Takopího prvotní hřích 2

Dětská šikana, domácí násilí, sebevražda, deprese... Tohle všechno a ještě mnohem víc v této manze najdete.
Ne, není to vůbec lehké čtení a všem, kdo se chystá tuhle mangu číst, bych doporučovala se na to psychicky připravit, protože ne každý to může zvládnout. Sama jsem si musela čtení dávkovat, protože vědomí, že čtu o malých dětech, kterým se dějí tak hrozné věci a že se dějí i v reálném světě, mě hodněkrát smetla a musela jsem si pak dát nějaký čas na zpracování.
Mám sice ráda dojemné příběhy, které mě emočně úplně rozbijou, ale tohle byl jiný level. A rozhodně bych nečekala, že takový příběh můžu najít zrovna v manze.
Kontrast roztomilého a věčně dobře naladěného Takopího a dětí, které samou beznadějí nevěděly kudy kam, byl šílený a když už i samotný Takopí ztrácel naději a radost. Pak už bylo jasné, že s naším lidstvem je v některých ohledech něco špatně.
I když je však tento příběh plný zoufalství rozhodně nelituji, že jsem si ho přečetla. Jediné, co bych vytkla bylo to, že mi druhý díl přišel v některých místech trochu nepřehledný a musela jsem číst opravdu pozorně, aby mi některé pasáže dávaly smysl.

Knihy jsem četla v rámci autorské štafety od @stafety.rachel.roo a @crew_komiks

(SPOILER) Druhý díl Takópího prvotního hříchu pokračuje v nemilosrdné a hluboce depresivní cestě bezbranných dětí, která se tentokrát nebojí jít až na samotnou dřeň lidského utrpení. Autor zde definitivně odkládá jakékoli náznaky lehkosti a staví čtenáře před surovou konfrontaci dětské nevinnosti s krutou realitou světa dospělých. Naivní, až bolestně čisté chování Takópího je znovu a znovu stavěno do ostrého kontrastu s bezcitností, lhostejností a násilím, které obklopují ostatní postavy. Přesto se i v tomto temném prostoru objevuje motiv slov jako zárodku možného štěstí – křehkého, nejistého, ale přesto existujícího.

Příběh se rozbíhá nálezem mrtvého těla Mariny, událostí, která funguje jako temný katalyzátor dalšího vývoje. Šizuka se v tomto bodě upíná k posedlé představě cesty do Tokia, kde doufá najít svého otce a tolik milovaného psa Ťapku. Naoka se mezitím ocitá pod neustálým tlakem – jak ze strany jeho matky a také Šizuky, tak i ze svého vlastního nitra, kde se bolestně srovnává s dokonalým obrazem svého staršího bratra. Druhý díl dává Naokově postavě mnohem větší prostor a postupně odhaluje, že ztratil důvěru téměř všech kolem sebe, s výjimkou Šizuky ( a ta ho do velké míry jen využívá). Právě tento fakt výrazně prohlubuje jeho vnitřní osamělost a pocit selhání.

Zásadním momentem je chvíle, kdy Naoka konečně nachází oporu ve svém starším bratrovi. Jejich vztah působí v celé sérii jako jeden z mála skutečně kladných prvků – spolu s Takópím – a přináší krátké, ale důležité záblesky lidskosti v jinak bezútěšném světě. Mezitím se Šizuka sama vydává do Tokia. To, co zde nachází, je však pravým opakem svých nadějí: místo přijetí, lásky a návratu k Ťapkovi se setkává s absolutním nezájmem a další neexistencí Ťapky. Tento střet s realitou definitivně spouští její psychický rozpad a postupné propadání šílenství.

Takópí se zoufale snaží zastavit Šizučiiny nejtemnější úmysly, ale jeho snaha zůstává marná. V této fázi se příběh vrací zpět v čase a odhaluje zásadní minulost – zjišťujeme, že Takópí se původně setkal s Marinou, nikoli se Šizukou. Marina je vystavena extrémnímu domácímu násilí ze strany své matky, což vede k tragickému vyústění: matku zabije a následně sama spáchá sebevraždu. Tento moment patří k nejděsivějším pasážím celé série a ukazuje, jak hluboko je trauma zakořeněno v životech dětí, které by měly být chráněny.

