Tito: Životopis otce Jugoslávie

20.07.2023

Naprosto strhující životopis o politickém velikánovi 20. století. Samotný Titův příběh, o tom jak se vůbec dostal k moci v zemi, které poté velel až do své smrti v roce 1980, by sám vystačil na knihu.

Zde ovšem máme vše. Titovo mladí, Rakousko-Uhersko, Tita jakožto revolucionáře na plný úvazek, partyzány, Churchilla, rozkol se Stalinem, Chruščova, Hnutí nezůčastněných, Djilase, stranické čistky, milostný život... a mnoho dalšího.

Po hrůzách z 90. let není divu, že se balkánské národy pokouší přistoupit k novému nahlížení na Titův odkaz. Přeci to byl on, kdo dokázal potlačit všudypřítomný nacionalismus z předešlých dekád a držet národy v harmonii a míru snad poprvé v historii. A k tomu všemu je vést jako osobitý lídr a světová ikona. Tito je a bude nesmrtelný.

08.01.2023

Kniha mě velice pozitivně překvapila. Obrovské množství informací zasazených do globálního politického kontextu, napsaných lidsky, čtivě a s nadhledem, dokonce jsem se párkrát i zasmál. Biografie par excellence. Titův životní příběh je extrémně zajímavý a překvapilo mě, jak velký měl vliv na evropskou i světovou politiku. Doporučuji!
"Po válce soudruzi z Kominterny Titovi říkali "řezník Tito"; nyní mnozí doma, a hlavně v zahraničí, začínají chápat, o jakou sílu osobnosti asi muselo jít, když dokázala oblast, jakou představuje Balkán, udržet pohromadě a dát jejím obyvatelům pětačtyřicet let klidného života mezi staletími genocid."

04.10.2021

Nikdy jsem nechoval žádný přehnaný obdiv k vůdcům, kteří patřili do socialistického tábora. Jedinou vyjímkou je Josip Broz TITO. Tenhle charismatický Chorvat (se slovinskou maminkou) dovedl na Balkáně něco neuvěřitelného. Tím "výtvorem" byla poměrně samostatná, stabilní a suverení země, která se byla schopná postavit i Stalinovi. Navíc země, která byla složena z šesti dosti rozdílných republik a pěti národů, které za jeho vládu žily v relativním klidu a míru. Pohřeb tohohle státníka byl dostatečným důkazem, jak schopným politikem "Stari" byl.

Jasper Ridley podle mě dovedl, velice povedeným a čtivým způsobem odvyprávět příběh tohle neobyčejného muže. Vše krásně zasazené do dobové světové politiky a událostí. První třetina knihy mi přišla trochu kostrbatá, ale problém bych viděl spíše v překladu.

