Úlice

Mám ráda příběhy z tohoto období a autorka tomu přidává svůj výjimečný styl psaní. Přečteno jedním dechem.

Velmi smutná historická detektivka až horor. Jsem ráda , že jsem se zase něco dozvěděla o dávných praktikách andělíčkářek, ikdyž mi u čtení nebylo dobře. Rozhodně stojí za přečtení a po jejím dočtení má člověk hodně dlouho o čem přemýšlet. Rozhodně ale nedoporučuji pro citlivější lidi se slabší povahou. Místy hodně drsné vyprávění.

Na tuhle knihu jsem se těšila opravdu hodně. Možná až moc. A možná právě proto teď nevím, jestli se mi kniha líbila, nebo mě jen donutila přemýšlet.

Máme tu příběh tří žen, jejichž životy formuje válka, strach, ztráta a rozhodnutí, která člověk dělá hlavně proto, aby vůbec přežil. A právě tohle bylo na knize nejsilnější. Ne velká dramata, ale tiché zoufalství. To, jak válka pomalu rozleptává člověka zevnitř, aniž by si toho možná sám všiml.

Tíživá atmosféra tady fungovala neskutečně dobře. Některé pasáže byly tak syrové a nepříjemně lidské a zároveň jsem měla momenty, kdy jsem četla několik stran a říkala si: dobře… a teď se teda konečně někam pohneme? Místy jsem měla pocit, že se děj točí v kruhu a jen přešlapujeme na místě.

A co se týká postav - Anežka, Běla i Helena byly napsané uvěřitelně, lidsky, bolestivě reálně… ale ani jedna mi vlastně nepřirostla k srdci. Několikrát jsem s nimi soucítila, hlavně v momentech, kdy válka drtila jejich obyčejné životy a nutila je dělat rozhodnutí, která nemají správné řešení. Ale zároveň mezi mnou a nimi pořád zůstával určitý odstup. Prostě to tam nekliklo, ani s jednou.

Osudy postav jsou tragické, ale ne prvoplánově. Spíš tak tiše. Nenápadně. O to víc to bolí. A vlastně mě na tom nejvíc děsilo, jak uvěřitelně to celé působilo. Jak málo někdy stačí, aby člověk začal dělat věci, o kterých si původně myslel, že je nikdy neudělá.

A ten konec?
To mě upřímně naštvalo. Já vím, že otevřené a useknuté konce mají svoje kouzlo a literární ambice a podobně… ale tady jsem měla pocit, jako kdyby mi někdo vyrval posledních dvacet stran z knihy a řekl: „Tak si to nějak emočně zpracuj sama.“ Což jsem evidentně dodnes nezpracovala a doteď přemýšlím, co, jak a proč.

Asi dobrý. Holky všechny fajn. Já jsem fanda nedokonalých typů. Různí Mirkové Dusinove mi lezou na nervy. Akorát si autorka mohla odpustit dvojí metr, neboli ,že Rudá armáda "obsazuje" Varšavu, kdežto Američané "osvobozují "Plzeň. No, to je trochu trapné a neuctivé.

Klasická Katalpa, velice strohý, ale drsný jazyk a příběh, který má spád. Některé scény na me byly upřímně náročné, a to se považuju za otrlého čtenáře. Hrozne zajímavý příběh o tom, co s námi dělá válka, a ze rozdíl mezi dobrem a zlem často neexistuje.

Hodně drsné čtení, možná až zbytečně explicitní opakující se obrazy a motivy. Děj ale plynul a osobně mám ráda takto psané knihy sledující více postav z různých úhlů.

Opravdu silný a drsný příběh tří žen, ukazující, jak člověka změní válka. Jen mě mrzí ten rychlý "useknutý" konec.

Líbil se mi způsob podání příběhu, styl psaní byl víc poutavý, ale obsahově jsem se nemohla zbavit pocitu, že prostě spousta informací je dobově nemožná a závěr mě vysloveně zklamal.

Tohle je něco tak neskutečně krásnýho.
audio Jitka Ježková
Jo, zase román z válečných let. Ale válka jakoby napozadí. V náznacích. Ale ten jazyk, ty slova, ty věty. Člověka to pohltí a skrz smysly vtáhne, nepustí. Slova se vsáknou a jentak z hlavy nevyplujou.

A k tomu načtený Jitkou Ježkovou. Ta nikdy nezklame. Ikdyby četla jízdní řád, bude mě to bavit.

