Ta možnost tu prostě je
Michael Třeštík
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/260973/mid_ta-moznost-tu-proste-je-260973.jpg
4
20
2
Kniha propojuje autorův humor, optimismus a víru, že není nic nemožné. První část knihy nazvaná Max Schmidt na singlu představuje devět esejů o obrazech, které autora zaujaly a přivedly ho na zajímavé a překvapivé souvislosti. V druhé části, která nese název Jak jsem zabil inženýra pak autor se zábavnou sebeironií popisuje svízele originálního experimentu, který sám na sobě vykonal. Rozhodl se totiž, že z ,,výzkumných" důvodů začne sám malovat. Střetnutí autorovy teoretické a umělecko-historické erudice s prázdnou plochou plátna a papíru je zdrojem nejenom neotřelého myšlení o podstatě umění, ale i komických situací. V knize uvedené ISBN 978-80-87079-41-6 je chybné.... celý text
Přidat komentář
Ta knížka je tak malá, že je rychle pryč. Ovšem radost a spokojenost, kterou kniha přináší, vydrží potom ještě dlouho. Pasáž o duze jsme četly s dcerou ve vlaku, venku pršelo a nad Jizerkami se ukázala duha. Jenže ve vlaku si nejde uvařit kafe, tak jsme se na ni musely koukat. Zabrala celý obzor, klenula se tam třeskutě barevná a byla větší, než všechny Lekníny světa. Tak takové zážitky ta kniha přináší.
Štítky knihy
eseje malířství výtvarné umění obrazové publikace malování, kreslení
Autorovy další knížky
| 2014 |  Komu zvoní mobil |
| 2013 |  Chceš-li rozesmát pánaboha |
| 2017 | Jen aby, řekla moje žena |
| 2020 | Katka |
| 2011 | Umění vnímat umění: Guerilla writing about art |
Kniha Ta možnost tu prostě je je v
| Přečtených | 26x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 19x |
| Chci si koupit | 10x |
| dalších seznamech | 2x |
První část skvělá, druhá ještě lepší. Obě obohacující. Každá jinak a přeci stejně. // Jsem z knížky nadšená. Ještě si jí pár dní nechám. // Pět hvězd.
--------------------------------------------------------------------------
CITÁTY:
,,(…) Zavolal jsem rodinu a rodina to pochválila. Poprvé za tři měsíce snažení to rodina pochválila docela hodnověrně.
Když se rodina zase rozešla, opřel jsem baráky z Kostelní o knihovnu proti sobě a snažil se na ně dívat ne jako já, ale jako někdo cizí. Nebo jako já na obrázek někoho cizího. Ten, kdo to kreslil, říkal jsem si, chtěl, aby to vypadalo svižně, a ono to svižně vypadalo. Chtěl, aby to nebylo utahané a popisné, a ono to utahané a popisné nebylo. Ten, kdo to kreslil, říkal jsem si, potřeboval zakrýt, že moc kreslit nedovede a zakryl to docela obratně. Ten, kdo to kreslil, říkal jsem si, je na nejlepší cestě skončit kreslením smrčků z cesty na vyžlovské koupaliště, jako kreslila paní učitelka Ebertová. Od tohoto obrázku už cesta jinam nevede. Nedělní odpolední malování. Ještě jsem proti tomu seděl a už jsem si slíbil, že tohle nikdy dělat nebudu.(…)“
,,Na obrazy jsem se díval vždycky jen jako na něco, co je třeba vymyslet, vycítit, vyvzdorovat, vyinovovat, ale nikdy jsem si neuvědomoval, že to je pak třeba taky namalovat. Neuvědomoval jsem si to ani u holandských zátiší, natož u moderní minimalistické malby. Pracnost sama o sobě není hodnota. Ale je dobře o ní aspoň vědět.“