Třicátá Marinina láska
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28417/bmid_tricata-marinina-laska-uaY-28417.jpg
4
73
12
Třicátá Marinina láska, již jedna z recenzí nazvala „politicko-pornografickým románem“, patří již třetí desetiletí po celém světě k nejvydávanějším Sorokinovým knihám. Je to text plný míst pro měšťácké prostředí zcela nepřijatelných, jehož každá druhá stránka je vlastně jakýmsi ‚políčkem veřejnému mínění‘. Šokovala a dráždila nejen sovětské aparátčiky, ale později i ruské nacionalisty. Příběh je výčtem devětadvaceti nejrůznějších milostných avantýr učitelky hudby Mariny Alexejevové, jejích lesbických lásek i občasných sexuálních hrátek s muži, které se při zpětném líčení jeví jako ubíjející a trýznivé tápání. Od každého milostného příběhu hrdinka čeká naplnění svých milostných tužeb, ale teprve třicátý poměr, kdy se Marina setká s předsedou stranického výboru komunistické strany z velkého moskevského strojírenského závodu, vše změní. Román tak lze číst jako grandiózní parodii budovatelské romány, ale stejně tak jej můžeme vnímat jako existenciální román.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , Český spisovatelOriginální název:
Тридцатая любовь Марины (Tridcataja ljubov Mariny) , 1985
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Ty bláho, tak to bylo náročný.
Marina je učitelka hry na piano. Její máma hrála a učila, holka z chudších poměrů si k hudbě cestu našla.
V mladém věku prošla i svou první sexuální zkušeností. Nutno říct, že z toho mi bylo kapku šoufl (ne z popisu aktu, ale ze zákulisí to pochopíte). Autor se s tím nepáře a popisuje hodně jasně.
Marina poté nějak vyrůstala a půlka knihy je povrchně řečeno o jejím protloukání životem, hlavně tedy tím intimním. Holka flámuje, souloží a pije, učí děti hrát a s ničím si moc hlavu neláme. Tedy občas ano, ale mívá z toho depky.
Zaujala mě doslova encyklopedie klitorisů. Jejich rozličné popisy pro mě jako pro někoho, kdo zná jenom jeden, byly zajímavé ehm.
Postupem času Marina prozře, když potká svou třicátou lásku, prožije první orgasmus (fakt ho předtím s nikým nezažila) a doslova zaprodá duši pokroku své vlasti, budování a budoucnosti
Záleží na rozpoložení čtenáře, protože každý si v tom najde to, co ho zrovna zaujme :).
Druhá půlka knihy je brutální agitka. A jo, pochopila jsem, satira pěkná, nicméně ne tolik vzdálená furt trochu funí za krk. Kniha jako celek je hutná, hnusná, pravdivá a vlastně trochu aktuální.
Pro milovnici scifi a různých perfektně fungujících společenství je komunismus jako takový docela fajnovou představou. Ale utopie se musí zvrhnout. A z opaků vznikají krásné příběhy, které byste ale fakt nikdy nechtěli zažít.
Závěr už jsem si odpustil. Ale vlastně mám trochu tendenci říci zajímavé, rozhodně netradiční. Někdy se nalačno vrátím a zkusím pobrat lépe.
Z půlky je to porno, z půlky budovatelský román. Nicméně obě části jsou stejnou měrou perverzní. Ale rozhodně to není nuda.
Tato kniha je velmi originálním počinem. Prolíná se v ní několik literárních směrů, ale těžko určit, který převažuje. Zpočátku se dílo tváří jako erotický (či spíše pornografický) román na odlehčení, ale dějová linie postupně získává čím dál větší prostor a čtenář dochází k závěru, že je dílo primárně žalobou sovětského režimu. Autor se prostřednictvím textu vysmívá sovětské propagandě a poukazuje na socialistickou realitu. Sorokin mistrovsky popisuje konverzi ruské disidentky k fanatické víře v socialismus. Zpočátku velmi lechtivé dílo se postupně stává parodií na budovatelský román 50. let.
Úsměvná pornografická hříčka o ženě, která poprvé zažije pořádný orgasmus s mužem. Až po svých dvaceti devíti láskách prožitých a promilovaných se ženami si Marina vychutná mocný orgasmus, který zažije se zasloužilým soudruhem, komunistou, a ještě k tomu za zvuku sovětské hymny.