Tak k týhle knize se budu vracet. Užívám si ji a doporučuju.

Takže po Zuzaninu dechu, který jsem ocenil dvěma hvězdama, což mi i po více jak roce přijde odpovídající, jsem se pustil do další knížky. Ano je to lepší než Zuzanin dech. Narozdíl od této knížky to není soubor klišé s výrazným závěrem, ale dost zajímavého děje, tentokrát bez závěru.

Co mě, ale zaujalo jako muže, je jak autorka popisuje všechny hlavní ženské postavy. Všechny tři mladé slečny, které v průběhu války dospějí, jsou popisovány na můj vkus hodně zvláštně. V podstatě vždy, když se mají rozhodnout se rozhodnou špatně, všechny nepřemýšlí nad svými skutky a klidně pokračují dál. Ne, že bych byl nějaký feminista, ale vybrat si tři ženské postavy a udělat z nich tři hloupé ženské mi nepřijde fakt fér.

Nechcete to číst, ale nemůžete přestat. Zhltla jsem to za dva večery a teď to budu půl roku vstřebávat... Skvěle napsaná kniha o průběhu války na malém městě. A liebesroman to opravdu není.

Pecka...
Četla jsem i Zuzanin dech, ale tato kniha mě úplně rozsekala, ještě teď, dva dny po dočtení se mi ten příběh honí pořád hlavou...
Drsné, syrové, opravdové, odhaluje člověka až na dřeň - kam se pod tlakem útrap a války dokáže člověk dostat. Jak snadno se z člověka stane troska, jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem.
Výjimečný styl, zajímavá zápletka i přesto, že se jedná o fikci - takto se vše mohlo klidně seběhnout.
Jestlipak nechystá autorka pokračování? Úlice jistě čeká poválečné zúčtování a osud všech tří žen nějaký vývoj...

To je síla...

31.03.2026

Příběh přesně tak jak mám ráda, drsný, těžký...jednu hvězdu z hodnocení jsem ubrala za ten konec....co to bylo ?? Takový useknutý, nedořešený, moc narychlo ukončený.

Velmi zajímavé. S tímto stylem psaní jsem se asi ještě nesetkala. Vyprávění je strohé, ale jazyk je neskutečně bohatý. Příběhy tří hlavních postav jsou hodně bolestné. Konec je dost zvláštní - moc nevím, jak to nakonec vlastně dopadlo. Knížku jsem přečetla hodně rychle, asi jsem čekala, kdy se konečně některé z hlavních postav stane něco dobrého, jenže dobro nepřicházelo. Spíš je to vlastně pořád horší a horší, nakonec jsem doslova zírala, co zlomené duše dokáží udělat.
Za mě je to napsané geniálně - autorka popisuje děj, ale vlastně nepopisuje emoce. Ty nechává na nás. Všechny tři hrdinky jsou vlastně dobré, ale okolí a jejich situace je nutí dělat šílené věci, takže se z nich dobro vytrácí.
Velmi silná knížka.

Výborně napsaná kniha. Musím říci, že zvláštní strohost vyprávění mě nutila číst stále dál, i když osud jednotlivých postav je dost depresivní a zdálo se mi, že vlastně zrovna teď něco podobného číst ani nechci. Možná však právě to, že není moc prostoru si k postavám tvořit vztah nebo je soudit, pro mě dělalo knihu přitažlivější. Určitě doporučuji.

Čistá esence postupující rezignace, zoufalství, deprese a degradace.
Hned na začátku jsou karty rozdány, žádná možnost ovlivnit budoucnost není, autorka postupuje čistě fatalisticky.
V souladu s hodně odosobněným přístupem nejsme s jednotlivými protagonistkami ve spojení; což je sice možné pojímat vzhledem k ději jako na jednu stranu osvobozující, ale na druhou nějakou tu podobu hlubšího souznění postrádám.
Na přečtení takového díla doporučím nějaké lepší životní období, jinak hrozí prohloubení přítomné depky.

Drsný příběh, čtivý, ale konec mě absolutně zklamal.

Skvěle napsaný román..., pohltí a nepustí až do konce..., ale vzhledem k nejasnému konci očekávám druhý díl, jak se dál odvíjel příběh Běly, Heleny a její matky, Anežky a jejího syna Johana a také její rodiny? Jak se vypořádaly Úlice s následky války a pozůstatky koncentračního tábora ve městě? Vím, že příběh je fiktivní, ale i tak...