Tata a jeho syn

06.04.2024

Mimořádně čtivé, elegantní a vlastně lidské. Pan Goldflam je působivý člověk, velice křehký a zároveň mimořádně talentovaný na vícero činností. Samozřejmě, ústředním motivem je zde jeho vztah k otci; jednoduché to spolu neměli, ty hádky co vedli, jež většinou ke kompromisnímu řešení nevedly, byly často dost bizarní. Ale jsem rád, jak „Riša" vyzvedává oblast brněnského Krpole, jak mu docela předčasně odešel jeho milovaný dědeček a s jakou krásnou češtinou vypráví třeba o svém prvním pohlavním styku s brněnskou lehčí ženou. Kapitola o masovém vrahovi, jejž smrtelně bodnul kudlou (pořád nevím, jestli to je pravda) mne uhranula. Zároveň naplno rozumím problémům, jimž čelil při vyprazdňování se, avšak stejně jako já (pokud možno) to využil ve svůj prospěch.

Čtivá kniha, dávám plný počet hvězdiček a směle konstatuji: Arnošt Goldflam je především spisovatel a divadelní režisér, až teprve pak herec.

05.03.2023

Velmi milé čtení o svérázném tatovi, za kterým jsem úplně slyšela sympatický hlas Arnošta Goldflama. Takové pohlazení po duši.

24.08.2020

Poslouchal jsem audioknihu, čtenou samotným autorem, a moc jsem si to užil a odpočal si u příjemného hlasu pana Goldflama

19.02.2020

Se svým otcem, k němuž měl rozporuplný vztah a který alespoň mne coby čtenáře chvílemi dost iritoval, se autor vyrovnal velice dobře.
Jednotlivé povídky jsou klasicky nevyrovnané, nicméně ty povedenější (Nevlastní sestra, Pomsta, Standa slaví narozeniny 22. 12., Hříchy a hříšky) jsou opravdu skvělé.

31.07.2019

Opět díky Čtenářské výzvě (téma: kniha s dějem z Brna) objeven pro mě nový autor. Tedy, jasně, že Goldflam pro mě není nový, znala jsem ho dosud ale jen z TV a filmu. Což při četbě umocňovalo dojem příjemného vyprávění, protože v duchu jsem si to samozřejmě četla s jeho typicky pomalou, klidnou dikcí. Laskavé vyprávěnky jsem nejdřív poslouchala v audioverzi, ale potom jsem si pořídila knihu a určitě se k ní někdy vrátím, je to moc příjemné čtení. I když z některých příběhů o soužití s poněkud panovačným otcem mě chvílemi mrazilo.

15.10.2018

Styl vyprávění AG mi vyhovuje, je kolébavý, jazykově malebný a nikde žádná zbytečná slova. Svérázný tata žije nejlépe jak umí, a i ten slepičí hnůj krade stylově v kvádru. Ženy přicházejí a odcházejí, zvyky zůstávají a ten procházkový s chlebníkem a svačinou jsem úplně viděla… Žít v jeho světě bych nepotřebovala, ale takové nahlížení oknem dovnitř je příjemné.

16.09.2018

musím říct,že jsem očekávala laskavější vyprávění a trošku jinou stylistiku, zase trošku jiná osobnost pana Goldflama

10.08.2018

A.G. prostým až naivním způsobem s dětskou doslovností popisuje banální nebo spíš kuriozní rozhovory s otcem a vtipné situce. Má to "něco do sebe" strašně moc.

11.02.2018

Čekala jsem snad trochu pábitelské vzpomínky na dětství. Jedná se ale spíše o pohádky pro dospělé využívající rodinné historky. Ono to s tatou asi vůbec nebylo jednoduché a možná bylo pro jeho syna snazší vzpomínat na něho touto formou. Jako nezaujatého čtenáře se mi ovšem nejvíc líbily úryvky povídek, kde zpoza autorského vyprávění vyskakovala opravdová prožitá zkušenost s tatou a ostatními příbuznými.
"Ale dovezl jsem ti bundu, teďs to sám potvrdil, takže ne že jsem ti nic nedovezl!"
"Když to nemůžu nosit, tak to je, jako bys mi nedovezl nic. A ještě jsi na tom vydělal, když jsi ji prodal! A peníze sis nechal! Vlastně bys mi je měl tehdy dát, tak je to."
"Dětem nepatří peníze do ruky! A víš proč? Jsou na nich bacily, mohl bys onemocnět..." uzavřel debatu tata. "Aspoň vidíš, jak jsem vždycky na tebe myslel."

