Ta prázdná místa

Exilová sbírka poesie vybraných a řazených autorkou. Vysoce raritní vydání ve velmi omezeném nákladu. Ve sbírce Ta prázdná místa se poetika Hany Svobodové nemění ­ táž úspornost výrazů, sevřenost, až gnómičnost. Co se po formální stránce mění zcela nápadně, je slovesná osoba. Tento zdánlivě vnější gramatický posun z třetí do druhé osoby, od on či ona k ty, signalizuje hlubší posun významový. Od chladné či alespoň vzdálené objektivity ke zdůvěrňující apostrofě ­ to je onen krok, kterým „...Procházíš něčím, co tě vždy zasáhne / Světlo, noc, slunce, déšť / Tam dosáhne, kde ještě není slepý“ (s. 17). Od kroků, jejichž řetězec se slévá v cesty, se znovu započíná nalézání nového smyslu, nového vidění věcí a jejich vztahů („To nejsou cesty / z marnosti a do marnosti / To jsou jen / daleké či blízké vzdálenosti“ - s. 23). Je to pochopení a přijetí sebe sama jako samozřejmé danosti, jež ve svém konečném vyznění je znovunalezenou a osvobodivou lehkostí z plynutí života („Sobě navzdory buď lehká / lehčí než kdysi“ - s. 25). Cesta k harmonii a vyrovnanosti je zároveň cestou nové vnímavosti k životu, který sice ztrácí strmost prvotního vzletu, ale je cennější a obsažnější, neboť zná a umí pojmenovat nástrahy pastí („Jen anděl rozumí / co je to létat strmě / zmizet v modru nicoty / Zde jseš to ty / kdo nad propastí / dívat se dol u začíná / Ta krajina nemá daleko do pasti / pastí je výška i strmost hluboká“ - s. 35). Stylizace lyrického subjektu jako dvojnického dialogu (já - ty), dialogu niterného a zároveň k druhému (druhé) se obracejícího, vytváří zvláštní prostor naplněné senzitivní intimity, jejímž ohrožujícím protipólem se stává přízrak či podlehnutí přízraku chtivosti, nenasytnosti a osobivosti („nenech však upíří holinku / až o tvou hlavinku / chrupne“ - s. 47). A zbývá tedy cesta po vertikále, jež není než cestou k sobě: „Jen nahoru, jen dolů. Když dolů nechceš, létat se naučíš anebo sebe sama umučíš.“ (s. 55)... celý text