Terezka Planetová
Vladimír Holan
O venkovské dívce, symbolu krásy a čistoty, který každý z nás hledá.
Přidat komentář
Holana jsem neznal, avšak tato báseň si mě získala. Koncepce je dost netradiční, možná chvíli potrvá, než si na to zvyknete. Ale pokud se Vám báseň podaří sehnat tak těch 10-15 minut na přečtení je záhodno obětovat.
Příběh z bolesti, krásy, okouzlení, bolesti tkaný a hlubin, kam se dá nahlédnout jen při vzácné konstelaci duše.
Není mi jasné zdejší poměrně nízké hodnocení, pro mne je to jedna z mých oblíbených Holanových básní. Jeho Příběhy celkově jsou nejúžasnější kombinací/splynutím lyriky a epiky, kterou znám. V Terezce je všechno, co mám na Holanovi ráda - fascinující střídání konkrétních popisů a abstaktních myšlenek, krásný, smutný příběh střídaný až pohanskou radostí z mladosti a přírody, příběhy v příběhu... a ty úvodní verše jsou nezapomenutelné:
"Kraj nemluvný, kraj kamenitý
a do dřeně až bídou zrytý,
kraj bez možností, ale kraj
nucený stále tvrdší pěstí
k slzám, jež mají lháti ráj,
či ještě lépe: tak si vésti,
jako by sůl, jež zpolovic
už osolila krajíc šerý,
mohla být cukrem, cukrem, který
zde neosladil ještě nic."
Já jsem měla verzi, kde text byl psán psacím písmem, chvílemi jsem ho nedokázala přečíst ... ale jinak to nebylo zas tak špatné..
Lyricko-epický způsob psaní má bezesporu své výhody, neboť často dokáže přiblížit lyriku i takovému neznabohovi a literárnímu pohanovi, jako jsem já. Na druhou stranu se snadno může stát, že provázání obou druhů poezie zabředne do takové komplexnosti, až se v tom člověk nevyzná. To je právě Holanův příklad. A nemůžu s klidem říct, že není něco velmi zajímavého na způsobu, kterým je propletena realita se sněním do jednoho klubka, které pak může čtenář brát pouze jako celek, jenže se vkrádá otázka, zda by toho autor nedokázal docílit pouhou lyrikou. To je asi můj největší problém s básní, ta neustálá otázka: „Mám vůbec dávat pozor, co se tu děje? A jestli ne, proč tu ten příběh vůbec je?“ Jsem si jist, že s opakovaným čtením bych byl o básni moudřejší, pak ale jsou tu básně, které si nevyžadují tolik mojí pozornosti, tak proč se k téhle vracet…
Krásné, hluboké, nenapodobitelné!!!! Jste li poetické duše, zamilujete se! Nejen do Terezky!
Pravděpodobně jedna z nejkrásnějších poém Holanových. Zásadní dílo pro jeho poetiku a veskrze kulminační bod veškeré jeho tvorby od dvacátých do čtyřicátých let.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Noc s Hamletem |
| 1944 | Terezka Planetová |
| 1966 | Bolest |
| 1984 | Láska a smrt |
| 1955 | Bajaja |
Kniha Terezka Planetová je v
| Přečtených | 157x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 19x |
| Chystám se číst | 27x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Odvážný jazyk, před kterým musím i dnes smeknout: Kraj nemluvný, kraj kamenitý/ a do dřeně až bídou zrytý,/ kraj bez možností
Tyto popisy v sousedství nádherných charakteristik: Dvacetiletý! Sražen kamenem.../ Nechápu Bloudím v bezejmenném/ a jenom svíčka v blázinci,/ která by měla plamen ve mně,/ ozářila by to, co chci
Nebo jinde: Mé chlapectví Ne! Bez touhy jsem/ líčit vám víc než jedním rysem/ prudkým jak utopence vlas -/ otcovu smrt
Až po závěrečné marnosti: Nevěřím tedy úsměvům/ na tváři mrtvých Všechno mýlí / Smrt dvojsmyslně klíčem kvílí .../ Odmyká? Zamkla? Který dům?
Nebo: Tak po třiceti letech znova/ já kdekoho se na ni ptal,/ když vrátil jsem se na vinice,/ však nikdo už, ach, nikdo více/ ji nepamatoval - - -
„Slova, která jsme tenkrát hledali, kterým jsme sypali na římsy jako sýkorkám, jsme nalézali až u Vladimíra Holana,“ vzpomínal tehdy mladý Jan Skácel na dobu válečnou a poválečnou.. Báseň je napsaná v roce 1943. Láska a smrt – trvalé motto básníkovo. Ty nezvyklé příměry jsou jako suky českého jazyka. Avšak mají svou krásu.
Trvalý klenot naší poezie.
Oba básníci to v komunistickém režimu pěkně schytali a potýkali se zákazy, Zajímavostí je, že se děj básně odehrává ve Vnorovech, odkud Skácel pocházel.