu pozvedl obočí. Především mě překvaply některé úlitby trendům přicházejícím z USA. U evropského autora, nota bene takto renomovaného, mi přijdou nejen zbytečné, ale dokonce kontraproduktivní, protože tím trochu popírá podstatu svého superrománu, tedy eposu 'boje za pravdu a spravedlnost'. Musím také konstatovat, že "rozjezd" knihy byl z mého pohledu asi nejdelší ze všech jeho opusů. Vzhledem k těmto připomínkám mu snad poprvé nedávám plný počet hvězd.
Celkově ale kniha představuje vysoký nadprůměr v porovnání se současnými standardy a přinejmenším druhá polovina se čte velmi dobře. To pro informaci těm, kteří Michella cíleně nečtou. Pro pravidelné čtenáře a fandy Horologie je to pochopielně povinná četba.
Na závěr si neodpustím jednu osobní poznámku pro mé kamarády - jakkoliv je Cesta do Tramtárie signifikantní skupinou své doby na Coros prostě nemá... :-)