Synové noci

Naprosto famózní zpracování. Dost mi to osvětlilo některé historické skutečnosti, které jsem nevěděla. Kniha je silná, byla jsem zvědavá jak dopadne, na tuto knihu jen tak nezapomenu. Doporučuji.

Synové noci je moje třetí kniha od této talentované české autorky a je rozhodně nejtěžší a nejsilnější. Stále ve mně rezonuje a určitě ještě dlouho bude.
Střídají se časti Borise i Nikolaje. Ty u prvního z bratrů se nečetly vůbec lehce, musela jsem si od čtení dávat pauzy. Nějak to na mě doléhalo. Utrpení střídalo další utrpení, krvavé masakry, absurdní zatýkání, vraždení, znásinování, bídu. Tolik zla. Z Borise a jemu podobných mi bylo špatně.
U Nikolaje neboli Kolji jsem si mohla vydechnout ale jen nepatrně, nečekal ho vůbec jednoduchý život, také si zažil své, než našel útočiště v Československu. Byla jsem ráda za každý pozitivní moment, za trošku světla ve tmě.

Kniha je opravdu skvěle napsaná a zpracovaná. Myslím, že zasáhne každého. Když už si říkáte, že snad bude klid, tak ne. Ani náhodou.
Když jsem se blížila ke konci, začala jsem tušit, jaký směr nabere.
Oči nezůstaly suché. To nešlo.
Je to jedna z těch knih, kterou stačí přečíst jednou, ale zanechá stopy a zůstaně v paměti.
Hodnotím samozřejmě plným počtem a doporučuji!

Autorka mě opět nezklamala. K sepsání historických skutečností, které probíhaly od r. 1917 do roku 1947 na území bývalého Sovětského Svazu, vytvořila románový příběh bratra Borise a Nikolaje. Čerpala z deníků, bakalářských prací a historických knih. Čtení je jen pro silné povahy, ale toto vše se dělo a zřejmě v některých koutech světa se stále děje doposud, jen se o tom nemluví.

Četla jsem všechny knihy této autorky a můžu říci jediné,konečně se jí nějaká kniha docela povedla.
Nemyslím to nijak špatně,ale předešlé knihy byly takové nedomré,nedotažené a v mnohém dosti naivní.

Jedine, co me rusilo a za co strhavam pul hvezdicky, je absence dialogu a tim, kniha v hodne pasazich pusobi jako literatura faktu a ne beletrie.
Jinak se klanim autorce za vyber tematu j za to, kolik casu musela venovat priprave.
Silny a desivy pribeh. Zdanlive historie. Ale je to bohuzel dnesni hrozba.

Tohle je neskutečně silný příběh. Vlastně dva příběhy, protože každý z bratrů zažívá úplně něco jiného. Je to smutný obraz toho, jak politika dokázala natrvalo rozdělit rodiny, vyvraždit vesnice a vyhnat z rodinných domů miliony lidí. Více v recenzi.

Pro mě osobně tématicky nejslabší autorčina kniha, ale i tak dobrý a silný příběh.