18.09.2016

Proč vlastně tahle kniha vznikla? Autor sám má pochybnosti: zajímá to vůbec někoho? Ano, v Brně, kde prožil dětství, mládí i značnou část zralého věku, je všecičko jinak než jinde. Ale „o čem ty věci vypovídají? A vůbec, o čem by se mělo vlastně psát?“ Nejspíš o tom, co je „zvláštní, jedinečné, neopakovatelné, čím se takový život, který si zaslouží být popsán, liší od ostatních. Co je v něm takového, co u jiných není. Jaké má výjimečné, třeba i temné stránky, tajemství posedlosti, úchylky, nebo naopak jaké mimořádně ušlechtilé vlastnosti, činy, postoje zdobí popisovanou osobu a její život.“ Tou popisovanou a značně svéráznou osobou je v tomto případě autorův otec – krátce po brněnsku tata. Nečekejte však žádné sentimentální výlevy. Vzpomínky tu slouží pouze jako matérie pro pestrou a misty trochu šílenou fantasmagorii. Sám autor přiznává, že pravdy tam je nanejvýš 15 %. „Děje se mi mnohdy banální situace a hned se v hlavě vynořují příběhy i katastrofické útržky různých dějů.“ Skoro jako záběry z filmu a to všechno nezávisle na autorově vůli. Živě vidí dál, něco, co se nestane nebo nestalo, ale co by se v podstatě stát mohlo – ale i to, co by se při nejlepší vůli stát nemohlo. Totéž se vztahuje i na zobrazení taty, který měl sice pestrý život, avšak „když začal vyprávět, podal dvě tři příhody naprosto věcným a strohým způsobem.“ Syn ale prahne po detailech. A proto si je po letech domýšlí a rozvádí to, co tata řekl, i to, co jen teoreticky mohlo probíhat v jeho mysli, do hotových litanií a jeho nevyslovená přání a představy přeměňuje ve skutečnost. Nesmí nás tudíž vyvést z míry, když se otec v rámci posilování vůle v mládí vznese nad Kraví horu a letí nad Brnem jako pták a obětuje svůj vlastní prst jen proto, aby přiměl syna ke studiu medicíny. Nebo když syn, ještě coby malé dítě, vrazí v sebeobraně na křižovatce Merhautovy a Jugoslávské místnímu násilníku Červenému Jožkovi nůž do břicha a později málem zaškrtí nenáviděného profesora.
Knížka je podle autorových vlastních slov i jakousi literární vendetou na otci, jehož pragmatické postoje se tvrdě srážely s bohémstvím jeho syna. Kritické ostří však autor často koriguje: „Tata si přál, aby ho měl syn ze všech nejraději a já jsem mu to sám, z vlastního popudu, nikdy nechtěl říct. Dneska bych mu to klidně řekl, kdybych mu tím mohl udělat radost. I když nejraději jsem měl maminku.“ „A když se náhodou probudím, někdy v zimě a venku padá sníh, říkám si, že budu muset za ním, k němu domů, abych shrabal sníh a zametl chodník, protože on už na to nemá tu sílu. Tak moc mám toho tatu v sobě zavrtaného.“ Knížka má pro mne kouzlo navíc. Ráda se v knihách procházím po místech, která důvěrně znám - týká se to do nejmenších topografických detailů přesně zasazeného děje povídek a románů Jiřího Kratochvila i této trochu atypické vzpomínkové knihy Arnošta Goldflama.

02.03.2016

milé vyprávění

18.01.2016

Nevím, jestli to mělo být vtipné, ale já se velmi nasmála. Tata mi velmi přirostl k srdci.

19.11.2015

Tragikomické vyprávění o osudech jedné židovské rodiny v Brně. Tím synem je sám autor, obdařený vypravěčským talentem, vtipně, krásnou češtinou líčí osudy své rodiny. Tata je hlavním aktérem povídek. Život s ním není jednoduchý, není snadné s ním vyjít v míru. Přesto všechno je z vyprávění cítit láska a úcta. Jak jsem během četby kroutila hlavou nad tatou a jeho názory / dokonce myslím, že jsem ho neměla ráda/, tak jsem při četbě poslední kapitoly uronila slzu. Přece jen to byl " TATA".
Moc pěkné čtení.

24.03.2014

Arnošt Goldflam knihu napsal moc poutavě, za jedno nedělní odpoledne přečteno, ale jeho tatínek mi z vyprávění bohužel k srdci nepřirostl.. Přinutit říct, že mám tatínka raději, než maminku, když to tak není......Samé citové vydírání.. Všichni z něho měli asi spíš jen strach...... Ale to je můj názor.