To byl náš dům

Horory běžně nečtu, ale na tento jsem slyšela spousty chvály, že jsem si to dala během pochmurných letních dní. Ponurý příběh starého domu, kam se přestěhuje pár, který má v plánu rekonstrukci. A pak se tam objeví rodina bývalého majitele, a začíná se přitvrzovat. Plíživá atmosféra, paranoia. Divné zvuky nebo tíživé ticho, tma, změny v domě, a celá původní rodina je zvláštní... Atmosféra je skvěle popsaná, s příběhem graduje. A jak to skončilo? Já jsem spokojená.

(SPOILER) Kniha, která se čte v podstatě sama. Nejsem strašpytel, ale tak dlouho jsem nečetla hororovou knihu, že jsem zapomněla, jaký je to se u ní bát.
Pochopila jsem, o co v knize jde, ale čekala jsem lepší vysvětlení, nebo zadostiučinění. Konec mě štval, ale zároveň jsem byla ráda, že to neskončilo dobře jako skoro každá kniha.

Po dlouhé době čtivo hodné skoro pěti hvězdiček. Mistrovská ukázka plíživého psychologického hororu. Autor skvěle buduje paranoiu bez potoků krve – stačí mu k tomu tma ve sklepě, visuté schody na půdu a manipulativní chování hostů. Eve je napsaná tak sugestivně, že čtenář prožívá tu paranoiu s ní. Nemám ráda vyprávěče v er-formě a zdlouhavé popisy, ale když jsem četla tuhle knihu, představovala jsem si to rovnou jako film. I když mě běhal mráz po zádech, přečetla jsem skoro na jeden zátah. Musela jsem prostě vědět, jak to dopadne. Autor opravdu velmi dobře pracuje se zvuky, stíny a s nedůveřivostí hlavní postavy. Závěr je záměrně otevřený, mě to vlastně celé zmátlo ještě víc, což sice může někoho frustrovat, ale o to déle vám tato literární hádanka zůstane v hlavě. Hodnotím velmi kladně 85%

Jejich to byl barák, ale můj šálek espressa s našlehanou mléčnou pěnou tohle nebyl ani náhodou. V první polovině jsem knize dávala tak nějak stále šanci, bavilo mě to spíše vlažně, v druhé části už se mi čtení vyloženě vleklo, zajídalo. Dokonce takovou měrou, že jsem ignorovala a přeskakovala bez hlubšího zkoumání všechny zašifrované informace, jenom abych se, pro všechno na světě, mocí mermo dobelhala hlavně do finále. Až to zfilmuje Netflix, dívat se na to už každopádně nehodlám.

Bylo to... no, jsem z toho zmatenější než na začátku. Čím víc jsem četla, tím větší zmatek jsem v tom měla. Mám pocit, jako bych četla úplně jinou knihu než ostatní, ale co už.

Námět byl opravdu zajímavý, ale samotné provedení podle mě moc nefungovalo. Chápu, že u knih tohoto typu má člověk o věcech pochybovat, ale nemyslím si, že by těch pochybností mělo být až tolik. Začátek byl trochu pomalejší a obsahoval prvky tajemna či lehkého hororu. Uprostřed se děj zpomalil a dozvěděli jsme se nějaké informace z minulosti. A pak to nabralo obrovské obrátky a všechno se na mě valilo v rychlém sledu. Vodítka rozesetá v průběhu knihy mě bavila. Konec mi ale nepřipadal moc uspokojivý a příběh mi přišel nedokončený.

(SPOILER) Začátek skvělý, závěr velký špatný...Nechtělo se mi až věřit, jak se z dokonalého rozjezdu, kdy mě opravdu šimralo za krkem, stal zcela béčkový brak. Zápletka přiběhu je skvělá. Co když na vás večer zaťuká cizí rodina s prosbou krátké návštěvy, protože otec v tomto domě vyrůstal? Vyprávění, co se odvíjelo dál bylo uvěřitelné, znepokojivé, plíživě tísnivé...Boží! Ovšem v půlce začal příběh ztrácet dech. Začal se nejen vléct, ale gradoval do čisté fantasmagorie. Příběhu i velmi uškodila mapka. Přestože u čtení anotace ke knížce zrak většinou rozmlžím...přiložený nákres domu jsem si prostudovala. Hej, který jantar, POZOR SPOILER, měl potřebu nadhodit už v úvodu knížky propojení domu s psychiatrií? Zoufale jsem si pak snažila namluvit, že toto jsem teda jako neviděla. Držela mě čtivost samotného příběhu a snaživě jsem vytěsňovala nabídnutou možnou dějovou linku. Přesvědčovala jsem se, že zvrat v podobě duševní nemoci by přece autor takto debilně neprozradil hned na začátku, ne? A co myslíte? Měl ho tam! A navrch vrazil časoprostorové bláboly. V ději tak najednou nebyl nikdo možná nikým, dosavadně dané se stalo zcela relativním. Prostě slátanina. No, a když se na scéně objevila Máňa, neboli 'děsivá' "postava v bílém, se žlutými dlouhými nehty, mastnými vlasy a hnilobným puchem"...tak už jsem jen nalistovala konec. Nedoporučuju.

