Táborská republika

13.03.2024

Asi nejkomplexnější román s husitskou tématikou. Sledujeme události bouřlivých let od založení Tábora až do začátku 50. lét. Je škoda, že tato kniha není tolik známá. Protože je napsaná takovým realistickým, neidealizovaným způsobem. Pan Kaplický byl opravdový mistr v tom jak si dokázal vyhrát s jazykem a výstavbou příběhu z různých perspektiv, přičemž se čtenář ani na chvilku neztratí. Myslím, že autorovi se do knihy podařila dostat i kritika komunismu. Například kapitola zrádce nápadně připomíná politické procesy. Závěrečný Nejedlé doslov je docela bizár.

02.12.2023

Protože jsem o husitství přelouskal už dvě pořádné, i když vynikající bichle (Čornejovy Velké dějiny zemí Koruny české 5. a Jana Žižku), trochu jsem se obával, jestli budu mít sílu i na tento více než sedmi set stránkový román. Ale protože Václav Kaplický si u mě získal obdiv jinými knihami, zakousl jsem se a... už jsem se nepustil. Román mě zcela pohltil a strhnul do víru dějin i lidských příběhů. Vše, co jsem od tohoto pana spisovatele četl, bylo vynikající, ale tady prokazuje svoje mistrovství zase úplně jiným a pro mě novým způsobem. Že dokáže přesně evokovat prostředí, vystihnout tehdejší způsob myšlení, vytvářet napětí, psychologizovat postavy, vést myšlenky v dialozích a pracovat se staršími jazykovými vrstvami... to všechno už vím z předchozích knih a nijak zásadně mě nepřekvapilo. Ale v tomto opus magnum je neuvěřitelné, jak dokázal tak obsáhlý historický materiál zorganizovat, aniž by tam byla hluchá místa, vázlo napětí nebo se čtenář ztrácel v událostech a postavách. Je to neskutečně čtivé a s úplývajícími stránkami víc a víc napínavé – což je obdivuhodnější tím víc, když ze základních znalostí dějin vlastně víme, jak to dopadne. Tohoto napětí autor dosahuje jednak důmyslným a poměrně častým střídáním perspektiv (postav a míst), schopností mísit velké dějiny s individuálními životními osudy a sledovat proměňující se tep doby ve skvěle vystavěných dialozích. I velké dějinné postavy (Jan Žižka, Prokop Holý, Oldřich z Rožmberka, Zikmund Lucemburský...) mají svoji psychologii, nejsou to jen papírové typy. O tom, kolik materiálu si musel Kaplický k tématu nastudovat, svědčí už jen vhodně zvolené citáty z dobových kronik a korespondence uvozující všech téměř padesát kapitol. Stejně jako předchozí komentátoři jsem i já upřímně udiven, jak tato kniha mohla v době ideologicky vykládaného husitství vůbec vyjít – je to totiž dost zřetelná demytizace jiráskovsko-nejedlovské linie. Vidíme tu časné štěpení husitských ideálů, to jak revoluce požírá své vlastní děti, postupný úpadek mravního étosu a vyprázdnění původní myšlenky ve prospěch kořistění, hrabivosti a prospěchářství. Ačkoli jsou tu katolická strana, císař Zikmund a umírněná Praha nahlíženy táborským radikalismem, nic tu není úplně černobílé a schematické, vše má svou odvrácenou stranu. Kniha nesleduje dějiny husitství do všech detailů, chronologické vyprávění je výběrové (tím pádem tu chybí třeba bitva u Malešova nebo Malého Boru), nicméně ohniskem vyprávění je město Tábor, ke kterému se vyprávění průběžně vrací a sleduje jeho stavební, politické i duchovní proměny a životní osudy klíčových postav. Toto město se tak stává lakmusovým papírkem všech těchto postupných proměn, vzestupů, pádů i úpadku celého husitského hnutí. Zvlášť mi dělá radost autorova práce s jazykem, kdy znovu oživuje mnohá dnes už nepoužívaná nebo zapomenutá slova nebo vrací slovům jejich původní starší význam (např. "kluk" ve významu neopeřený, tedy holý šíp; teprve od toho vzešel odvozený a mladší význam bezvousého chlapce). Na druhou stranu je skutečnou kuriozitou (ve vydání z roku 1985) doslov s výmluvným názvem "Táborská republika jako umělecký obraz zápasu o uchování a uhájení lidového obsahu revoluce", kde soudružka literární vědkyně pár let před rokem 1989 píše tak neuvěřitelné ideologické bláboly, že si čtenář upřímně klade otázku, jestli to vůbec četla, pochopila, nebo (a to by bylo mazané!) to takhle hloupě napsala právě proto, aby román mohl vyjít a nevzbudil přílišnou pozornost cenzorů a schvalovatelů. Nakolik sám autor tímto románem kriticky mířil na tehdejší současnost, toť otázka, která se nabízí ve všech jeho knihách. V každém případě Kaplického knihy o historii se zatím historií nestávají, protože nestárnou.

