The year's best horror: Povídky 2

04.02.2011

Povídkových horrorových antologií není nikdy dost. Jen by možná nemusely mít tak zbytečně honosné názvy.
Karl Edward Wagner nám předloží celkem 16 povídek a jednu báseň od těch známějších (Ellison, Etchinson, Campbell) i celkem neznámých autorů a autorek (tedy jedné autorky). Výběr je to zajímavý, ale hlavně rozmanitý. Nalezneme zde klasická horrorová témata, neoriginální náměty podané originálním způsobem, ale i zcela originální náměty, překvapivé zvraty, ale i ukázku, jak dokáže dobře rozjetou povídku shodit a pokazit její závěr – toho je Etchinsonova Volej 666 takřka čítankovým příkladem.
Setkáme se tak s klasickým příběhem muže, jehož vztah k mladé dívce přivede do takřka do záhuby v povídce nijak originální, přesto napsané nápaditým jazykem a zajímavé svým ukotvením do historických pojítek (Je mladičká a nedokáže opustit svou matku), silnou, nápaditou, originální, krátkou, údernou povídkou o ženě, která se dostane na místo, z nějž není návratu, se silně mrazivou atmosférou a nevšedně strašidelnou pointou (Občas v létě). Mocný bůh Pan zahltí záplavou slov a odstavců, v nichž se hlavní zápletka takřka ztrácí. Nedozvíme se skoro nic, celý příběh položí spoustu otázek, na které však nehodlá odpovědět. Dozvíme se, že skupinka lidí kdysi něco udělala a teď za to jakýmsi způsobem pyká, co, proč a jak se však nedozvíme. Co se všechno může stát operuje s klasickou zápletkou přenášeného prokletí, zde se projevujícím ve snech. Celý příběh je vždy jen o tom, jak dlouho jeho nositeli trvá, než přijde na jeho podstatu a rozhodne se ho předat dál. Ani Návrat nepatří zrovna mezi originální zápletky. Hlavní hrdina po spáchání sebevraždy dostane další šanci, jenže zjistí, že ta šance není jen jedna a je sporné, zda je to vůbec šance, nebo jistý druh trestu. Upomínky věčného zatracení bodují již svým názvem. Možná už se vám někdy stalo, že jste narazili na starou krabici, obsahující pro vás kdysi důležité předměty, při jejichž probírání se vám ke každému z nich v mysli vybaví nějaká vzpomínka. Na tomhle formátu je založena tato výborná povídka. 21 předmětů hlavní hrdinky nám odhalí strašidelný lehce lovecraftovsky laděný příběh.
Když do svých příběhů začne spisovatel vkládat stále více autobiografických prvků, může se to, stejně jako v povídce Krvácení mezi řádky, stát osudné jemu samotnému. Povedený psychologický příběh s lehce předvídatelným závěrem. V atmosférické Dětské hře tajemný a nebezpečný kouzelník k potrestání svého nepřítele použije magii ve spojení s klasickou dětskou deskovou hrou. Ztracená těla jsou svou formou ne moc děsivou povídkou o skupince yuppie na výletě a setkání s něčím naprosto nereálným a nepřirozeným, které ovlivní uvažování jednoho z nich a vnese do jejich vztahu rozkol. To děsivé a svým způsobem naprosto šílené, však svým umem dokázal Ian Watson vepsat mezi řádky a vytvořit neobyčejnou povídku, která přece jen zamrazí a zaujme. Do naprosto všední reality stejně všedně a nijak násilně vpadne zcela nereálná věc – stále živé torzo liščího těla, které by dávno mělo být mrtvé, ale není. Milovníky barkerovských perverzí určitě potěší A jsi náš, která však přesto zůstává pouhou neoriginální průměrnou povídkou. Pán květin nijak nezastírá ženský pohled a přístup, což tuto povídku od ostatních přímočarých jaksi odlišuje. V tom dobrém smyslu. Žádná krev, žádné brutality, jen dobře napsaný příběh o oživení exotického bůžka se vší postupně houstnoucí atmosférou, nepříjemným vykreslením jeho moci, které k tomu patří. Vždycky jsem litoval, že je v horrorovém žánru málo poezie. Poezie rozděleného