Theologická summa

23.11.2016

Když čtete dílo, jako je Summa theologická, doporučuji mít vždy na pozadí svých myšlenek stále na paměti dobu, ve které vznikala. Počínající středověk byl dobou hlubokého kulturního úpadku, způsobeného rozpadem římské říše, ale taky třeba vpádem arabů, byla to doba, kdy došlo ke střetu antického světa s monoteistickými náboženstvími, jako je křesťanství a islám. V antice se do té doby vše řídilo cykly – věčně se opakující vznik a zánik, oproti tomu monoteismus přišel s aktem stvoření světa jedním Bohem. A úplně nejbytostnější rozdíl můžeme vidět v představě Boha, ve vztahu Boha a člověka. Antika měla nejrůznější představy o božské bytosti, jako praoheň, první hybatel, atp. Naproti tomu křesťanství pojalo Boha jako všemohoucího Stvořitele, který svět stvořil z ničeho, vše kromě něj bylo stvořeno, proto je mezi Stvořitelem a stvořeným - propast – vše je zde jen skrze Boha a kvůli Bohu, jako výtvor Boží vůle, člověk má jedinou úlohu plnit Jeho vůli, kterou mu zjevil ve svých přikázáních. V antice byla největší ctností blaženost, středověk má zbožnost a pokoru, nejzavrženíhodnější je pýcha, troufalost člověka, pokud by se chtěl vyrovnat Bohu. Křesťanský Bůh není neosobní, ale zcela osobní, vůči Bohu stojí člověk jako jednotlivec, mluví s ním jako osoba k osobě, zatímco pro antiku je duše něčím neosobním, přírodním faktorem.
S koncem poloviny 1. století n.l. už není křesťanství jen náboženstvím jedné skupiny (židů), ale expanduje do celého Středomoří. Mýtus se prolíná s historickými událostmi, úcta se týká i člověka, víra směřuje k lásce a filozofie se prolíná s teologií a základním rysem středověké mentality je podřízenost člověka všemu vyššímu. Je to svět náboženské úcty, pochopené jako úcta k autoritě a oddanost vůči ní. Filozofie je pěstována především kvůli teologii, jako příprava na teologii a později v scholastice jako nástroj teologie. Asketické křesťanství přišlo s příkazy a zákazy. Filozofie se stala čistě teocentrickou – věnuje se jen Bohu – snaží se ideově zdůvodnit otázky typu: Je jen jeden Bůh? Jaký je status Marie Bohorodičky? A jaký Ježíše Krista? – Jejím úkolem se stalo hledat bezrozporné odpovědi.

Tomáš vychází z předpokladu, že Bůh je stvořitelem světa, a proto můžeme z jevů, které ve fyzickém světě pozorujeme usuzovat na jeho podstatu – navazuje tak na Aristotelův (ve středověku se v Aristotelovi opravdu hodně viděli :-) ) kosmologický důkaz. Důkazy, které uvádí, bývají označovány jako cesty k Bohu, nemůžeme je samozřejmě brát jako důkazy v pravém slova smyslu, protože jejich základním předpokladem, nebo požadavkem je víra, tu už ale musíte mít v sobě.

Posuďte sami:
1. Důkaz z pohybu a změny: cokoli se pohybuje, pohybuje se proto, že jím něco pohybuje. Proto musí být něco (někdo), co je příčinou pohybu. Na počátku musí být první hybatel, který všechno uvedl do pohybu a sám je nehybný.
2. Důkaz z první příčiny: všechno, co jest, musí mít nějakou příčinu, a protože řetězec příčin nemůže být nekonečný, musí existovat první příčina, kterou nic nezapříčiňuje, která je příčinou sama v sobě.
3. Z nahodilosti: věci mohou být i nebýt a někdy tudíž muselo nastat, že nebyla žádná z nich; proto musí existovat něco, co nutně jest – a tedy vždycky bylo. Všechny věci vznikají a zanikají nahodile. To, že jsou, musí být zapříčiněno něčím, co existuje nutně, tedy Bohem.
4. Ze stupňů: kdykoli užíváme slov „více“ a „méně“, předpokládáme nějaké absolutní „nejvíce“ a „nejméně“. Vlastnosti věcí můžeme hierarchizovat a posuzovat, co je lepší, pravdivější, dokonalejší a co méně. Jednou z vlastností je také jsoucnost. Bůh je „nejvíce jsoucí“ a je původem všech ostatních jsoucen.
5. Z účelnosti: věci v přírodě směřují k nějakým cílům, často k nejlepšímu, ačkoli samy nemají žádné poznání. Musí být tedy vedeny někým, kdo poznává. Vše se děje za nějakým cílem, přestože sama příroda je nevědomá a nemůže jednat za nějakým účelem. Účelnost pochází zvenku, od rozumné bytosti, od Stvořitele.

24.08.2016

Jedno z nejdůležitějších děl historie. Díky této knize nejen člověk dojde velké hloubky poznání, jak boha, tak filozofie, ale dokáže i účinně racionálně svoji víru obhájit.