Tahle knížka mě zpočátku bavila,povedlo se jí mě polapit do svého tajemna,bohužel ke konci jsem už byla tak trochu zklamaná.

Já jsem se, zejména v druhý polovině, bála fakt hodně. Oceňuju nápaditost a skličující atmosféru.
Mám ale pocit, že mi toho spoustu uniklo. A taky mám podezření, že ne všechny linky byly rozvinutý tak, jak by měly. Teď si říkám, že by bylo fajn si to někdy přečíst znovu, abych doplnila slepá místa, pravděpodobně to asi neudělám.

Každý dům má svou minulost. Některé ji ale odmítají nechat za sebou. Marcus Kliewer ve svém debutu To byl náš dům ukazuje, jak snadno se pocit bezpečí může proměnit v neklid – a jak tenká je hranice mezi domovem a hrozbou. Zajímavostí je, že příběh se původně objevil na Redditu – kde si získal obrovskou pozornost čtenářů – a teprve poté ho autor rozšířil do plnohodnotného románu.

Charlie a Eve, mladý lesbický pár živící se rekonstrukcemi domů, narazí na dům v klidné čtvrti, který se zdá být ideální příležitostí. Společně se svým psem Shylem se těší na nový začátek – ale brzy po nastěhování se všechno změní. Jednoho dne, když je Eve sama doma, zazvoní u dveří pětičlenná rodina. Otec Thomas tvrdí, že v domě kdysi vyrůstal, a zdvořile žádá, jestli by svým dětem mohl ukázat, kde strávil dětství. Z nevinné prosby se ale brzy stává znepokojivé setkání – které naznačuje, že s tímto místem není vše tak, jak se zdá.

Ze začátku jsem, asi jako většina čtenářů, čekal klasický home invasion. Jenže kniha jde úplně jinou cestou. Kliewer z obyčejných situací dokáže udělat zdroj neklidu – a s jistotou si pohrává s realitou, pamětí i lidským vnímáním. Hlavní hrdince Eve jsem fandil, i když jsem měl místy chuť křičet, proč sakra dělá to, co dělá. Líbilo se mi, jak autor proplétá děj s odkazy na psychologické fenomény – jako je Capgrasův syndrom, Mandela efekt nebo pareidolie – čímž dává celé knize až znepokojivou věrohodnost. Závěr nechává spoustu otázek otevřených – ne frustrujícím způsobem, ale tak, že nutí o příběhu dál přemýšlet. Chápu, že to nemusí sednout každému, ale mně osobně tahle nejistota nepřekážela. Za mě jedna z nejpůsobivějších knih, co letos vyšly.

Pokud vás baví kombinace psychologického napětí a hororové atmosféry – To byl náš dům vám rozhodně doporučuji.

Wow ja jsem se bála! Nemohla jsem se od čtení odtrhnout.
Celý příběh je neuvěřitelně temný a atmosféra drásavá.
Bohužel nám autor moc neprozradi ani na konci knihy a tak musime jenom hádat.

Kniha mě vůbec nebavila, nedokázala jsem se začíst a asi jsem ani nepochopila, co chtěl autor říct. Škoda papíru.

Na tenhle titul jsem se extrémně těšila! Anotace mi zněla jako něco, co by mě mohlo (a mělo) bavit a TA OBÁLKA! Doufala jsem, že se po dlouhé době budu zase u nějaké knížky bát. Ale ... jak to bylo ve skutečnosti?

