Teď, když máme, co jsme chtěli
Jan Keller
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39381/ted-kdyz-mame-co-jsme-chteli-39381.jpg
3
5
1
Už je to téměř dvacet let, co lidé vystoupili proti neudržitelným poměrům. Proti poměrům, kdy mocní, kteří mysleli jen na sebe, kárali ty dole, že se málo snaží. Proti poměrům, kdy politika byla považována za obživu lidí, kteří nemají odborně ani lidsky na to, aby se živili nějak poctivěji. Proti poměrům, kdy konexe a známosti byly důležitější než podaný výkon. Proti poměrům, kdy suverenita země byla omezena pobytem cizích vojáků na našem území. Dvacet let je v českých dějinách ideální doba k bilancování. Ve více než stovce krátkých textů sociolog Jan Keller ukazuje, jak nepříjemně dnešní poměry připomínají časy, které jsme si přáli jednou pro vždy překonat.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
Kniha Teď, když máme, co jsme chtěli je v
| Přečtených | 8x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 7x |
Vůbec jsem to nečekal, ale nakonec to bylo dobré. Takže na rovinu. Tady je nějaká nezaujatost úplně v háji. S Kellerem prakticky ve všem souhlasím a navíc mě moc baví jeho smysl pro humor. Přesto jsem měl obavy.
Číst řadu článků se omrzí a začne to nudit. Podobné sbírky se nečtou dobře. Tady se výběr povedl. Praktický každý fejeton má povedenou pointu. Nebo je kritika článku dovedená do absurdní krajnosti.
Spousta fejetonů pobaví a několikrát jsem vyprskl smíchy. Z toho plyne, že kdo kritiku nevnímá jako vtipnou a nebo s Kellerem nesouhlasí, toho články nebudou bavit a bude se časem hrozně nudit.
To nedokážu posoudit. Fejetony jsou výborné, ale jejich uspořádání ne. Pochází z období od roku 1998 do roku 2008. Po úvodu jsou rozděleny do tří oblastí. Reforma po česku, Politika po česku a Suverenita po česku.
Takže se dvakrát vracíme do roku 1998. To mě nebavilo. Uvítal bych je všechny normálně po sobě. Fejetony se věnují především naší politické scéně a ke konci se řeší umístění radaru, které bylo tehdy aktuální.
Problematika radaru už nebavila ani mě. Ale je na ní vidět bizarní chování politiků. Předmluva je z roku 2008 a závěr je esej z roku 2002. To je komické. Ani v roce 2008 jsme se nedostali k vizím z roku 2002.
Je neuvěřitelné, co se tady dělo. Dál nemá smysl to rozebírat. Přečtěte si to a udělejte si vlastní závěr. K čemu jsem došel já, sem psát nebudu. Ale zmíním pár knih, které mě během čtení napadly.
Prvně je to Stát blahobytu, nebo kapitalismus? (2011) od Picka. Období obou knih se prolíná. Dál mějte na paměti Bez loga (2005) od Kleinové. Zejména vzhledem k naší suverenitě a moci korporací.
Dál mě napadlo Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek západu (2015) od Robertse. Jeho děsivé vize se vůbec nesplnily. Ale kdo viděl americké zombie, snad začíná chápat, že se něco fatálně kazí.
Uvádí se, že 40 % dnešních deváťáků vykazuje známky deprese. A místo soucitu a empatie se objevuje výsměch o sněhových vločkách. Společnost se divně propadá, jak o tom píše Murray v Podivné smrti Evropy (2018).
Určitě by toho šlo najít víc. Nijak jsem to nepromýšlel. Takže jednotlivé články mě bavily, ale jako celek je to deprimující. Je vidět, že vrcholné elity jsou též vrcholně pokrytecké. Šlechtu už nemáme, ale máme jiný druh nadlidí.
V naší nedávné minulosti neexistuje žádný politik nebo strana či hnutí, se kterým by se dalo sympatizovat. Politika vlády je vždy představována v pozitivním světle. O negativních stránkách se však začne mluvit teprve až nastanou.
Tahle se nechovají lidé, kteří berou vážně odpovědnost za náš stát. Jak dlouho si tento diletantismus můžeme dovolit než tvrdě narazíme? 90% 4,5*