Tváře

Jaké to je žít s psychickou poruchou? Kde je hranice normálnosti a co už je nemoc? Takové otázky si pravděpodobně budete klást při čtení Tváří.
Lise je manželka, matka tří dětí, spisovatelka. Zároveň trpí psychickým onemocněním a nezvládá rozeznat realitu od bludů, které se jí odehrávají v hlavě. Kolem sebe vidí pokroucené tváře, které se jí snaží ublížit.
Ač se jedná o novelu, vtáhne vás kniha do uvažování hlavní postavy tak hluboko, až sami budete přemýšlet, co je vlastně realita. Ocitáme uprostřed rozjetého příběhu, ve kterém se čtenář snaží zorientovat, prolínání reality a představ hlavní hrdinky mu to neusnadňuje.
Je vlastně dost těžké popsat nějaký děj, jelikož ten není stavebním kamenem knihy. Příběh je postaven spíše na pocitech, které zažívá člověk s psychickým onemocněním, a zamyšlením nad tím, zda právě nemoc není tím prvkem, který nám může otevřít oči.
Bylo to zajímavé počtení, o tom žádná, na mě možná až příliš těžké a nekomfortní pocity vyvolávající.

Ahojte

"Ať si ti,co chtějí spasit svět,delají své, hlavne když člověk vidí svět jasně a jako celek"

Tentokrát začnem troška netradične. Najprv by som Vám chcela predstaviť autorku, ktorá napísala príbeh Tváře...

A ňou je dánska prozaička a poetka: Tove Irma Margit Ditlevsen (14.12.1917 - 7.3.1976)

Narodila sa v Kodani,vyrastala v robotníckej štvrti Vesterbro. Zážitky, ktoré zažila v detstve pretavila aj do svojej tvorby...

Básne začala písať už keď mala 10.rokov.
Počas svojho života vydala 29 kníh.
Písala stĺpčeky v týždenníku Familie Journalen.

V dielach čitateľ objaví:
*Témy ženskej identity
*Pamäti
*Straty detstva

Počas svojho života zápasila s užívaním drog a bola hospitalizovaná na psychiatrii...

V roku 1976 spáchala samovraždu predávkovaním.
Tove získala mnoho štipendií,cien a v roku 1999 si čitatelia Politikenu mohli vybrať "dánsku knihu storočia" . Kniha Ulica detstva získala 21.miesto...

A terez poďme na recenziu...

Matka troch detí Lise Mundusová,je síce vydatá,ale jej manžel ju aj napriek tomu stále podvádza...

Čím ďalej tým viac ju prenasledujú hlasy a jej predstavivosť pracuje na plné obrátky. Má pocit, že jej manžel Gert a ich gazdiná Gitte sa voči nej spikli.
Nakoniec to dopadne tak, že skončí na psychiatrii...

Autorka nám vo svojom príbehu dokonale dokáže opísať život človeka, ktorý trpí psychickými problémami, až tak, že máte pocit, že ste tam spolu s Lise...

Jedinú výčitku, ktorú mám, že autorka v knihe použila podobné mená Gert,Gitte a Grete , ktoré mi chvíľu pri čítaní robili šarapatu,ale keď sa začítate,ide to už potom samo...

Napriek tomu, že kniha je jednohubkou,nie je to ľahké čítanie... Téma, ktorou sa autorka zaoberá na Vás riadne zapôsobí a ešte riadnu chvíľu aj po čítaní vo Vás rezonuje...

Skláňam pred autorkou neviditeľný klobúk predtým ako dokázala čitateľa zamotať tak, že nevie či príbeh, ktorý číta je skutočný alebo si ho hlavná hrdinka len predstavuje...ale jedno viem určite, že od autorky si prečítam ďalšiu jej tvorbu...

Tove Ditlevsen byla v mnoha ohledech pravověrnou následovnicí Virginie Woolf. A tahle novela zachycuje anatomii psychózy naprosto přesně. Děsivé, přitom ve výsledku nadějné.

