Tmavá Studnice

Výborné! Doporučuji!

První finkovská kniha je spíše dobrodružství s kriminálními prvky než detektivka, ostatně hlavního zlosyna předpokládá čtenář velmi záhy.
Ale už tady je vidět, že Velinský míchá z početných dobových (pop)kulturních odkazů, romantizujících scenérií pražské periferie let padesátých a uvěřitelné varianty továrního slangu svůj nezaměnitelný styl, jehož kouzlu lze podlehnout stejně snadno jako House Otovu bájivému charismatu.
"Měla hlas jako Soňa Červená, co praštila s Vlachem a dala se na operu. Škoda, že jsem neměl frak, abych jí ho prostřel pod nohy."

Vydání v Mystery press mají skvostné obálky od Jaromír99, kniha má záložku, ale má také 345 stran ale z toho je 80 stran černých po celé ploše, takže je opticky kniha tlustá a asi více prodejná.. často už po 2 stránkách textu následuje černá plocha, ano asi to vzbuzuje dojem luxusu, ale mě to přijde hodně zbytečné, neekologické, zbytečně knihu prodražující.. škoda.. mohly se tyto strany využít na více doprovodného textu, obálky minulých vydání atd.

Nelíbilo.
Vypravěčský styl zprvu zaujal, "děj" ale po čase nudil, krom drobnůstek a s případem nesouvisejících blbůstek se téměř nic neděje; teprve ke konci se v pár kapitolkách coby deus ex machina objeví kriminalista, který vše "dořeší"v a "dovysvětlí". Že by to pak celkově bylo nějak vtipné... no, jsem asi v tomto smyslu náročnější čtenář.
Na můj vkus příliš často to navíc vypadá jako prorežimní agitka, místy kritizující laxnost některých svazáků, ale hrdina sám je bezpochyb na té "správné" straně.
Autor se sice v doslovu ke druhém vydání (2003) za svou tehdejší politickou orientaci omlouvá (nebo vymlouvá?) s odkazem na věkovou nevyzrálost: "Omluvte, prosím, Otu Finka (čili mne, autora); jeho názory jsou poplatné době a bylo mu málo přes dvacet...", ale jeho nelaxní sympatie k režimu dokazuje i jeho dobrovolné StBácké členství, za něž dostával finanční a věcné dary a možnost vystupovat a publikovat. A za to se pro změnu nikdy neomluvil.

Mé první setkání se soustružníkem a soukromým detektivem Otou Finkem. Velinského páskovské výrazivo elegantně kombinované s hudebním slangem místy připomíná mladistvé eskapády Škvoreckého alter ega Danny Smiřického. Opojná letní atmosféra je postupně infikována zločinem. Vtipně ironizované svazáctví ve svěží české variaci na žánr noir. Těším se na další pokračování!

Rád jsem se seznámil s počátkem detektivní dráhy Oty Finka, který se podle údajů v knize narodil sice ve stejný rok (1932) jako autor Jaroslav Velinský, ale o půl roku dříve.
Tmavá studnice, počátek byl takový neurčitý, ale pak se to hezky rozjelo.
Lidožrout, zde je to napínavé hned od počátku.
Oba příběhy se odehrávají v 50. letech, ale v knize to není nikde přímo zmíněno, naopak to spíše vypadá, jako by to byla klidně i 70. léta.
Vůbec se divím, že tato kniha mohla v roce 1984 vyjít, protože se v ní objevuje opravdu spousta narážek na nefunkčnost režimu. Hlavní hrdina je sice vlažný člen ČSM a socialista, ale asi je to jen krytí.

Ota Fink jako vždy boží, super příběhy, vtipné - autor byl génius.

Někde tady na DK jsem si přečetl komentář jednoho čtenáře ke knize Jaroslava Velinského a hned mě to zaujalo. No a protože rád čtu popořadě, tak jsem si v knihovně půjčil tuto knihu, která obsahuje hned dva příběhy Tmavá studnice a Lidožrout.
Stalo se to, co se mi stává poslední dobou docela často. Pro mě nový autor si mě hned získal svým stylem psaní a zařazuji si ho do svých oblíbených. Určitě si nějaké další příběhy s Otou Finkem nenechám ujít. Krásné popisy drobností, situací a lidí. K tomu vyšetřování, které se několikrát pěkně zamotá. Zajímavé, mnohdy vtipné dialogy, pěkný humor a vše je umístěno do dávné minulosti a doby, která byla složitá.
Takže za mě plná spokojenost.

