Umřel jsem, ale už je mi líp: O týpkovi s rakem, umírání, životě, chemošce, traktorech a svatbě místo pohřbu

Ještěže jsem si před tím, než jsem po téhle knize sáhla, nepřečetla zdejší anotaci, protože spojení stand-up a literatura opravdu nejdou dohromady, i když se někdo křečovitě snaží. Tahle kniha má se stand-upem společnou akorát délku kapitol a humor, ale nejde naštěstí o humor, který funguje jen s živým publikem a jakmile ho hodíte na papír, je trapný, vyžilý, neúčinný. Laštovkův humor jede po hraně, ale když už máte dojem, že už to spadne do trapnosti a fórků za každou cenu, zabije to další kapitola - střídají se totiž kapitoly "ze života" a kapitoly "z léčení". Pokud je člověk nastavený na opravdu černý humor, zhltne tuhle knihu jako jednohubku a pobaví se, možná i popřemýšlí o svých zážitcích z libovolných nemocí. Já se smála nahlas, mám zkušenost z útěku hrobníkovi z lopaty, takže pasáže z nemocničního pobytu jsem prožívala znova a takhle po letech už se tomu opravdu můžu zasmát. Z historek ze života čiší schopnost chytit pointu a taky umění přestat včas vtipkovat, aby to už nebylo blbé. Hodnotím vysoko i kvůli tomu, že by tahle kniha mohla pomoci trochu rozsvítit ty, kteří jsou na smrt nemocní, ale nepřestávají doufat. Bez naděje to totiž nejde.

Kurwa Lasťáku drž se!!!

Kniha je opravdu zajímavá od stránky 209, což vzhledem k celkovýmu počtu 226 stran (včetně doslovu) není mnoho.

Problém zbytku knihy je hlavně v tom, že není o rakovině, ale spíše o autorovi. Popisuje zde svůj život a historky, které povětšinou nejsou moc zajímavé ani vtipné. Humor má být jednou z hlavních deviz knihy, ale je užitý dost na sílu. Jakoby autor do textu potřeboval vlepit jakoukoliv (pro něj byť jen trochu vtipnou) hlášku, která ho napadla.
Ze začátku mi také vadilo, že je text psán hovorovým jazykem, ale na to jsem si postupem času zvykl.

1,5 hvězdičky dávám za závěr knihy a také za "čafe", protože tenhle výraz doma používáme taky.

Petra znám osobně, věděl jsem, že je to docela vtipnej týpek (na to, že dělal digitálního stratéga ve velký reklamní agentuře), ale že umí psát, to jsem netušil. A jak umí psát, to mi doslova vyrazilo dech.
Když jsem se dozvěděl, co se Petrovi stalo, bylo mi to líto, ačkoli jsme se v tu dobu už pěkných pár let neviděli. Takže když jsem se dozvěděl, že o svých zdravotních (či spíše životních) překážkách napsal knížku, hned jsem si ji koupil. Ne proto, že bych od toho čekal nějaký terno, ale říkal jsem si, že s vyděláváním peněz to má ve svým stavu asi dost složitý, tak ho aspoň trochu podpořím. A vůbec jsem netušil, co mě čeká.
Petr totiž dokáže o těch šílených věcech, který ho potkaly, psát naprosto věcně, na rovinu a na přímo a přitom s brutálně odzbrojujícím humorem. Protože nikdy by mě nenapadlo, že bych si mohl číst o někom, koho osobně znám, jak umírá a přitom se smát nahlas.
Ale nejde jen o ten humor (opakovaně jsem četl, že je to jak od Monty Pythonů, což je sice pravda, ale ne celá), díky té Petrově otevřenosti a upřímnosti mi v některých chvílích tekly slzy a o odstavec později jsem se zase chechtal. A právě tenhle koktejl upřímnejch nefalšovanejch emocí, který vás vždycky zaskočej naprosto nepřipravenýho a kterej Petr dokázal namíchat s virtuozitou Quentina Tarantina, pro mě z jeho knížky dělá něco opravdu nezapomenutelnýho.

Bylo to silné a dojemné obsahem. Ale moc se mi nelíbil autorův styl. Nicméně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.

"Boj s rakovinou nemůžete prohrát. Když umřete, rakovina umře taky, tak je to minimálně remíza.”