Otřesený Takópí se vrací na svou planetu v domnění, že návratem v čase a zabitím Šizuky by mohl vše napravit. Jeho matka mu však vysvětluje zásadní princip: zabíjení není řešení. Takópí tuto myšlenku nedokáže plně pochopit, což jen podtrhuje jeho tragickou nevinnost a omezené chápání lidské morálky. V jednom z nejtišších, ale emočně nejsilnějších momentů se s ním přichází rozloučit Naoka.

Po návratu Šizuky se Takópí znovu pokouší vysvětlit, že násilí je špatné. Šizuka mu v afektu vypráví o všem, co jí ostatní způsobili, o bolesti, ponížení a zradách, které ji dovedly až na samotný okraj. Společně tak docházejí na konec své cesty – jak fyzické, tak symbolické. V této chvíli si Takópí vzpomíná na poslední možnost, jak vše napravit: obětuje sám sebe.

Závěr příběhu tak přináší paradoxní pocit úlevy. Nejde o šťastný konec v tradičním slova smyslu, ale o hořkosladké vyústění, v němž se oběť stává jedinou cestou ke zmírnění bolesti. Takópího prvotní hřích ve svém druhém díle potvrzuje, že jde o mimořádně tíživé, psychologicky drásající dílo, které se nebojí ukázat temné stránky dětství, selhání dospělých a křehkost naděje – i v těch nejbeznadějnějších situacích.

Uzavření dvoudílné mangy, která vás poveze po emoční horské dráze. Děj vám zamotá hlavu a na konci vlastně nevíte kdo byl zloduch a kdo oběť.

Uff.. Tohle bylo všechno jen ne to co jsem čekala.. Tato minisérie byla na mém wishliste už chvíli.. A musím přiznat, že když jsem četla, že tam jsou mimozemšťané a je to o misi a štěstím, tak jsem rozhodně čekala něco víc psané pro děti.. Jenže toto je opak. Samozřejmě to může číst 15ti leté dítě, ale nedoporučuji to třeba 10ti letému, jo? Samotná jsi od včerejška nejsem jistá co si o tom mám myslet.. Nic podobného jsem v životě nečetla což dělá tuto sérii krásnou, ale zároveň trošku divnou.. Pokud byste si mysleli, že tato série bude sladká jak jahoda, tak jste na omylu.. Nebudu lhát, ale ten kdo to napsal a vymyslel ten příběh, tak očividně byl totálně v prdeli a potřeboval nějakou naději.. Lépe si to vysvětlit nemohu..

Když to shrnu.. Mám v sobě neskutečně moc pocitů a nevím, které jsou více cítit a které ne.. Takže je strašně těžké tuto sérii hodnotit jen podle hvězdiček.. Tohle byla šílená jízda a já prostě nevím.. Ale zároveň vím..

Takže.. Když tuto sérii budu porovnávat s jinými či spíše podobnými divnými až creepy, smutnými a všelijakými sériemi.. Tak si zaslouží 5/5 hvězdiček..

Tato série je jeden velký mindfuck!

Rozhodně nic pro moderní maminky, které vědí všechno líp, než ty předchozí maminky a udělají pro své děti cokoliv, jen aby je uchránily před realitou všedního dne.
Taizan5 vás nechá postupně si zamilovat jednotlivé hrdiny základní školou povinné, plné falešných představ o rodině, přátelství a spravedlnosti, jen aby vám v druhém svazku ukázal jejich patologické uvažování hraničící s letitým pobytem v Bohnicích. Když to navíc vnímáte přes ty růžové brýle naivního mimozemšťana, který chce pro každého jenom malinký kousek štěstí, může vám beznadějnost sociálního zázemí, v němž hrdinové vyrůstají, roztrhnout srdce.
Byť se Takopího prvotní hřích tváří jako veselé čtení, je uvnitř plný smutku a marnosti, podbarvený dětskou bezelstností, kdy lze všechny problémy vyřešit jedním šmahem – třeba zabitím toho, kdo nám trable způsobuje. Jenže takhle jednoduše svět zkomponován není a já smekám klobouk před autorem, že dokázal dvoudílný příběh se ctí uhrát a ještě jej uzavřít smysluplným poselstvím.

