Tomáš Becket aneb Čest boží
Jean Anouilh
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/55727/bmid_tomas-becket-aneb-cest-bozi-vRR-55727.jpg
4
3
1
Proslulé Anouilhovo drama s námětem z anglické historie (12. století) využívá techniky „divadla na divadle“ k evokaci příběhu o přátelství a posléze rivalitě mezi králem Jindřichem II. Platagenetem a jeho kumpánem, anglosaským feudálem Thomasem Becketem. Ten jako noblesní kolaborant virtuózně „tančí mezi vejci“, jen aby si zachoval své výsady: je mladý, lehkomyslný, chce žít a užívat si. Až do chvíle, kdy ho král přinutí přijmout úřad arcibiskupa canterburského, hlavy církve v Anglii: „Byl jsem člověk beze cti, a najednou jsem čest zase našel, křehkou a zranitelnou jako dítě, čest Boží. A ta se stala i mou ctí.“ Přeloženo do obyčejných slov: Becket nachází ztracenou důstojnost a poctivost k sobě samému. Pro tuto čest Becket obětuje pohodlí, majetek, přátelství krále a vposled i život. V dramatu, které se vyznačuje Anouilhovou elegantní schopností pojednat politikum vzrušivě a s nadsázkou, suchým humorem a brilantní konverzační vybroušeností oscilující mezi vtipem a filosofickou meditací, mezi tragikou a komikou, ožívají témata vzpoury individua proti zavedenému řádu, samoty jedince uprostřed druhých, vztahu lidského soukromí a světa a především hledání zodpovědnosti za svůj vlastní život. Zdroj: web Městského divadla Brno... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1970 , DiliaOriginální název:
Becket ou l'Honneur de Dieu , 1959
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
přátelství 12. století divadelní hry francouzská literatura světci mučedníci středověká Anglie
Autorovy další knížky
| 1979 |  Antigona |
| 1970 | Tomáš Becket aneb Čest boží |
| 2012 | Skřivánek |
| 1966 | Medea |
| 1967 | Eurydika |
Kniha Tomáš Becket aneb Čest boží je v
| Přečtených | 4x |
| Doporučených | 1x |
| Chystám se číst | 2x |
| Chci si koupit | 1x |
Wow. Když uvážím, že jsem tuhle hru četla jen jako doplněk k Eliotově „Vraždě v katedrále“ a čekala jsem, že se mi ani nebude moc líbit...
Jako kontrastní protějšek k Eliotovi funguje bezvadně. Anouilhova hra je dějová, naplno využívá dramatických efektů (tamtamy, světla, pohyblivé praktikábly), scény se rychle (až filmově) mění. Repliky obou protagonistů, Tomáše Becketa i Jindřicha II., znějí maximálně hodnověrně, a přitom inteligentně, jiskřivě, překvapivě. Kolikrát jsem si při otáčení stránky říkala: „Ha, co asi král na tohle odpoví?“. A následující věta mě nikdy nezklamala.
Znám jen jediného dramatika, který umí dialogy stejně dobře, totiž G. B. Shawa. Ovšem Anoiulh navíc projevil barvitou představivost a cit pro gesto ve scénických poznámkách. A ještě něco. Kamenem úrazu většiny historických dramat je potřeba vtělit do hry fakta nenásilným způsobem; nepůsobit encyklopedicky a vlezle. I v tomhle autor osvědčil mistrovství. Zkrátka nenapadá mě žádný aspekt, z kterého by „Becket“ vyšel špatně.
Předpokládala jsem, že Anouilh vylíčí sv. Tomáše negativně (anotace tomu nasvědčuje) a že mi tím bude lézt na nervy. Vedle toho jsem se bála, že po historicky spravedlivém Eliotovi se dočkám zklamání v podobě krále-padoucha. Ale ne. „Becket“ podává nádherný, velmi hluboký a bravurně prokreslený obraz složitého vztahu mezi panovníkem a jeho přítelem → kancléřem → arcibiskupem → protihráčem. Jejich problematické přátelství je na celé hře nejhezčí. Jindřich II. z dramatu vychází jako slabý, ale citlivý člověk, neustále se dožadující Tomášovy lásky a měkce poddajný vůči inteligentnímu druhovi. U Tomáše zase autor ukazuje kontinuitu osobnosti napříč všemi třemi životními etapami: hýřil, státník, světec. Becketa musí člověk (nebo tedy já :D) milovat a s králem alespoň soucítit.
Další úžasnou rovinou hry je ta politická. Tak často se mluví o normanské okupaci Anglie, o kolaboraci a vlastenectví, až jsem nabyla dojmu, že Anouilh psal hru za druhé světové války jako „Antigonu“. Nikoliv, je pozdější. Stejně by však bylo obtížné přehlédnout, že v anglosaském vlastenectví sv. Tomáše se odráží francouzské vlastenectví spisovatelovo. Občasné úmyslné anachronismy tohoto druhu nijak neškodí celkové historické věrnosti, jsou roztomilé. A leitmotiv vidličky — perfektní. Prostě perfektní. 100/100