02.05.2022

Výborná kniha, myslím si, že zbytečně opomíjená. Souhlasím s předchozími komentáři, musím k nim ale přidat dva body.

Za prvé velkou pochvalu za originální jazyk - na jednu stranu je čtivý a i pro dnešního čtenáře srozumitelný, na druhou stranu používá stará slova a obraty. Nejsem tak vzdělán, abych rozhodl, zda jsou dobově autentická, ale zdají se mi.

Za druhé, neubráním se srovnání s romány Aloise Jiráska. Četl jsem Temno a Psohlavce. Výstavba příběhu i pojetí postav mi přišlo trochu podobné, ale Kaplický působil daleko napínavěji a více vtahoval. Asi se projevuje rozdíl šedesáti nebo osmdesáti let.

Rád si od pana Kaplického přečtu něco dalšího.

28.07.2020

Při četbě románů pana Kaplického se člověk nemůže ubránit srovnání s dnes již bohužel více známějšími Vondruškovými romány. Upřímně si myslím, že Václav Kaplický by měl být první autor, jehož jméno se nám vybaví, když přijde řeč na dobrý historický román. Jeho příběhy jsou vyprávěny velice živě a vše, co jsem od Kaplického četl jsem přečetl velice rychle. Proto se ani v případě Táborské republiky nenechejte odradit sedmi stovkami stránek. Kaplického si dále cením pro jeho nenucenou archaizaci jazyka. Postavy mluví přímo úměrně době, v níž se příběh odehrává, ale zároveň srozumitelně a uvěřitelně. Dalším klad představuje autorova schopnost kombinovat historické a fiktivní postavy. Osudy obou druhů postav se sice kříží, ale opět se nejedná o nic násilného nebo stěží uvěřitelného. Co se týče historické přesnosti, tak je zapotřebí obdivovat autorovu péči s jakou shromáždil na šedesátá léta minulého století úctyhodné množství informací a historických pramenů. Samozřejmě, najedeme zde několik nepřesností (Jan Roháč a Hynek Ptáček nebyli příbuzní), ale na tehdejší dobu se nejedná o žádnou glorifikaci husitů, po vzoru Vávrovy trilogie. Komunistická propaganda se vždy těžko vyrovnávala s faktem, že hlasatelé křesťanského komunismu byli radikální táborští kněží, kteří se později stali prakticky pro všechny přítěží. Kniha správně vychází ze skutečnosti, že husitství bylo především náboženské hnutí, které nemělo v žádném případě za cíl odstranit feudalismus nebo zrušit vládu králů (ostatně, Husité z počátku nevystupovali přímo proti Zikmundovi). Druhý správný předpoklad představuje fakt, že cokoliv bylo učiněno Žiškou, Táborskými nebo křižáky se odvíjelo od Bible (založení Tábora, konec světa, utrpení, apod.) V knize se objevuje ve dvou případech určité zkreslení charakteru. Jan Žižka je zde vyobrazen jako ušlechtilý boží bojovník, kdežto Zikmund jako nevěrohodný a zlý král. Rovněž nebyl autor dle mého názoru férový vůči panu Oldřichu z Rožmberka, jednoho z největších politiků své doby. Samozřejmě, že myslel primárně na svůj vlastní prospěch, ale až do příchodu Jiříka z Poděbrad neměl v Čechách konkurenci. Příběh samotný popisuje nikoliv dějiny husitství, ale vzestup a pád města Tábora coby vysněné ideální křesťanské obce. Jako všechny podobné počiny, narazil tento projekt na sobectví, korupci a netoleranci svých zakladatelů. Ona myšlenka táborského komunismu v podstatě přetrvala pouze několik měsíců, posléze se město stalo novou vrchností a později královským městem, ačkoliv mnozí obyvatelé nedokázali pochopit, že doba se změnila a návrat není možný. Postava Vaška Bláznice nám zase ukazuje, že když nemůže být dokonalá obec, pak v ní nemůže žít dokonale čistý život ani jeho obyvatelé. Tímto problémem se zabýval už Platón a po něm arabští filosofové (al-Farábí a Ibn Bádždža), přičemž se všichni shodli, že dokonalá obec je možná pouze, pokud má pevný řád a dokonalé vůdce. Líbí se mi závěr Ibn Bádždži, který filosofy (tj. dobré lidi) neodlučoval od společnosti (stejně jako Vašek Bláznice chtěl žít čistý život mimo dění v obci), nýbrž jí měli být nápomocni a celá obec musí při svém úsilí o dokonalost spolupracovat... Budiž nám to ponaučením.