Tak nám nakonec Takopí dopadl tak, jak jsem se bál - depka je pro depresi, nemá to důvod, nemá to pořádné zasazení, jen abychom šokovali. Kvůli odporné kresbě mi uchází hlavní pointa příběhu - šlo o vzpomínky, alternativní realitu, skoky v čase? A tak jsem to ke konci vzdal, vypnul mozek a jen dojel do konce. Co původně vypadalo jako zajímavá sonda do japonského dospívání, vylezlo ven jako prvoplánová, ošklivě nakreslená slátanina. Btw už dlouho se mi nestalo, že bych doslova nenáviděl každou postavu příběhu.

První díl Takopího prvotní hřích mi dokonale zamotal hlavu, byla jsem dost zvědavá na druhý a závěrečný díl. Doufala jsem, že dostanu odpovědi na své otázky a čekala, jaké emoce ve mně vyvolá. Protože jednička? Já to rozdýchávala několik dní.
.
Opět se setkáváme s postavami z prvního dílu. Já se těšila hlavně na Takopího, roztomilou chobotničku ze šťastné planety. Je to mimozemšťan, neví, jak to na zemi funguje a je to znát. Natrefí totiž na Šizuko, malou dívenku, ve které se dle mého názoru schovává více temna než dobra. V tomhle díle se Šizuko chce vydat do Tokia, aby našla svého otce a psa.
.
Myslela jsem si, že mě už druhý díl nevyvede z míry, rozhodně ne tolik, jako jednička. Ne, tady to bylo ještě horší a já měla momenty, kdy jsem jen zírala a nechápala, jakým směrem se děj řítí.
.
Zároveň se mi líbilo, že se dostáváme pod kůži samotným postavám. To samotné mi vlastně dost věcí vysvětlilo a jednotlivé střípky mi začaly zapadávat na místa.
.
Druhý díl byl jedna velká jízda a myslím si, že to není manga, která by sedla každému. Emoce se u mě střídaly jak na horské dráze, a po dočtení jsem si říkala, co sakra budu číst dál.
.
Takopího prvotní hřích je zajímavá manga, která někoho rozhodí, ale nabízí i prostor k zamyšlení. Rozhodně doporučuji číst oba díly hned za sebou, ať Vám nic neuteče!

Knihou jsem si nebyla moc jistá moc jsem ji nechápala. Ale potom co jsem pochopila souvislosti. Tak mě začala bavit. Pojednává o hodně depresivních tématech takže slabším povahám bych ji nejspíš nedoporučovala. Ale za mě ke konci to bylo mírně zmatenější ,ale konec za mě byl velmi hezky podán. Moc se mi líbilo grafické zpracování. A knize jsem dala 3/5 nebyla asi nejlepší co jsem četla, ale určitě stojí za vyzkoušení.

Tahle kniha je ideálním zakončením něčeho hodně smutného, co předělá v něco hezkého. A samozřejmě s fajn závěrečným sdělením. Jestli je cesta moc krkolomná, nechám každému na rozhodnoutí, ale mě tam sedělo úplně všechno. Jak jinak by došlo k tomu, aby všechno skončilo tak, jak to skončilo? První kniha je možná dost brutální právě kvůli tomu, co postavy dělají. Ale druhá kniha, když dojde k tomu veškerému odhalení, je mnohem brutálnější. Kvůli tomu, co postavy říkají. Přičemž tam je tam je jaksi pointa celého příběhu. A potom už jde jenom o to, zda se cesta k pointě líbila nebo nelíbila. Mě přišla logická. Protože jak se ukáže, tady jsou všichni oběti toho všeho. Vzájemně se ovlivňující a nic tedy není vina víc jednoho než toho druhého. Proto je druhý díl za mě ještě o trochu silnější a dává naprostý smysl.