31.05.2021

Jaký byl vlastně člověk Josip Broz Tito? Anglický právník a později spisovatel biografií Ridley nám přes všechny větší či menší nesmysly a řadu nepřesností zejména v obecných věcech nakonec podává plastický a pochopitelný obraz Josipa Broze Tita. Pro současné fanatické a povrchní antikomunisty krvavého komouše (v čemž si notují se stalinistickou propagandou, která v místních poměrech našla obraz v označení Tito krvavý pes). Pro každého, kdo se nad věcí zamyslí a zná i širší souvislosti člověka zajímavého a fascinujícího. Tito pocházel z rolnické rodiny v západním Chorvatsku na slovinských hranicích a rozhodně to nebyl onen formální vzdělanec, které už v té době produkovaly univerzity. Vyučil se zámečníkem, byl i šikovný elektrikář a v oblasti oněch společenských věd byl samouk. Kromě rodné chorvatštiny ovládal němčinu, ruštinu (díky pobytu v zajetí v Rusku) a také se později naučil anglicky. Už těmito životními zkušenostmi a jazykovým vybavením se odlišoval od komunistických vůdců tehdejší i pozdější doby. A lišil se lecčím dalším. Během pobytu v Moskvě totiž začal chápat, že komunismus je pro Rusy jenom jiná zástěrka pro jejich neukojitelné imperiální ambice a plány a ostatní komunistické strany a jejich vedoucí měli být pouze nástroji, plnícími ve svých zemích příkazy Moskvy podle Stalinových představ. Jenže Tito chápal celou věc jinak. Meziválečná Jugoslávie byla od počátku nefunkční, zkorumpovaný a chudý stát zmítaný vypjatým nacionalismem z více stran, který své děsivé plody vydal v apokalypse 2. sv. války. Titovou motivací byla skutečně sociální spravedlnost, ale také odpor k onomu vražednému šovinismu všech proti všem. V tomto smyslu skutečně komunistou byl a zůstal jím celý život na rozdíl od všech těch kariéristických papalášů od Gotwalda, Piecka, Gomulky až ke Kádarovi, Honeckerovi a Husákovi. A svými představami a postoji se nejvíc podobal asi Gorbačovovi. Ještě před válkou, jako vedoucí představitel jugoslávských komunistů se vrátil domů, kde raději čelil policii krále Alexandra, která se sice s komunisty v ilegalitě nemazala, ale její brutalita zdaleka nedosahovala "kvalit" tehdejší NKVD. Za války se projevil jeho nesporný organizační a vojenský talent i přirozená autorita. Na rozdíl od mnohých jiných si svoji maršálskou hůl rozhodně zasloužil, na konci války měla lidová armáda přes 800 tisíc příslušníků a Jugoslávie se dokázala osvobodit sama kromě materiální pomoci. Bylo paradoxem, že komunistu Tita podporovali Britové, zato Stalin brzdil revoluční snahy jugoslávských komunistů zcela podle svých potřeb. Jeho hlavním cílem bylo získat Polsko a dostat se co nejdál na Západ a předčasnost převzetí Jugoslávie komunisty mohla vyvolat nedůvěru západních spojenců. Přesto Stalina rozčílilo, když Tito v oficiálních projevech postavil pomoc Rudé armády při osvobozování Srbska na úroveň pomoci bulharské, tehdy ještě carské armády. Byl to jen jeden z mnoha kroků na cestě k definitivní roztržce, která vyvrcholila na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Podstatu tzv. krize Informbyra Ridley nepochopil v širších souvislostech a hlavně hlubší podstatě, zato další Titovu politiku, jeho působení na čele hnutí nezúčastněných a odpor k imperiálním ambicím Sovětského Svazu, Spojených Států i Maovy Číny popisuje zajímavě a komplexně. Snad nejpřekvapivější pro mě byl jeho tvrdý nesouhlas s Castrovým posíláním vojáků do občanské války v Angole. A tak, na konci knihy se člověk musí zeptat, co znamenal Tito a co přinesl Jugoslávii? Odpověď je jednoduchá. Na rozdíl od ostatních socialistických satelitů jí přinesl klid, míru svobody jinde nepoznané a také životní úroveň, která byla pro ostatní socialistické země včetně Maďarska nedosažitelná. Za Tita vyšel v Jugoslávii Orwell, jenom tady mohl natočit Zafranovič Večerní zvony. A přes ony královské manýry (osobně je mám radši než předstíranou a falešnou skromnost jiných politických vůdců všeho druhu, těch domácích nevyjímaje) byl člověkem, který dal lidem ještě jednu možnost, která byla nejen u nás zcela nepředstavitelná - možnost odejít, odcházet a také se vracet. Tito dokázal být tvrdý, ale stejně tak dokázal odpouštět. Mstivost mu byla cizí. Nebyl rozhodně paranoidní psychopat, měl svoji hrdost a jeho pragmatismus měl své meze. Nakonec neustálé snahy o reformy a fakt, že odpor k nacionalismu vedl k tomu, že Jugoslávie byla spíš než federací konfederací to ukazuje víc než jasně. A tak asi nejvíc lze hodnotit Tita a jeho počínání optikou doby deset let po jeho smrti a devadesátkami v Jugoslávii. Dnes bývalé. A až bude někdo zase poukazovat na jeho komunistické přesvědčení, ať si taky vzpomene, co předvedly ty úžasně demokratické, humánní a vyspělé západní státy (tedy jejich politici, ale publicisté a novináři) při rozpadu Jugoslávie. A porovnání Titovy Jugoslávie přes všechny nespravedlnosti a přehmaty a dnešního stavu v tomto teritoriu dá tu odpověď více než jasnou. Jsem přesvědčen, že na pohřbu žádného jiného státníka, žádné jiné osobnosti se už nikdy nesejde tolik nejrůznějších nejvyšších představitelů. Alespoň ve chvíli svého pohřbu predsednik na chvíli sjednotil svět.