Taneční hodiny pro starší a pokročilé

21.05.2014

Tahle knížka je šílená. :) Ale skvělá. Ovšem že je možné ji uvést jako divadelní hru, tomu bych nikdy nevěřila - kdybych ji na vlastní oči neviděla. :) Už je to strašná spousta let, dávali ji v Semaforu. Nezapomenutelné.

04.04.2014

Jistě vyčerpávající věta na celý pozdní večer plná všeho, nejlepší na tom je, teda možná nejhorší, že se prostě nedá odložit, jindy si člověk řekne, že přečte větu, odstavec, ale zde si řeknete, tak ještě dvacet stránek a bude to zamnou, ne že by to bylo špatné čtení, to se říct rozhodně nedá, po padesáté stránce jsem si však chtěl odpočinout, většinou po kapitole si zavřu oči a trochu si to v hlavě srovnám, což je zde nemožné, rozhodně ne na škodu - tak si z této věty vezměte každý co chcete ...

09.03.2014

Chm, takhle jednou větou těžko své pocity vyjádřit, úchylný Pepine:D

18.08.2013

Viz poslední část Joycova Odyssea...

29.07.2013

Novela psaná jednou větou, která nabízí mnoho humorných kratičkých příběhů, které jsou psány s lehkostí a hrabalovským nadhledem....;-) Velice příjemné čtení..

16.02.2011

Opravdu zvláštní literární experiment, který je sice silně uživatelsky nepřívětivý, ale zkušení či vytrvalí čtenáři se s ním vypořádají. Odměnou těmto odvážlivcům je pestrý součet životních pravd a moudrostí a také hospodských historek, které se v této neuspořádané knize objevují. Některé štěky jsou opravdu vtipné například: "Co jste mi to dali za larvu, vždyť je ošklivá jak akademická malířka!" Celá kniha má všeho všudy jen dvě věty. Když to viděl můj poťouchlý kamarád, chtěl je dát našemu učiteli češtiny na větný rozbor.

15.02.2011

Třetí Hrabalova kniha – novela Taneční hodiny… - patří rozhodně mezi ty, kterými by čtenář s Hrabalem začínat neměl. Pepinovi přibylo let, na jeho jazyku to ale ani přinejmenším znát není, jeho řeč se řítí jako lavina, je to gejzír historek ze života, myšlenek, lidových moudrostí, odkazů na jména osobností jako Puškin, Mozart, Ježíš Kristus nebo Edison, o nich hovoří s velkou dávkou familiárnosti a neformálnosti jako by s nimi husy pásal, i když by je jako švícko vlastně ani znát neměl, promluv, ve kterých se mísí tragika s optimismem, vypráví o Janu Husovi, svatém Václavu, básníku Bondym, o svých nápadnicích a milenkách, cituje pasáže ze svých oblíbených knih, snáře Anny Novákové a Pohlavní zdravovědy páně Batisty a vytváří tak surrealistický volný tok myšlenek a asociací a to převážně hovorovým až expresivním jazykem, který je strýci Pepinovi vlastní a celý ten báječný kolotoč historek - jakkoliv se může jevit jako monolog senilního staříka snažícího se vymluvit mladé dívčině „díru do palice“ - má svoje návaznosti, svoji vnitřní sounáležitost, i když v podstatě o žádný děj ani pointu vlastně nejde. Strýc Pepin se nám představuje jako jakýsi superpábitel, přesto ale pozorný čtenář, který se neztratí v tom maelströmu slov, najde slova, která stojí za zapamatování – a nebude mu ani vadit těch 90 stran souvislého textu.
Mně se to mluví, já mám Taneční hodiny … jen v Automatu svět, kde je zřejmě zkrácená variace asi zhruba na polovinu. Rozhodně je to ale čtivější než třeba 40 stran 18. kapitoly Odyssea, kde úplně chybí interpunkce a které jsou ryze surrealistické, na rozdíl od Hrabalovy novely, která je oživena další stránkou jeho projevu (pro kterou je často přirovnáván k Haškovi) a to součástí městského folklóru – hospodskými historkami. Aby mi bylo rozuměno – nechci srovnávat Joyce či Haška s Hrabalem, bylo by to srovnávání nesrovnatelného.
Proč je mi tahle novela sympatická ? Je to dáno mou jakousi sounáležitostí s Pepinem. Podobné surrealistické stavy, jaké Hrabal přisoudil jemu v mluveném projevu, se u mne objevují při četbě. Určité slovo nebo fráze funguje jako startér surrealistických vizí, které mi proběhnou hlavou jako film. Naštěstí to dělají jen některé knihy, jinak bych asi nemohl dost dobře číst, odvádí to od čteného textu a brání v koncentraci.
A Hanzlík jako filmový Pepin je skvělý (byť ve filmu podle jiné Hrabalovy knihy).
Každopádně považuji Taneční hodiny za vrchol Hrabalova "pábení" (autorem tohoto pojmu není Hrabal, ale snad Jaroslav Vrchlický a do okruhu Hrabalových přátel se toto slovo dostalo prostřednictvím Kamila Lhotáka a jak je vidět, úspěšně se ujalo).

08.02.2011

Experimentální vnitřní monolog o 90 stranách bez jediné tečky za větou, což je pro Hrabala dost typické (Hrabal tečky nerad). Velkým plusem je autorův excelentní smysl pro humor, vykreslení postav i typické české nátury. Na druhou stranu si myslím, že této próze především v druhé části dochází šťáva a hrozí, že se v ní postupně ztratíte. Hodnotím průměrně, jako zpestření na jeden večer je však kniha dobrá.