Tak mě někdy napadá

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dva roky po prvním a slavném románu Vyhoďme ho z kola ven vyšel Keseymu v roce 1964 román druhý - Tak mě někdy napadá. Objevuje se v něm opět téma romantického superhrdiny - Kesey příběh zasadil do svého rodného kraje, do státu Oregon, a s dovedností skvělého fabulátora vypráví osudy svérázné dřevorubecké rodiny Stamperů, z níž se chce každý prosadit po svém. Sám Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/26_/2608/tak-me-nekdy-napada-2608.gif 4.559
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
Orig. název:

Sometimes a Great Notion (1964)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Kniha Tak mě někdy napadá

Přidat komentář
esma
03. června

Knížka Kena Keseyho se ale dokáže dostat pod kůži. Způsob jeho psaní nedovolí přeskočit jedinou větu, chyběla by vám. Příběh mokrý, provlhlý, hledáte skrýš před deštěm, ale to není nic proti bezmoci člověka chyceného v pasti. To vše v Oregonu v půlce 20. století. Na mapách dominuje tmavě hnědá barva hor, zemi křižují spletitá divoká koryta řek, ale hustota obyvatel na km2 je pouze 16. V Oregonu, kde pro mnoho dřívějších osadníků bylo to prázdno důvodem utéct. A utekl i Henryho otec a zanechal rodinu bez prostředků. Tři kluci : tady je začátek, kdy se chlapec Henry zatvrdí a přežije to on, bratři i matka. A že jablko nepadá daleko od stromu, Henryho syn Hank je stejně hrdý, tvrdý a spoléhající jenom sám na sebe. A žije svůj nezávislý život, do kterého vstoupí jeho nevlastní bratr nesoucí sebou své nedospělé já a odboráři s pozoruhodnými donucovacími metodami, kterým Hank nechce ustoupit. A srocený dav s cílem táhnout za jeden provaz a likvidovat vše odlišné a potlačit vše, co tu odlišnost vyvolalo. A to už je Keseyho specialita a my víme, že někdo musí z kola ven ... nebo koho dalšího pohřbí řeka ...
Je úžasné, kolik poezie vměstnal autor do popisu oregonské přírody. Pasáž o divokých husích tak podmanivě dokresluje ten dramatický spád událostí, že mi je velmi líto toho nedorozumění při točení přeletu, důsledkem čeho nedošlo k další spolupráci s Milošem Formanem. K naši škodě...

kap66
25. ledna

Nejvíc vám o knize řekne skvělý komentář, který napsal mirektrubak.
Mé hodnocení probíhalo během těch 650 stran stále. Připravovala jsem se, co napíšu - co budu kritizovat (odborářské pasáže, které mě jednou i donutily vrátit se a začít znovu), co budu chválit (nádherné básnické popisy přírody a způsob vyprávění, kdy je autor vypravěčem i některými postavami, kdy těsně propojuje jejich promluvy i myšlenky, realitu a představy, minulost a přítomnost), k čemu vyjádřím ambivalentní vztah (k mužským postavám, neschopným pojmenovat svou nenávist i lásku a vyjadřujícím se primitivně chlapácky). Až jsem si říkala, na základě autorovy věty o tom, že už nic lepšího nenapíše, že si to psal hlavně pro sebe...
Jenže pak jsem dočetla - a všechno do sebe zapadlo, naprosto přesně, nic nepřebývalo, nic nechybělo. Prostě dokonalý celek. Všechna má jednotlivá hodnocení byla náhle irelevantní a já snad pochopila, jak svou větu o tomto románu Kesey myslel. Pouze několik knih z těch, které jsem v životě četla, dalo tak ucelený smysl. Obohacující zážitek.

KrystofJuzko
07.07.2018

Román o osudu dřevorubecké rodiny Stamperů s výbornou kulisou státu Oregon, rodištěm K.Keseyho. Je to kniha o citech, o boji jednotlivce proti společnosti, boji uvnitř rodiny, o bratrství, o starých křivdách, o práci v lese, o rodině. To vše je tato kniha. Rozhodně se vyplatí si ji přečíst. Je promyšlená a má spád. Skvělé jsou zde také popisy krajiny.

mirektrubak
22.10.2017

Rámec knihy „Tak mě někdy napadá“ je tvořen soubojem rodiny Stamperů s komunitou fiktivního městečka Wakonda (městečko samotné a působivě popsaná drsná příroda je důležitým aspektem – skoro by se dalo říct, že je to jeden z hlavních hrdinů knihy) a svádělo by to k tomu, číst tento román jako souboj skupiny spravedlivých proti přesile nepřejícných. V užším smyslu třeba i jako konflikt socialistického vidění světa (odborová organizace) a houževnatého drobného kapitalismu (dřevorubecká rodinná firma). Ale pro mě to byly pouze atraktivní kulisy a vnímal jsem „Tak mě někdy napadá“ jako komorní příběh – rodinnou tragédii vyprávějící o neschopnosti navazovat vztahy se svým nejbližším okolím.

