Šumavská toulání - Slzy Stožecké madony

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Sotva najdeme jiný kousek země toliko naplněný příběhy. Co kopec či údolí, co zákrut cesty, brod nebo most přes říčku, co samota i ves, to příběh. O zradě a lásce, zbabělosti i odvaze, krutosti a milosrdenství. O zdánlivě všedních věcech i nadpřirozených úkazech. Na každém kroku se otevírá nová stránka knihy osudů. Až se člověk bojí došlápnout, aby nezneuctil místo, kde se zrodil či vyhasl život, kde došlo k nějaké památné události. Přestože od jednoho konce ke druhému je to sotva čtyřicet kilometrů a přejdeme ho za jediný den, poznat ho trvá měsíce i roky. A ten, kdo hledá pozorně, nestihne to za celý svůj život. Jaroslav Pulkrábek nás v další knize z cyklu Šumavská toulání zavede na Volarsko. Budeme poznávat kraj kolem hory Stožec s poutní kaplí, navštívíme Volary, Soumarský Most, České Žleby, Stožec, Želnavu a mnohá další zajímavá místa. Vzpomeneme na oběti pochodů smrti, které přes Šumavu koncem války procházely, ale i na Charlese Havlata z Nebrasky, který jako poslední americký voják padl na našem území. Budeme potkávat němé svědky mnohdy neuvěřitelných příběhů, ale i současné zdejší obyvatele, kteří sice leccos pamatují, ale poté, co jim položíte otázku, raději přenesou řeč jinam či sklopí zrak. A uprostřed toho tajemného světa, ukrytý v hloubi pralesa pod mohutnou skálou, na níž hnízdí sokol, najdeme obraz Madony s bílou růží. Právě sem, kde pod nádhernou kaplí vyvěrá zázračný pramen, nechť vedou naše první kroky. Tady poprosme o ochranu a pomoc při pochopení veškerého toho dění. Neboť ne každý, kdo přijde, uvidí, ne každý, kdo uviděl, porozumí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/452665/big_sumavska-toulani-slzy-stozecke-mado-TIp-452665.jpg 4.52
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Šumavská toulání - Slzy Stožecké madony

DriftBooks
27.12.2021

Jsem přesvědčen, že téměř každý kraj či okres má štěstí na lidi, které fascinuje regionální historie. Kteří mají trpělivosti shánět a číst staré knihy. Co nelení navštívit všechna zajímavá místa svého blízkého i vzdálenějšího okolí. Kteří se skutečně zajímají a jsou ochotni po nocích hledat pravdivá data ve farních kronikách a archivech. Sbírají staré fotografie a pohlednice a dávají si tu práci jednotlivá místa poznat a porovnávat se současností. Ale jsou vzácní ti, kteří se o tyto nabyté informace, data a příběhy umí podělit. Umí sami psát a vyprávět. Umí nacházet kontext a mají dostatek originální fantazie, aby uměli neúplné příběhy doplnit a dokončit. Kteří umí uchopit historii a tvořit z ní příběhy staronové. Kteří nám dokážou historii oživit, zalidnit a přiblížit. Kteří se nakonec do historie sami zapisují svou tvorbou, případně i vlastním životním příběhem. Naše část Šumavy má na několik takových lidí vskutku velké štěstí. A jedním z nich je i Jaroslav Pulkrábek.

Knihy, o kterých píšu, jsou (možná bohužel) malinko poznamenané zadáním nakladatele. Jsou tedy vhodné spíše jako první nahlédnutí do našeho kraje. Jsou vhodné k letmému seznámení. Jsou určené k tomu, aby vás navnadily a přinutily hledat dál, hlouběji, důkladněji. To platí nejen pro lidi z jiných krajů, ale také pro ty, kteří se tu narodili, kteří tu žijí. Může to být takový první krok, jak se seznámit se svým okolím a jeho historií. S tím, kde žijeme.

Osobně jsem přesvědčen, že takováto touha přichází s věkem. Alespoň já to tak měl. Jako mládence mě mé okolí nezajímalo. A už vůbec ne jeho historie. Přemýšlel jsem spíše univerzálně a globálně. Čím je ale člověk starší, tím více touží poznat svůj příběh, své předky. Má touhu pochopit nedalekou historii. Má touhu pochopit i tu vzdálenou, zdánlivě nedůležitou. Najednou si začne všímat věcí kolem sebe a přemýšlí proč, jak, odkud, k čemu. Člověk stárne, zapouští kořeny a touží poznat veškerou půdu okolo sebe. Půdu, ze které může čerpat živiny pro svůj růst. Půdu, do které se nakonec sám pohrouží, až se strom života unaví, uschne a ztrouchniví…

Ne – v knize nenajde pouze suchá data. Je vlastně koncipovaná jako taková vycházka s průvodcem. A průvodce vám krom historických faktů rád a často přidá svůj pohled, své emoce, svůj pocit. A právě díky tomu jste schopni vstřebávat i informace, které by byly – jednotlivě deklarovány – prostě nudné.

Minulý měsíc jsem přečetl Kunderu. Součástí knihy Žert je – řekněme esej – o lidové moravsko-slovácké písni a popis tradice Jízdy králů. O tom, že už dnes vlastně neznáme původ této hudby, neznáme její harmonii a její smysl. Neznáme smysl magického opakování tónů a slov během Jízdy králů a neznáme vlastně ani smysl celého rituálu. A jsou nám vlastně cizí i ty nejstarší lidové písně. Známe sice jejich fragmenty, ale jejich kouzlo nám uniká. Připomnělo mi to jednoho jihočeského sběratele pověstí – Ondřeje Fibicha. Jeho snahu vydávat pověsti v jejich jedinečné a surové podobě. Některé pověsti jsou jen větou, některé odstavcem. Já to nechápal. Ale po přečtení Kundery mě napadlo – ano – tohle jsou (možná) ty neznámé ozvěny zbavené všeho novodobého balastu. Tohle je možná opravdu hlas z minulosti. Ale tenhle hlas je nesrozumitelný většině čtenářů a posluchačů. Vlastně i mě. Já přeci chci celý příběh. Ovšem takový, který si ponechá právě onu jiskru tajemna a magie. Já si přeci chci zazpívat celou písničku, a to neznámé v ní hledat… A proto o tom tak dlouze mluvím, protože Jaroslav Pulkrábek umí vzít suchá fakta, všechny ty nezáživné fragmenty historie a obalit je příběhem. Umí jim vrátit život. Jeho fantazie je jako živá voda. Ale navíc umí onomu poselství a ztracenému smyslu citlivě navrátit jeho původní podobu. A tam, kde to už opravdu nejde, dokáže vytvořit příběh, aniž by ho příliš dehonestoval nějakými výmysly.

Je obecně známo, že lidé se ze své historie většinou nepoučí. Že neustále opakují stejné chyby. Ukazuje to i momentální pandemie. Zapomínáme, že dějiny už pohřbily nejednu vyspělou civilizaci. Že evoluce vyhubila několikero druhů z rodu Homo. Naposledy třeba Neandrtálce. Homo sapiens sapiens je jen jednou z vývojových větví a není dáno, že tu zůstane na věky. A nezůstane, pokud se nadále k sobě a k planetě budeme chovat tak, jak se chováme. Ale to už se dostávám od Jardovy knihy někam úplně jinak. Chtěl jsem jen říct, že poznávat sám sebe, své okolí a svou historii by mělo být povinností každého z nás. Jen tak se můžeme posouvat v evolučním žebříčku o nějaký ten stupínek výš…