Lise, spisovatelka, matka, manželka. Čím dál více ji pronásledují hlasy, pokřivené tváře i představy, ve kterých se utápí. Dojde to až tak daleko, že skončí na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny.

Knihy s podobným tématem ráda vyhledávám. Jaké to je, žít s psychickou nemocí? Jaké jsou pocity, myšlenky, představy? Autorka Tove Ditlevsen nám jednu takovou mysl ukáže.

Hned od začátku naskočíme do rozjetého příběhu a chvilku mi trvalo, než jsem si správně poskládala kdo je kdo (můžete mi prosím říct, proč autoři tak rádi používají jména postav, která začínají na stejné písmeno? Gitte, Gert a Grete mi dali pěkně zabrat.). Postupně se však příběh více a více rozmotával, jako příze za zacuchaného klubíčka.

Líbilo se mi, jak je to napsané, i když je to jiné, čtenář si na autorčin styl musí zvyknout. Nemáme tu uvozovky, někdy není úplně jasné, zda se jedná o přímou řeč či nikoliv, ale… Moc mě bavilo téma psychické nemoci. To, že jsme viděli Lise do hlavy, co prožívala. To bylo skvělé. Chvílemi jsem nevěděla, co je skutečnost a co jen výplod fantazie, stejně tak, jako hlavní hrdinka.

Ano, bylo to jiné. Bylo to těžší čtení. Byla to jedna velká deprese. Ale zároveň to bylo skvělé.

Jsem zvyklá dát každé knížce šanci přibližně do strany 100, jestli mě zaujme nebo otráví. Anotace mě nalákala, knihy s touto tématikou cíleně vyhledávám. Ale bohužel, odložila jsem jí už po pár stránkách. Nelíbil se mi styl, rádoby poetická přirovnání, množství postaví. Co je to za nápad, pojmenovat některé skoro stejně? Gerte, Grete, Gitte, sbohem!

S knihou mi vůbec nebylo dobře, Zároveň jsem ji však nemohla odložit, místy jsem si už sama připadala divně.

Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.

Tato kniha mne neoslovila. Přečetl jsem asi polovinu a přišlo mi, že je to pořád dokola takové točení v kruhu. Nápad s tvářemi mi přišel symbolicky velmi zajímavý a přiléhavý. Nicméně dobrý nápad nestačí a obsahově šel příběh mimo mne. A to tak, že v budoucnu ani nemám chuť, dát této knize další šanci a proto odkládám do nedočtených.

Jak malý je krůček od toho se dostat na psychiatrii, kde je hranice únosnosti. Manžel, který podvádí, hlasy, které našeptávají....Sonda do jedné mysli

Tváře přináší další mrazivý příběh o postupném propadnutí v šílenství, který prožívá autorka dětských knih Lise koncem 60. let v Kodani.

Autorka velmi dobře čtenáři ukazuje, jaké to je slyšet hlasy a vidět tváře, které reálně neexistují.

Jelikož se část děje odehrává na psychiatrickém oddělení, lze v této části najít podobu s autorčiným vlastním životem, neboť sama na psychiatrickém oddělení nejednou skončila.

Mně osobně nejvíce zaujaly úvahy nad smyslem umění a životem. Stejně tak jako detailní vykreslení rozvíjejícího se šílenství.

Podtrženo, sečteno: silný román plný podnětných myšlenek, jenž rozhodně stojí za přečtení.

Z četby jsem byl úplně nadšený. Symbolika tváří se mi velmi líbila. Jsem moc rád, že se Tove Ditlevsenová dočkala i svého překladu do češtiny. Doufám, že nakladateltví Host vydá i další její tituly - např. Ulici dětství, popř. Vilhelmův pokoj.

Román Kodaňská trilogie se mi velice líbil, ale tuto knihu jsem nedočetla. Za prvé téma bylo příliš depresivní a také mě nebavilo,že nebylo zřejmé, co je skutečnost a co choré představy hlavní postavy.