Hlavním hrdinou je Hank - na první pohled prototyp kladného hrdiny. Silný, odhodlaný, zásadový. Ochotný se postavit přesile. Jenže můj hrdina to být nemohl - protože jeho bojovnost pramenila pouze z nenávisti, konfrontační soutěživosti a pohrdání ostatními a nic z jeho síly nebylo použito k prospěchu svého okolí. Tak k čemu to potom celé je?
Ani Hankův nevlastní bratr Leland si moje sympatie nezískal, typově to sice byla „moje postava“ (nešikovný vzdělanec v prostředí, které uznává jen hrubou mužskou sílu), ale jediné, na co dokáže myslet je vlastní sebelítost, touha po pomstě (v úvodu románu se dozvíme, že Hank měl poměr s jeho matkou) a směšná touha se bratrovi vyrovnat.
Tou největší tragédií románu je pak to, že oba bratři nejsou schopni ze svých rolí vystoupit, i když je to unavuje a ničí. Na což doplácí nejvíc Hankova žena, která je v příběhu jako ona pověstná „Čechovova puška zavěšená na stěně“.

Unikátní je, jakým způsobem Kesey román vypráví. Velmi rychlé změny vypravěčů, časových i prostorových rovin. V rámci jednoho odstavce někdy sledujeme stejnou situaci očima dvou různých postav, někdy zase Kesey kombinuje aktuální situaci a vzpomínky, jinde se v ději trochu předběhne, takže víme, že dojde ke konfliktní situaci a teprve potom se postupně dozvídáme, co se přesně stalo. Tento postup je hodně náročný na čtenářskou pozornost a vyžádá nějakou dobu si na to zvyknout (někdy mně to přišlo i trochu rušivé - takové vítězství formy nad obsahem), ale vyvolává zvláštní atmosféru neuchopitelnosti, nejistoty, těkavosti... Nemusí to být pro každého, ale mně to k chuti přišlo a s každou další stránkou jsem byl knihou pohlcen víc a víc - až do skvěle vygradovaného finále.

Ken Kesey většinou nebývá jmenován při výčtu nejlepších spisovatelů (často ho vnímáme jen jako „toho, kdo napsal předlohu k Přeletu“) a to je - z mého pohledu - docela nespravedlivé. Jeho romány mají myšlenku, spád i originální podání.

Hary
02.04.2017

Socialisti vsech zemi ,polibte mi p...l :) Temna kniha z drsneho prostredi a jeste drsnejsi rodiny , ktera pres sve nedostatky a osudove udalosti drzi v tezkych chvilich pri sobe a hlavne proti vsem.Tolik zajimavych postav a figurek.Tohle me strasne bavilo mnam,mnam.Uchvatny Stamperove.A ted chci byt drevorubec :)

sick.boy
30.11.2016

Ken Kesey opět předvádí svůj neskutečný um, který zaručuje maximální vtáhnutí do děje.
Skvěle vykresluje postavy, stejně jako ve Vyhoďme ho z kola ven tu máme esenci drsňáctví a frajerství a když už jsme u toho tak i pěknou škálu zvláštních postaviček či magorů.
Je vidět, že v této knize uspokojil své chutě experimentovat, s formou si hraje neuvěřitelně a já věřím, že ne každému sedne časté měnění vypravěčů, občas i během jednoho odstavce, nebo prolínání přítomnosti/minulosti/myšlenkových pochodů. Chvíli tak trvá, než se do tempa a struktury knihy dostanete, jakmile se tak však stane, jste naprosto pohlceni příběhem o rodině dřevorubců, která se s ničím nesere, nikomu neustupuje, a (co je pro děj důležité) kašlou na stávku, kvůli čemuž graduje nasranost ostatních wakondských buranů. Do toho tu máme rodinné, v podstatě komorní drama dvou bratrů, z nichž jeden cítí velkou křivdu a několik podpříběhů, které naprosto geniálně dokreslují perfektně hmatatelnou atmosféru.
Co se týče chvály, zde bych asi skončil, stručně řečeno jsem celý listopad strávil s absolutní špičkou svého žánru a trochu mě mrzí, že toho Kesey za svůj život nenapsal víc.
Do tohohle amerického, provlhlého zapadákova se někdy určitě rád vrátím.

Taťka Hraboš
15.07.2015

Prvních asi 150 stran jsem se nějak nemohl chytit. Neustálé přeskakování z postavy na postavu, přičemž někdy ani nebylo úplně jasné, která postava to je a kde je ten předěl, mi docela dělalo problémy. Jak se ale příběh rozvíjel, nabíral spád a napětí, nakonec jsem si zvykl a naopak posledních cca 200 jsem už vysloveně hltal. Takže suma sumárum - kniha, u které stojí za to být trpělivý a přečkat pomalejší rozjezd - nadlouho vám pak zůstane v hlavě.

dobromilnebojsa
24.01.2014

Fantastická knižka, Napísaná pútavo inovatívne plná obrazov a umeleckého videnia sveta, ktoré však niajako neuberá na sile a zrozumiteľnosti silného príbehu. Ešte lepšia ako Bol som dlho preč