Tělo, duše a jejich spasení

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice Spasit duši, jako chtěla středověká církev, nebo spasit tělo, jak doufá současná medicína? Jak je to vlastně s naším vztahem ke smrtelnosti? Jak se historicky vyvíjela koncepce duality duše a těla? Proč má psychosomatické pojetí v medicíně takovou obtíž se prosadit, ač by bylo mnohem levnější než technicistní medicína? Jak se psychosomatické myšlení ve starověku i novověku vlastně vyvíjelo? Co je patologické a co normální? Je nemoc opravdu to, co nechceme, nebo představuje také sociální kapitál, pro nemocné i pro lékaře? Kam se ubírá medicínské péče? A ještě víc se dozvíte v nové knize Stanislava Komárka....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/243402/telo-duse-a-jejich-spaseni-RuR-243402.gif 412
Žánr
Literatura naučná, Zdraví
Vydáno, Academia
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Tělo, duše a jejich spasení

Přidat komentář
hu_87
21. února

Jedno z lepších Komárkovo děl, psychologicko-filozoficko-historicky zaměřené a čtivé (mimoto fakt krásná vazba), samozřejmostí jsou kapitoly, které jsou zmiňovány v podrobnostech knihy.

Iljaajli
01.06.2019

Líbí se mi, jak pan profesor nachází ve všem pozorovaném a popsaném přírodní "vrozenou" rovnováhu. Poznání, že součet všech směrů, tahů tlaků a vektorů ve světě má vlastně nulovou výslednici a právě to je základním projevem veškeré přírodní uspořádanosti je v knize velmi solidně zpracován a opírá se o velké množství materiálu z různých oblastí poznání. Takže není potřeba toto poznání uchopovat náboženským způsobem a kniha si udrží zdravý podíl vědecké skepse, což oceňuji ne pro to, že bych inklinoval k materialismu, ale protože je to nejlepší způsob jak oddělit pozorovatele a subjekt. Pro mě jde o budoucí klasiku, záblesk změny ve vědeckém myšlení a chci se seznámit s větším objemem autorovy práce.


ajla5
01.08.2018

Ačkoliv jsem s něčím nesouhlasila, protože mi to zavádělo elitářstvím a pohodlností, musím spoustě věcí zatleskat. Rozhodně doporučuji k přečtení.

Tyet
30.10.2017

Profesor Stanislav Komárek se skvěle čte, jeho smysl pro humor mi vyhovuje. Známé skutečnosti má krásně porovnané a dokáže je skvěle interpretovat, takže si kapitoly i jednotlivé jeho knihy stavíte jako Lego.
Ukázka:
„Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou – praktiky různých farmaceutických firem s korumpováním lékařů rozmanitými dary a výlety jsou známou záležitostí, ale netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem.(...) Holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem.
(...)
Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí evropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. V Turecku, v zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání nad 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv.
(...)
Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku -, a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz – málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.
(...)
Je také pozoruhodné, jak křivolace, ode zdi ke zdi, jdou zásady, které MPK během svého vývoje v posledních dvou stoletích razil: masturbace, přízrak pubescentů 19. a raného 20. věku, kořen všech tělesných a psychických onemocnění, se v závěru 20. století stává po období velkomyslné tolerance zdrojem všeho zdraví a blaženosti, už nechrání jen před infekcemi, předčasnými graviditami a nezvyšuje plodnost v reprodukčním věku: nedávná příručka britského ministerstva zdravotnictví chlapcům přímo předepisuje alespoň jeden orgasmus denně.(...) Ze slunění jako všespásného zdroje zdraví a vitaminu D (kam nechodí slunce, chodí lékař), se stal přízrak vyvolávající k životu melanomy, dnešním neustálým obsesivním obavám z dehydratace organismu předcházela v první polovině 20. století obava z přílišného pití. Už takovýto stručný přehled radí k jisté opatrnosti se zásadami, které MPK v tom kterém okamžiku nadšeně propaguje. Naopak třeba důvodné podezření, že chronické přejídání živočišnými bílkovinami je zdrojem mnoha civilizačních chorob, je dlouhodobě zametáno pod koberec, protože živočišné proteiny jsou ´dobré´ podle logiky ´čím více tím lépe´. Radikální omezení konzumace masa by bylo ovšem tahem snižujícím průtok peněz společností – kdo nedá utržit ani průmyslu masnému, ani MPK, jako by ani nebyl.
(...)
Takzvané ´doporučené postupy´, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně, a lokální, jakkoliv kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatně myslící jedinci a zbývají ´administrátoři´, ať už zásvětní či časné spásy – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako ´blbuvzdorný´, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.
(...)
Nelze než apelovat na pozorovací talent oproti nekritické důvěře, vlastní odpovědnost oproti jejímu delegování na jiné, odvahu oproti malicherným obavám z budoucnosti a kreativní svépomoc tam, kde struktury selhávají. Je třeba začít u sebe a svého okolí, a nečekat spásnou reformu shora, byť občanská neposlušnost je až prostředkem krajním.“