Uznávám, že začátek je pozvolný, ale je třeba říct, že autor v něm postupně exponuje celou řadu postav, které následně procházejí i dalšími knihami série. Zamotá se to až zhruba ve třetině knihy, kdy se ztratí a posléze zase najde pes jedné z postav.
Je to opět zábavné a vtipné, líbil se mi třeba popis Laokoona zápasícího s armaturou. A opět jsem si musel některé výrazy dohledávat, protože na některé věci z padesátých let se už prostě zapomnělo. Hlavně by mě zajímalo, jak vypadala ta papundeklová hansa, protože Google mi na daný dotaz ukazuje jen samé krásné leštěnky.

První setkání s Otou Finkem se mi líbilo. Mladý soustružník se na konci padesátých let dvakrát zaplete do vyšetřování vražd, poprvé s dozvuky událostí v Protektorátu, podruhé v důsledku žárlivosti. Velice barvitě byla vykreslena dobová situace v továrně i ve společnosti obecně. Bohužel některým pojmům, zejména v oblasti módy a obouvání jsem už neporozuměl, např. jaké boty byly tatranky. Každopádně čtení vůbec nelituji a časem si rád přečtu nějaké pokračování. Také mě zajímá, kam se pohne osobní život detektiva - amatéra.

Tyto dva příběhy jsem poprvé četl před mnoha roky někdy v době jejich prvního vydání, bylo to prostě něco poněkud jiného, než v té době vycházelo. Tehdy mne to až tak příliš nezaujalo, ale s odstupem let jsem si to už dokázal vychutnat a ocenit tu autorovu umně skrytou ironii ve vztahu k tehdejší době. Ostatně ta zřejmě unikla i tehdejším cenzorům.

,,Zrození" Oty Finka v jeho prvním ,,detektivním" případu. Ze začátku se musí čtenář prokousat životem hlavního hrdiny, než se konečně něco stane. Ale i kdyby se nic nestalo stojí kniha za přečtení, jako kronika doby...
Pro mě to byl balzám na duši. Nevystupují tu žádní šílení sérioví vrazi (i když je tu mrtvých dvě hromady), zkrátka, klasická česká detektivka s humorem.
Tak to mám rád.
A hned se pouštím do druhého dílu :-)

Byl jsem naprosto spokojen. Ale je pravda, že si čtenář musí zvyknout na autorův styl psaní. Někdo si zvykne dříve, někdo (třeba jako já), si zvyká o něco déle. V každém případě doporučuji všem milovníkům starších kvalitních českých detektivek.

Už dlouho se mi nestalo, že bych dočetl sérii a hned začal znova od začátku. Při druhém čtení zvyšuju ze čtyř na pět, protože tohle je opravdu dobré. I bez detektivky (která vlastně začne pořádně vystrkovat růžky až v polovině knihy) by to bylo dobré. Především autentické prostředí: přestože mou Prahu a Otovu Prahu dělí nějakých pětadvacet let, jsou v podstatě totožné. Při čtení tak cítím na patře povědomé vůně dehtu, šmíru, lebedy a černého jelita (střídavě, ne najednou) a mám sto chutí se sebrat, sednout na tramvaj a jet se courat do Strašnic. Ale nepojedu, protože by tam na mě padly chmury z toho, že ve fabrice už se nic nevyrábí, ze Slatin je málem vilková čtvrť a cestou na Zahradní město se musí podcházet dálnice.

(Ale stejně je zajímavé uvědomit si, že ti dědové a babky, co se jim dneska občas pošklebujeme v tramvaji nebo v sámošce, bývali v našich letech větší kanóni, než my kdy budeme...)

Přečetl jsem již více příběhů detektiva Oty Finka a rozhodl jsem se pídit po kořenech - kde je první příběh? Je to tato detektivka - pozor! - stylem to snad ani není detektivka - je to snad pokus o napsání nějakého příběhu s detektivní zápletkou. A hodně svérázným stylem! Moc se mi začátek nelíbil, ale postupně jsem si zvykl a snad jsem tomu všemu porozuměl!

Chtěl jsem vyzkoušet i tuto sérii. Přiznám se, že nebylo to úplně ono. Třeba ještě někdy další díl přečtu.

První případ Oty Finka je docela napínavé čtení které je prošpikované úžasným humorem Jaroslava Velinského. Moc pěkné čtení a skvělá zábava.

Ota Fink tradice.

Chvíli trvalo než jsem si zvykla na styl psaní. Jinak pěkné čtení. Jo pátrání na vlastní pěst.