Tři malé ženy

Tři malé ženy https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207155/tri-male-zeny-207155.png 4 18 4

Tři příběhy žen, které v rozdílných prostředích, rozdílných společenských i dobových podmínkách bojují o důstojné prožití života. V prvém (Ztracená stuha), pohádkovém příběhu z Koreje, se nebeská víla rozhoduje mezi nadoblačnou říší snadné blaženosti a láskou k prostému dřevorubci ve světě lidí. Druhý příběh (Kat nepočká) staví operetní hvězdu z doby protektorátu před rozhodnutí proplouvat nacistickou okupací nebo se postavit na odpor. Od hrdinky třetího příběhu (Živá socha), odehrávajícího se v současnosti, se očekává odpověď, zda bude žít pro oslavu mrtvého manžela, zasloužilého muže, nebo se rozhodne pro novou lásku.... celý text

Přidat komentář

Janadvorackova
05.09.2023 4 z 5

Na příběhu víly bylo něco divně exotického. Protektorátní herečka byla protivná a vdova zase místy nedokázala být k okolí upřimná.
Příběhy byly dobré, ale ty ženské mé sympatie nemají.

Marekh
09.04.2018 3 z 5

Citát z knihy, který mne oslovil:

„Svoboda jsou peníze,“ smál se. „Peníze, největší vynález všech dob, zázrak z pohádky, šedivé nic, které se okamžitě promění v to, co si kdo přeje. V nejlepší jídlo, v nejsložitější lásku… Chceš šaty, byt, koloběžku, rádio? Zaměstnavatel by se prostě zbláznil, kdyby dnes musel tohle všecko dávat personálu in natura. Na, říká raději, tu máš prachy, kup si za ně lízátka sám… O to se, vážení, rozbil otrokářský systém, jinak úctyhodná vymoženost. Ale nebyl dost pružný, civilizace rostla, otroci dostávali děsně komplikované choutky, ani nejhodnější pán už nenašel čas, aby to všecko vedl v evidenci a splňoval. Přestal si tedy lámat hlavu, dal jim peníze, a tím svobodu. Otroci si totiž jakživi nic nevybojovali sami, vždycky jsme to byli my, my otrávení pánové, kdo jim tu svobodu hodil před nohy…


Gagarin
06.09.2015 3 z 5

Kniha stojí za přečtení. První povídka je zajímavá hlavně svým pohádkovým zpracováním, nic překvapivého se v ději nestane. Atmosféra je ale působivá. * Nejsilnější - přestože nejkratší - je druhá část. Příběh herečky, která neví, co na ní nacisti chystají, má skutečně filmové tempo, není tam ani věta navíc. * Naopak nejméně zajímavá je poslední povídka. Ač rozsahem naopak nejdelší, jde skoro o malý román, hlavní námět je skoro banální a tolik stran si snad ani nezaslouží. V příběhu je navíc naznačeno spoustu různých odboček, mezilidských a třeba i politických, k výrazné pointě to ale stejně celé nijak nespěje. (Nebo mi možná vadilo to i neustálé soudruhování...? Fuj, nechtěl bych žít za komárů.) Autor to psal s nejmenším časovým a osobním odstupem, možná i to, je na třetím příběhu už dnes znát.

WEIL
16.10.2011

První novela či delší povídka "Živá socha" vyšla v r.1961, další dvě byly zařazeny až do této knihy a s ní i "Ztracená stuha" a "Kat nepočká".