27.11.2019

Pro mě osobně je veliká ostuda to, že jsem o existenci knihy neměl vůbec tušení. Přičemž jméno autora samozřejmě znám a jeho Kladivo na čarodějnice snad ani neznat nejde.
Ale k ději.

Nestává se mi to úplně často, ale tady opravdu i přes značně množství stran nemám absolutně co vytknout. Autor fenomén husitství nijak neidealizuje, ani jej přímo nekritizuje. Zcela přirozeně popisuje pozvolný přechod z původních náboženských ideálů po společnost ovládanou mamonem a touhou většiny nahrabat si pro sebe co nejvíce. Rovněž je "krásně" popsán přerod z původních "božích bojovníků" po žoldáckou skvadru, která ve válce viděla jediný způsob vlastního přežití.
Z těch pozitivnějších událostí samozřejmě nemůže chybět opakované semknutí jednotlivých husitských frakcí proti vraždící a rabovací lůze s křížem na prsou a její následné vypráskání ze země. I původní samotné nadšení pro společnou věc se čte moc hezky, stejně jako pozdější obecné vnímání a strach celé Evropy z Čechů.
Co se týče postav, hodně prostoru dostává samotný Žižka a později Prokop Holý a je to jen a jen dobře. Kromě historicky známých osob se v ději objevují i ti ostatní, od obyčejných měšťanů až po zloděje, kteří kradou "od huby" vlastním lidem. Naštěstí je mezi nimi i takový Janek Tlamka, kterého si člověk snad ani nemůže neoblíbit.

Co říci závěrem...Ani se nechce věřit, že dílo vzniklo v době hluboké totality, kdy se to po naší zemi jen hemžilo kolegy tehdejšího agenta Bureše. A ačkoliv by takový Zdeněk Nejedlý s tímto vyobrazením husitství asi těžko souhlasil, já ho tématicky řadím na úroveň dnešních Vondruškových Epopejí.
A ještě jeden poznatek - dnešní novináři by se mohli tímto učit, jak se dá napsat kritika bez toho, aby byl někdy i sprostě hanoben jeden z národních symbolů odporu proti útlaku a vnucování cizí vůle.

18.10.2019

Během letní dovolené jsem chtěl prcikovi v autě zpestřit realitu návštěvy města Tábora malou historickou přednáškou. Nicméně jsme se ženou zjistili, že toho o Táboru a husitských revolucích víme celkem prdlajs. Po návratu domů tedy nastalo hledání optimální knihy, ideálně historického románu, který by dané období popisoval. A podařilo se. Kaplický naplnil má očekávání v podstatě několikanásobně. A Kladivo v minulosti potvrdilo, že se jedná o ověřeného autora. Jistou překážkou se mi však stal rozsah knihy, kdy jsem dobral závěru až čtyři měsíce po začtení se do ní. A v mém sporadickém přístupu ke čtení se mi také stalo osudným množství postav v románu popsaných. A tak jsem se více topil, než že bych s radostí plaval. Nicméně černá díra mých historických neznalostí byla částečně zalepena a já musím smeknout před osvíceným zarputilým odhodláním tehdejších lidí, kterým se podařilo vytvořit malou nezávislou republiku městského typu, jejíž vliv nakonec dokázal několik let odolávat tlaku největších organizovaných společností, jako byla křesťanská církev, nebo Svatá říše římská.