světa Každodenního Černobylu je v tomto směru potěšující a zcela jistě chvályhodnou záležitostí. Jenže poezie má jeden závažný problém, víc než kterémukoliv jinému literárnímu pojetí jí překlad ubírá. Nahlodává dokonalou skladbu přesně volených slov a smyslů. V překladu to prostě zpravidla postrádá tu původní atmosféru. Což je zrovna v tomhle průměrném případě škoda. Spousta setkání ženy ztracené v cizím městě s tajemným mužem zpravidla nekončí pro jednoho z nich šťastně. Kolik povídek již o tom bylo napsáno, kolikrát již před nás byly předestřeny různé podoby závěrů. Charles L. Grant představí překvapující variantu, kterou jste možná ještě nečetli/y. Ve Sněžném muži se totiž nesetkaly ty správné osoby. Tato pointa vytváří z jinak již ne moc originální zápletky minimálně průměrnou záležitost hodnou přečtení. To v Nikdo není dokonalý se ty správné osoby setkaly. Respektive jedna z nich si pro ukojení svých choutek tu správnou vyhledala (a povídka krásně ukazuje, že to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, a že i tato věc vyžaduje spoustu plánování a snahy). Jenže kdo vybírá někdy přebere a povídka s ne moc originální zápletkou končí překvapivým (a originálním) vyvrcholením pro oba zúčastněné. Prázdný éter je přesně tou povídkou, u níž od samého začátku víte, jak skončí, jak musí skončit. Přesto po celou četbu očekáváte, že by mohlo dojít k milému překvapení vašeho mylného úsudku, jenže příběh rozhlasové moderátorky uvádějící noční pořad, kterou začne obtěžovat a vyhrožovat jí tajemný posluchač vás nezklame a skončí přesně tak, jak předpokládáte. U závěrečného Procitnutí by možná bylo na místě žehrat pro jeho bezostyšnou vykrádačku Lovecrafta. Ne že by byla lovecraftovskou mytologií inspirována, ona ji opravdu doslova vykrádá, operuje s ní a jakoby ji dál rozvíjí – tedy ne že by k ní něco přidávala, ale pokud by H. P. Lovecraft žil v současné době, prostě by tu povídku napsal on. Jenže není proč žehrat, neboť zřejmě právě proto, a hlavně díky Carpenterově dokonalém uchopení lovecraftovy mytologie a jeho stylu, se tato povídka bez přemíry bezhlavého násilí, hektolitrů prolévané krve a přiblblých příšer řadí mezi druhé nejlepší překvapení antologie. Mytologie prastarého národa v dávných časech obývajícího naší planetu, který se po staletích hodlá opět pozvednou z prachu a bláta, s dokonalým vykreslením, postupným dávkováním atmosféry a táhlou mrazivostí prostě nemůže (alespoň mě, coby Lovecraftova fanouška) zklamat.
Přesně jak jsem psal v úvodu. Někteří editoři a vydavatelé by měli více přemýšlet při volbě názvu svých antologií. Kniha obsahující povídky jejichž jednotlivé procentní hodnocení v mých očích lítá od hodně slabých 30% (Volej 666) až k samotné stovce (Upomínky věčného zatracení) s tím, že valná většina kolísá mezi 50-60%, má možná až zbytečně honosný název. To je ale samozřejmě otázka vkusu, kterou editor (a ani autoři a autorky) zřejmě nikdy nedokážou ovlivnit ke všeobecné spokojenosti).
Co se však dá na knize zkritizovat bez milosti a bez výjimky je český překlad. Je s podivem, že J. T. Krejčí překládal všechny povídky. U některých z nich je překlad dobrý, u některých místy bije do očí svou kostrbatostí a neschopností poskytnout překladu bohatější a nestereotypní slovní zásobu, což u některých pasáží až snižuje kvalitu daných povídek. Hned za překladem stojí korektor, který v textu ponechává spoustu zbytečných, nadbytečných a zdvojených slov, která tam nemají co dělat. Ale opět, jak jsem psal v úvodu – horrorových antologií není nikdy dost a tahle se nakonec dokázala vyšplhat na velice slušnou sedmdesátiprocentní pozici.