Umřel jsem v sobotu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94833/bmid_umrel-jsem-v-sobotu-1SA-94833.jpg
4
450
134
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana, ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe. Temná kniha spojuje prvky vyprávění s básněním. Celý příběh je jako hra. Hra o naději. Mrazí z něj v zádech, v srdci i v hlavě.... celý text
Přidat komentář
Mé první setkání s autorem.
Velmi zvláštní setkání....Tato útlá knížka je prostě.....zvláštní. Jiná. Neobvyklá. Je to částečně dokumentární bádání s básnickými vsuvkami; autobiografická část se prolíná s literárním příběhem a promluvami od samotného Boha, je to příběh o hledání smyslu života a přitom je vlastně hlavně o smrti, je plná racionálních úvah a také spiritismu a duchařských seancí. Doplněno velmi zdařilými černobílými fotografiemi. Trošku zmatek. A přesto - má to tak velké kouzlo, že i já mu podlehla. Tahle knížka mi jen tak z paměti nezmizí a zcela jistě se k ní ještě v budoucnu vrátím. A k dalším knihám od pana Formánka určitě také.
Bůh: "Explicitně by se dalo říci, že Mozart není umělec, ale chyba v mém programu. Takové chyby miluji. V posledním díle, kdy už v jeho mysli byla smrt všude přítomná, napsal nádhernou skladbu: Lacrimosa - requiem D moll. Šílená, krásná hudba tryskající z umírajícího Amadea.(....) Jen studeno a nicota. Moji lidé se rodí a umírají, jsem s tím srozuměn. Narodil se a umřel. Ale toho kousku je mi obzvlášť líto. Josef Maran, 56 let. Einstein mi taky umřel a zrovna s ním by mě bavilo hovořit. Ale Bůh míní a člověk mění. Johna Lennona jsem musel ukončit, neměl jsem lepší pointu svého díla než náhlou smutnou smrt. Už to přeháněl, vymkl se osudu. Ale jen na chvíli. (...) Jsem tu už od počátku. nikdo se mi nemůže divit. Viděl jsem už všechno možné. I vás, kteří jste se ještě nenarodili."
Zajímavý příběh, něco zase úplně jiného, na co jsem u Formánka zvyklá. Doporučuji, je čtivá.
Tak takhle jsem se naposledy bála u Kinga. Kniha byla skvělá. Příběh hlavního hrdiny, který se prolínal postřehy a komentáři autora mě doslova pohltil. A nejvíc děsivý na tom je, že příběh založen na skutečné události a skutečné budově. Druhá kniha od tohoto autora, která pojednává úplně o něčem jiném, mě opět pohltila a bavila od začátku do konce.
Tuhle knížku jsem večer zvědavě otevřela na první straně, protože mám právě rozečtenou úplně jinou knihu, chtěla jsem jen zvědavě nakouknout, co mě čeká. Těšila jsem se, protože mám způsob psaní pana Formánka ráda a dlouho jsem od něj nic nečetla. Dopadlo to tak, že jsem tu útlou knížku už nepustila z ruky a ještě ten večer ji celou přečetla.
Výkřik ze tmy ... z první stránky, ... mě přinutil číst a dozvědět se, odkud se ozývá:
„Roztříštěni na kousky, hledáme se. Děláme cosi, aby to tak nekřičelo. Ale prázdnota přece nemůže křičet.“
A tak jsem se vnořila do příběhu ... temného snu zloděje příběhů ... „Postavte sněm a suďte! Sen je někdy hořký lék.“ ... chtěla jsem pochopit tu děsivou umanutost hlavního hrdiny ... ale i autora, protože i autor se s až děsivou umanutostí snaží nalézt ... odpovědi na „nesmyslnou“? otázku: Jaký je smysl lidského života? ... „Vůbec se neradujete. A to jsem váš všemocný Bůh. Dávám vám nejmožnější potěšení i rány osudu ... Nikdy nic lepšího nedostanete. Od nikoho na světě. Jsem ten, který jsem. A vy jste ti, kteří nebudete.“ ... „Jste stíny mraků jdoucí krajinou. Od východu k západu. Od doby, kdy vás slunce osvětluje, po okamžik, kdy přestane. ... Jste zvláštní, šílení, rozpadající se na tisíc kousků.... Rozdávám karty. Nic spravedlivého. Jen náhoda ...“
Umřel jsem v sobotu je napůl osobní zpověď, napůl rozloučení se s blízkým přítelem. Do toho je naroubován duchařský příběh s depresivním podtextem, který by pro svou lineárnost slušel víc povídce - od prvních stran je jasné, že se všechno řítí do jámy pekelné, ale stejně s tím nikdo nic neudělá. Předvídatelnost naštěstí okořeňují prostřihy, ve kterých se autor snaží dopátrat skutečných osudů postav, o nichž jeho novela pojednává. Jenže přibližně za polovinou sklouzne vyprávění k zádumčivému sebezpytování, které v důsledku nemá jiného významu než vypsat se ze záchvatu žalu a deprese.