Hned první věta nás hodí do děje, což bylo milé překvapení. Setkáváme se s hlavní hrdinkou Eve, která je fajn a s rodinou, ze které mi bylo hodně nepříjemně. Od začátku jsem byla součástí domu - autorovi se povedlo napsat velmi čtivý text, který čtenáře přenese až na místo za postavami. Čte se to dobře a rychle (i přesto, že se toho zas až tak moc neděje), ale lehce za půlkou jsem začala mít pocit, že tempo zpomaluje. Knížka je navíc doplněná kratšími kapitolkami (většinou přepisy dokumentů), které mají dovysvětlovat některé situace a doplňovat příběh. Až na to, že jsem se v nich dozvěděla něco o sobě (je tam hezky popsaná třeba spánková paralýza), měla jsem chuť kapitolky přeskákat, protože mě spíš nudily. A zpětně vidím některé dějové linky, které nikam nevedou.

Scén, kterých bych se bála (čti: u kterých mi bylo nepříjemně) bylo v celé knížce tak málo, že bych je napočítala na prstech jedné ruky. Atmosféra byla tíživá, to jo, ale doufala jsem zkrátka v extra porci hrůzy.

Konec je asi nejvíc propíranou částí knihy a nedivím se. Každý čtenář ho může pochopit po svém. Na mě to bohužel působilo, jako kdyby byl autor línej na vymyšlení lepšího závěru. Na to, jak ráda mám otevřené konce, tady mi jasné odpovědi chyběly. Bylo to celé pak takové chaotické, že vlastně nevím, co jsem to četla. Ano, celou dobu se pohybujeme mezi halucinací a realitou (zpětně zpochybňujeme celý příběh od samého počátku), ale ... knížku jsem zavírala s pocitem, že bych ji znovu právě kvůli tomu "rozuzlení" neotevřela. Škoda.

Za mě bohužel fantasmagorie, knížka se mi nelíbila a ani jsem ji úplně nepochopila... :-(

Pomalejší rozjezd děje, ale pak se napětí stupňovalo, přibývalo vyostřených okamžiků a přemýšlení, co je pravda, jestli vůbec nějaká existuje a která linie je ta správná. Určitě to není čtení pro ty, kdo chtějí jen vypnout a nepřemýšlet o tom, co čtou.
Vzkaz v morseovce byl příjemný bonus.

Kniha se mi líbila, hlavně atmosférou a nápadem. Má zvláštní, lehce tísnivou náladu, která tě nutí číst dál a přemýšlet, co je vlastně pravda a co už ne. Příběh se rozjíždí poměrně dobře a některé momenty jsou opravdu silné.

Na druhou stranu to pro mě nebylo na 100 %. Místy mi tempo přišlo nevyrovnané a některé věci bych klidně víc rozvedla nebo vysvětlila. Ke konci jsem měla pocit, že potenciál příběhu mohl být využit ještě o něco lépe.

Celkově ale rozhodně nelituju, že jsem si knihu přečetla. Je to zajímavé čtení, které zanechá dojem.

První polovina knihy mi nepřišla strašidelná vůbec, až potom se to rozjelo. Konec nemá jednoznačné vysvětlení a je na čtenáři, čemu se rozhodne věřit. Jde o specifickou knihu, která nebude vyhovovat každému.

Tajemno, a čtenář, který po přečtení zůstane zmatený a je zřejmě na něm, k jaké verzi příběhu se přikloní. Rozhodně se nedá upřít čtivost a útok na naši fantazii.

Bohužel jsem z této knihy zklamaný. Navzdory velkým očekávání je budování napětí pomalé a rozuzlení neuspokojivé. Jak píše Zonia0118, tato kniha prostě nemá žádný konec. Nedoporučuju, pokud nejste příznivci šílených konspiračních teorií na Redditu.

Vůbec nevím, co k tomu napsat. Určitě bych neřekla, že to bylo strašidelné. Spíš trochu psycho? Prvky hororu zde určitě byli, ale nenazvala bych ji tak.. Nevím, jak zhodnotit, četli se to dobře, ale nebyl to můj styl, moc přemýšleni a vlastně mi přijde, že jsem ten konec stejně nepochopila. Nemám ráda otevřené konce, a nejvíc mě rozčilovali nedokončené věty, za kterými byli jen 3..., to byl děs. Jako by nevěděl, co přesně napsat, aby nás vyděsil nebo překvapil. Podobný styl už zkoušet nebudu. Neříkám, že to bylo špatně, ale zkrátká to není pro každého.