U Bernátů
Šimon Wels
Unikátní vzpomínková kniha zachycuje idylický svět druhé poloviny 19. století a podává působivé svědectví o životě Židů v Čechách.
Přidat komentář
„Když se tak pohroužím do minulosti, je mi, jako bych byl já, dnes již pětašedesátiletý chlapík, ještě malým klukem a nejde mi to stáří do hlavy, dnes již docela šedivé. Obrázky z dětství jsou tak živé, jejich barvičky ještě tak pestré a jeden vyvstává a druhým jako kaleidoskop, co nám ukazoval pan profesor ve fysice.
Nebylo to loni nebo předloni, co jsem pásl ještě s kamarády kozy a pekl si na podzimním strništi brambory? Nebylo to loni nebo předloni, co jsem se díval do ohníčka, až mi kouř vyhnal slzy z očí? Nebylo to loni nebo předloni, co jsem chodil s tatínkem a žebronil: ‚tatínku, povídej mi ještě něco tak veselého‘?
Ten život, i když dlouhý, prchá, prchá, a hlemýžď-člověk zanechá jen stopu, která brzo zmizí.“
Nedávno jsem tady psal komentář k Mrštíkovic Maryše, a – hnut jejím osudem a netečností jejího okolí – jsem ve „spravedlivém“ hněvu vykreslil venkovský svět předminulého století jako místo nelítostné, kruté a všeobecně bezútěšné. Dnes rád sám sebe usvědčím z omylu, nebo minimálně ze zjednodušování. Ten z mých andělů strážných, který se stará o moje kulturní prospívání mi totiž postavil před oči tohle nádherně působivé a autenticky lidské vzpomínání. (Nebo to má na svědomí anděl strážný, který se stará o moje mezilidské vztahy, když mi postavil před oči Marušku, jejíž komentář mě k četbě nalákal? ;-)
Pan Wels žije svůj život prostě, jednoduše. Čistě. Je nekonfliktní, snaží se vyhovět, ale přitom tlaku okolí příliš neuhýbá. Hezky je to ilustrováno na jeho druhém sňatku, do kterého je lidmi tlačen, ale on nechce formální vztah, „vždyť je, Bože můj, tolik manželství lhostejných, váží se oba jen z potřeby k sobě, bez lásky“. Jeho trpělivé vyčekaná druhá svatba, popis svatební cesty a harmonického života z Žanynkou byl mojí nejoblíbenější částí knihy.
Zdálo se mi, že život Šimona Welse ve svém pokorném a klidném ubíhání dokladuje tvrzení, které říká, že pravda, dobro a krása tvoří jeden nedílný celek, že jsou to propojené nádoby. Welsův život je pravdivý, proto je dobrý. A protože je dobrý, je také krásný. Myslím, že ani Platón se svatým Augustinem by nemohli nic namítat :-)
Před pár lety jsem zde v diskuzi zaregistroval anketu, která se návštěvníků stránek ptala, jakou románovou postavu by rádi poznali. Vzpomněl jsem si na to při čtení této kroniky. Dost by mě lákalo, smět se posadit u Bernatů v kuchyni, nebo doprovodit pana Welse na cestě z hauzíru. Řekl bych, že bych si s ním, přes rozdíl mnoha generací, mohl docela dobře rozumět. Šimon Wels je totiž často překvapivě moderní, třeba když frontálně vyučující školu nazývá „hroznou institucí na mrzačení mozků lidských“, když je smutný z antisemitismu, nebo když kritizuje katolický klerikalismus. Nemohl bych než mu odsouhlasit, že „takovouhle náuku jistě ten světlý zjev Ježíš Kristus nechtěl“, a že „z gruntu dobrý člověk neměří bližního dle náboženství nebo rasy, nýbrž podle dobroty srdce, rozumu a vzdělání.“.
Svět Šimona Welse není procházka růžovou zahradou: úmrtí blízkých, války, všudypřítomná chudoba, každodenní těžká práce. Wels to nezamlčuje, nezlehčuje (i když tvrdost tehdejšího života z textu někdy pronikne jaksi mimochodem, třeba když si pochvaluje, že na svatební cestě mohli „vstávat až v sedm“). Přesto se z života raduje, působí optimisticky, šťastně. Hodně mě tím inspiruje a trochu i zahanbuje – žiju o tolik pohodlnější život a stejně věčně brblám a na něco si stěžuju.
Ale nostalgii po zašlém lepším světě jsem při čtení necítil, to ne. Spíš naopak. Nevím jak to přesně říct, ale nějak mě zvláštně uklidňuje, že si jiný člověk, v jiné době a v jiných životních podmínkách cení stejných věcí jako já dnes (lásky, ohleduplnosti, věrnosti...). Tahle kontinuita hodnot mi dává pocit jistého pokoje a ukotvení.
„Nebyl bych měnil s milionářem a s jeho starostmi o to své bohatství. Míti svůj čas, byť jen dvě hodiny denně, úplně pro sebe, seděti nerušeně, staré nebo soudobé moudrosti v knihách podané před sebou, je většího štěstí na světě?“
Ráda bych teď uměla zachytit vlastní myšlenky, ten pocit z knihy, který po dočtení mám, ale nedovedu to. Napadá mě jen, že tu pro ní není dost hvězdiček. // Cenné svědectví! Vskutku bohaté a pestré.
Doporučuji dál!
------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,A pamatujte, Vy drazí, kteří život můj pokračovati budete: není světla, aby stínu nebylo a není noci tak tmavé, aby nepřišly po ní červánky ranní a nový den.
Budete trpěti a radovati se. Z bolu a radosti sestává život náš vezdejší. Ale prosím Vás: zachovejte rovnováhu a veselou mysl!
A žijte rádi!“
Moc se mi líbil styl psaní a popis tehdejší doby a zvyklostí. Četla se mi krásně, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Dokonce mi bylo líto, že už je konec :)
Tato kniha mě nikdy nepřestává udivovat, zajímat, dojímat. Od kdy vyšla, čtu si jí tak asi každých 5 let a zjišťuji, že čím je ten "nános" životní i literární špíny, zla a beznaděje ve mě a kolem mě větší, tím je mi tento příběh hodného, slušného, citlivého člověka dražší.
Cenné jsou reálie, které text přináší, i citová vyznání autora, jejichž hloubka i dojímavá naivita je místy nepřekonatelná.
Štítky knihy
Židé vzpomínky dětství rodinné vztahy Rakousko-Uhersko rodičovství Rokycansko
Kniha U Bernátů je v
| Přečtených | 27x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 28x |
| Chci si koupit | 1x |
moc pěkné čtení, plné laskavosti a rodinné lásky;
i když protagonisty osud nijak nehýčkal, přesto byl jejich život plný lidskosti a přes všechna utrpení i plný naděje;