Nebýt tak podmanivého stylu psaní, asi bych knihu hodnotil daleko tvrději. Jenže upřít Josefu Formánkovi cit pro poetiku slova prostě nelze. Navíc nápaditě dokáže využít takřka filmového způsobu vyprávění a zároveň egoisticky nestavět na odiv svou literární zručnost. Horší je to však se stránkou dějovou a to především z toho důvodu, že potenciál skvělého hororu z předválečného období zazdil vlastním smutkem.
Temně duchovně zmatené. Vzpomněla jsem si, jak jsme jako děti vyvolávaly duchy, promluvy Boha mi připomněli Zlodějku knih a osoba Josefa Marana je fascinující. Jedu do Třebíče :)
Knížka se mi moc líbila, dokonce jsem si udělala přesčas v práci, protože jsem se od ní nemohla odtrhnout..
Od Formánka jsem četla všechno, co napsal, a zatím se mi líbily všechny knihy..
Moje druhá kniha od Formánka. Předtím jsem četl a byl nadšen z Úsměvů smutných mužů. Tato kniha mě naopak zklamala, v první půlce jsem se vůbec neorientoval a několikrát si ověřoval, zda to není pokračování nějaké jiné knihy. Chtěl jsem ji i několikrát odložit, ale příběh mě zaujal a tak jsem pokračoval, ale teda nic moc. Ale i přes tyto výhrady se mi hodně líbilo, jak si autor hraje s jazykem, takže ještě něco od něj zkusím, snad to příště bude "normální kniha" :)
Byla to má první kniha od pana Formánka. Asi jsem ho nepochopila. Alespoň podle komentářů níže. Příběh silný, ale styl psaní mě vůbec neoslovil. Určitě bych tuto knihu nechtěla ve své knihovně. Nicméně chci ještě zkusit "Mluviti pravdu".
Pokud se příběh stal, velmi zajímvé, a dosti podivné.
Už nic od Formánka, nechápu, že je to nejoblíbenější český spisovatel.
Asi psal v alkoholovém období.
Paráda! Příběh se zápletkou a rozuzlením jak má být. K tomu ještě ten styl psaní! Tak ten je jedinečný. Střídající se příběh, verše, rýmy, zážitky z cest nebo proud asociací.
Takové dílo žádného čtenáře neurazí! Jak už kvalitou příběhu, stylem tak i neotřelými názory.
Taková zběsilá směsice stylů, asi psáno dost v lihu. Ale mně se to líbilo. Daleko silnější, než Mluviti pravdu, ale je to samozřejmě věc názoru. Tér, asfalt a další smradlavé přísady smrti. Důležitá tématika, odvážně pojatá. Formánek je rváč, přiznává hodně a nebojí se chytit do zubů ani kosatou. Mám ho rád. Formánka.
Bohužel tenhle Formánek je poněkud slabší. Že by hodně ovlivněno, narůstajícím pitím autora? Ale kniha má i silná místa, např. monolog Boha na konci knihy. Kniha Mluviti pravdu je nepřekonatelná. Pan Formánek je excelentní spisovatel.
Osud domu vnikne do osudu několika lidí. Zajímavé, napínavé čtení. Styl jakým byla kniha napsaná je úžasný. Formánka si určitě ještě nějakého přečtu.
Dle mého názoru nejslabší z Formánkových knih. Styl ani příběh mi nesedl. 2* za to, že jsem to přečetla do konce...
Už vše bylo řečeno (napsáno). Knihu jsem si jen tak koupila pro sebe (jinak většinou čtu z knihovny), abych měla "nějakého Formánka" doma a můžu říci, že jsem udělala hodně dobře. Asi se k ní ještě někdy vrátím, některé myšlenky uzrají nebo uzraje doba na jejich nové a podnětnější vstřebání. Ke spiritismu chovám trochu bázlivý respekt, nevím co vše může být pravda, ale je to hodně silné.
příběh mě oslovil o to víc, že ten dům znám. I když už onen nápis dávno zmizel, okno s božím okem je zde stále. Je to krásný dům se smutnou historií. A pan Formánek napsal skvělý příběh.
Pan Formánek svoje knihy nepíše, on je žije... a já je mám hrozně ráda. Nechci ho přečíst na jeden zátah, jednu knihu po druhé, chci si ho pečlivě dávkovat, jeho knihy mám za odměnu... Většinou po přečtení knihy hned sahám po další, ale u téhle jsem měla chuť dlouho nic nečíst a nechat ji jistě v sobě doznívat. Sice je krátká obsahem stran, ale zůstalo ve mně toho tolik, jako po přečtení rozsáhlého románu.
Silný začátek, poetické vstupy, příběh, který se postupně vyvíjí, tajemno, záhady, 2. světová válka, osobní deník, další poetické vstupy, poněkud nezvyklá Formánkova kniha, která je občas obyčejná, občas silná a překvapující. Několik stránek i vět mě velmi překvapilo, proto dávám plný počet bodů.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Kniha Umřel jsem v sobotu je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 701x |
| Čtenářské výzvě | 284x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 142x |
| Chystám se číst | 188x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 3x |
Z osudu rukou a vůle boží.
Nádherné zamyšlení se nad čímkoliv si budete přát - minulost, budoucnost, smrt, láska, přátelství, historie, současnost... krásně prolnutý příběh skutečný a osobní příběh autorův. Smutné pěkné čtení, které, i když znáte konec, vás vtáhne a nepustí. Mám ráda Formánkovo psaní :).