“Boj s rakovinou nemůžete prohrát. Když umřete, rakovina umře taky, tak je to minimálně remíza.” (N.Macdonald)

Když je humor tou nejsilnější zbraní. Když vtip a veselá mysl zabírají více než chemoterapie.
Strastiplná cesta Petra Laštovky po nemocničních odděleních, operačních sálech a vyrovnaném souboji s rakovinou. Jako zdravotníka mě moc bavilo nastavené zrcadlo z pohledu pacienta. Vnímání všech těch hadiček, výkonů, zdravotnických vtípků i žargon. Jako laik obdivuju výdrž a celou cestu, kterou Petr ušel i skrze nejistou prognózu.
Je vždy těžké nějak hodnotit takovou biografii, která slouží jako terapie, vypsání se z prožitého traumatu..
Knihy deníku N jsou ale sázkou na jistotu.

Edice N je láska
Co kniha, to top kus, který se prozatím vždycky dostal do mých seznamů nejlepších knih.
A co Umřel jsem, ale už je mi líp?
Tak ta jede na stejné vlně:)

Na knihu jsem narazila náhodou tady na instagramu. Na netu si našla ukázku a když jsem ji dočetla, chtěla jsem víc. Tak jsem si pro ni hned po práci skočila do knihkupectví.

Víte co fakticky hodně obdivuju?
Že si někdo s tak závažnou diagnózou dokáže udržet nadhled, zdravou mysl a dokonce to dokáže přetavit do humoru. Nechápu.

Autor má opravdu dar - smysl pro humor a taky ten literární. A když se tyhle dva dary protnou, dá to vzniknout právě takovéhle osobní, upřímné, silné, vtipné (doopravdy, několikrát jsem se smála nahlas:)) a zároveň bolestivé knize, která mi bude ještě dlouho, dlouhatánsky doznívat v hlavě
Co dodat. Hlavně ať vše dobře dopadne!

Až zas jednou budete mít pocit, že je váš život zrovna na..., sáhněte po téhle knížce.
Tenhle týpek s rakem vám velmi realisticky a přesto s humorem rychle vysvětlí, že si fakt nemáte na co stěžovat.

Tak snad už jen - ať jsme zdraví! A žijeme každým okamžikem na plno.

Tohle není kniha jen o smrti. Je to kniha o tom, co všechno se dá ještě stihnout, než vás smrt skutečně dohoní. Petr Laštovka napsal osobní zpověď, která je zároveň komediálním výstupem z nemocniční postele, duchovním deníkem bez cenzury a bolestivě upřímnou sondou do lidské křehkosti.

Je to surové, syrové, a přesto plné něhy. Každá věta páchne dezinfekcí, ale zároveň dýchá neuvěřitelnou vitalitou. A co je možná nejpodivnější, čtete si o rakovině, krevních testech a plánech na pohřeb, a přesto se smějete. Občas nahlas. Občas se studem. Občas se slzami v očích.

Laštovkův černý humor není laciný. Je to humor člověka, který už se nebojí trapnosti, bolesti ani smrti. A právě proto mu věříte každé slovo.

Kniha Umřel jsem, ale už je mi líp vás zasáhne tam, kde to máte nejmíň chráněné. Do srdce. A možná až k duši.

Po dočtení zůstává ticho. A chuť něco změnit.

Knížka je ve svém "žánru" bezkonkurenčně super, jenomže se extrémně těžko komentuje. Ale zkusím to: Autor má dar integrovat svoje traumatizující prožitky do konceptu tragikomedie. Z jeho černého humoru jsem měl bez nadsázky řečeno osvobozující pocity. Vzato více psychologicky, vidím to tak, že v beznaději nám zbývá už jenom ta naděje. Dílo má autentickou výpovědní hodnotu, přestože, nebo právě proto, že si autor prostě nebere servítky. Musíme nakonec uznat, že udělat si legraci z vlastního tragického příběhu je absolutně jedinečná vlastnost lidské existence. Autor mne pobavil i rozesmutnil. Něco takového jsem přečetl poprvé v životě. A rozhodně pana Laštovku ubezpečuji, že to nebyla ani marná ani zbytečná práce, ale výkon hodný neskonalého obdivu. A dál už se mi nedostává slov.....

Četl jsem to v čekárně na onkologii. A smál jsem se nahlas. Lidi na mě koukali jak na blázna, ale bylo mi to jedno. Protože tahle kniha přesně vystihuje ten zvláštní mix zoufalství a humoru, ve kterém se topíme my, co jsme si sáhli blízko. Děkuju, Petře. I když vás osobně neznám, měl jsem pocit, že mi sedíte u postele.