Ten "zlom", hlavní hrdinky, který po orgasmu nastane je nečekaný. Z ženy, která se pohybovala v disidentských hnutích a podporovala boj proti komunismu, se stává soudružka dělnice a je rozhodnuta budovat socialismus, podporovat komunistické představitele a zavírat všechny, kteří stojí na druhém břehu. Hříčka. Ironie. sarkasmus.
Mrzí mě konec knihy. Poslední čtvrtina byla k neučtení. Možná proto, že autor zabočil z Marininy životní cesty a naopak vrhnul se na politickou agitku.
Jistěže ironie, ale dělalo se mi zle, jen jsem to četla. O tom, kde zítra znamená již včera....Vybavily se mi staré časy. Už nikdy víc.
Musím přiznat, źe už dlouho mě žádná kniha takhle nezmátla. Ale nakonec to dobře dopadlo, pochopil jsem. :) A doporučuju. A s lehkým odstupem - scéna, kdy hlavní hrdinka prožije svůj první orgasmus při poslechu sovětské hymny, je jedna z nejvtipnějších a nejděsivějších výpovědí o komunistickém pozemském ráji, co jsem kdy četl.
Že je to lehce zvrhlé, o tom žádná (scény s otcem hovoří za vše), ale nenudí. - Až po tu část, kdy se třicátou Marininou láskou stává sovětský svaz; dál už se to opravdu nedalo...
Četlo se mi to, jako by mi někdo týden vyprávěl vtip a pak tři dny vysvětloval pointu. Přesto jsem se pobavila. Možná bych se pobavila ještě víc, kdyby Sorokin v první části ještě trochu přitvrdil. Ono by pak ještě víc vyniklo, jak nedostižně tvrdá je ta část druhá. Rozhodně je Třicátá Marinina láska jedna z nejoriginálnějších výpovědí o komunistickém režimu, co znám.
Nejhorší kniha, kterou jsem kdy četla... Popravdě jsem ji ani nedokázala dočíst do konce...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Kniha Třicátá Marinina láska je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 95x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 49x |
| Chystám se číst | 29x |
| Chci si koupit | 4x |
| dalších seznamech | 1x |
Teda Vláďo, tady jsi se docela předved a docela zatočil s mojí fantazií. Po tom začátku se mi rozjela v hlavě představivost, no bylo to jako pornhub na papíře. Docela dobrý, slušný. Jedna formule mezi hezkejma Ruskama, který nechybí inteligence, ani apetit na vodku a kaviár, a v místním režimu se pohybuje na správný straně scény a jede si svůj vlastní příběh. Jeden by řek, že bude proplouvat městem, prolejzat nálevny, stýkat se se zakázanejma lidma, roztahovat nohy, polykat namraženou vodku po kýblech a otevírat pusu dokořán na šluk z cigarety, nebo koženýho doutníku a ono najednou ejhle.
Druhej poločas by se dal zhodnotit jako následek jedný vylejvačky a následnej trest. I když o tom trestu by se dalo pochybovat, protože byla spokojená a vrněla blahem u soustruhu stejně jako v minulym životě u jednoho umělce většinu noci, co jí nakládal. Ve fabrice jí nakládaj normy a u oběda na talíř.
Prostě se ožereš, roztáhneš nohy a foukne ti ho tam někdo z fabriky a napustí tě láskou k budování vlasti, což je zvrat v ději jak po půllitru zelený na závěr akce.
Celej zbytek knihy se oslavuje bydlení na svobodárně, předhánění se v práci, socialismus je táta náš a po práci rovnou domů. Možná tam ten budovatel občas znova zaseje, ale to už ustoupilo do pozadí, protože jsem byl omráčenej fabrikou. A chtěl jsem tam hned nastoupit. Naštěstí jsem musel jít na záchod a cestou mi padla do oka flaška šnapsu a veškerý budovatelský nadšení spláchla kamsi do hajzlu.
I přes to, že se v půlce přehodila výhybka kamsi do zababova, tak to svištělo jako transsibiřská magistrála. Možná jsem taky ovlivněn tím, že Vláďa Sorokin je můj oblíbenec i když Manaraga byl docela omyl, ale tohle bylo fajn. Tomu agitátorovi se povedlo mezi lichejma šťouchama vylízat hlavu do mrtě a mezi sudejma z ní vyrazit vlastní myšlení. Když si pak vyplachovala pusu, byl z ní už jinej člověk. V první půlce knihy bych neřek, kam to dopracuje. Asi jsem zase všechno vykecal...