Když jsem obdržela recenzní výtisk Synové noci od brněnského nakladatelství MOBA, dala jsem si příspěvek na sociální sítě s tím, že se pouštím do čtení. Jeden knihomolský přítel mi na to napsal, že pro něho je tato kniha - kniha roku! A já jsem byla o to klidnější a pustila se do čtení. Po prvních dvou stránkách jsem se nemohla odtrhnout. Synové noci od české autorky Markéty Práškové, je kniha se zaslouženými pěti hvězdičkami z pěti.
Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, kde každá kapitola je vyprávěna z pohledu vždy jednoho bratra. Bratři Boris a Nikolaj je každý jiný a každý prožívá 20. století jinak. Na začátku celého příběhu se dostanete do roku 1917 v Petrohradu, kam se řítí nové revoluční myšlenky.
Bratři měli krásné dětství a byli si velice blízcí. Starší Boris byl vždy silný, urostlý s pocitem potřeby ochraňovat mladšího Nikolaje, se pouští do budování SSSR a snaží se přesvědčit nejen bratra, ale i matku. Nikolaj s maminkou ovšem revolucionářům nemohou zapomenout smrt velice inteligentního tatínka. Stále silnější revolucí a agresivitou se rozhodne Nikolaj s maminkou emigrovat do Konstantinopole. Boris v momentě odloučení na okamžik znejistí. Nedokáže opustit mladšího bratra.
Nikolaje na cestě za novým domovem stojí několik překážek. Zároveň s tím mu ovšem do cesty vstoupí i krásná žena. Jejich emigrace, ačkoliv vede přes Konstantinopol nakonec míří do Československa, kde Nikolaj vystuduje, ožení se a má rodinu. Nikdy však nezapomněl na svého bratra, kterého touží stále spatřit. A stejně to vidí Boris. Ačkoliv si buduje úspěšnou kariéru a stále po všech úskalí, kterého ho potkali, věří v revoluční myšlenky a SSSR, nezapomněl na rodinu.
Kniha, ačkoliv se zaobírá velice těžkým tématem, se četla dobře. Bylo to napínavé s romantickou linií a vírou, že všechno na konci dobře dopadne. Já osobně zde chci v recenzi končit. Nechci Vám nic prozradit. Jestli se bratři znovu setkají nebo jestli si budou vyčítat odloučení. Jen Vám přeji, ať se do knihy můžete ponořit jako já a prožít příběh plný emocí. Jak se zmínil můj knihomolský přítel, jedná se o nejlepší knihu roku, a to i pro mě!

Kniha Markéty Práškové se mi nevryla jen do paměti, ale přímo do srdce.

Tohle není román, který přečtete jen „kvůli příběhu“. Je to zážitek. Synové noci vás pohltí svou tíživou, až hmatatelnou atmosférou a mimořádným citem pro propojení drtivých dějin s křehkými lidskými osudy.

Hned od prvních stránek cítíte, že vstupujete na tenký led — do světa, kde žádná volba není snadná a kde se za každé rozhodnutí platí ta nejvyšší cena.

Před očima se nám odvíjí drama dvou bratrů, jejichž životy semílá soukolí revoluce, válek a politického teroru.

Právě kontrast jejich postojů je jedním z nejdrtivějších momentů knihy. Vidíme, jak jeden bratr celou duší propadá ideálům revoluce, zatímco ten druhý bolestivě naráží na její krutou tvář. Nečekejte však černobílé schéma. Autorka tento rozpor vykresluje s takovou lidskostí a pochopením, že to až bolí. Dochází vám, že tehdejší volby nevznikaly v bezpečí domova, ale pod dusivým tlakem strachu, propagandy a zoufalé naděje.

Tuto knihu nevnímám jen jako historický román. Je to mrazivá zpověď 20. století a rekviem za lidi, kteří jím museli projít. I když se text čte jedním dechem, jsou chvíle, kdy se musíte zastavit a prostě jen dýchat, abyste vstřebali to, co se právě stalo. Emoce tu nejsou na efekt — vyvěrají z reálné bolesti, ze ztrát, které nelze nahradit, i z naděje, která umírá poslední.

Fascinuje mě, jakým způsobem se zde prolínají „velké dějiny“ s intimním prožitkem.

Politické bouře nejsou jen kulisou; jsou živlem, který láme charaktery a trhá rodinná pouta.

Díky tomu historie přestává být souborem dat v učebnici a mění se v naléhavé, živé drama. Uvědomíte si, že dějiny netvoří letopočty, ale příběhy konkrétních lidí a jejich často tragických voleb.

Pocity, které ve mně kniha vyvolává, jsou směsicí úžasu a těžkého balvanu na hrudi.

Cítím hluboký obdiv k odvaze postav, ale i smutek nad tím, čemu musely čelit. Člověka mrazí z toho, jak blízko je minulost a jak dlouhé stíny vrhá do přítomnosti, které dokáže zanechat v jednotlivcích i rodinách.

Markéta Prášková si zaslouží obrovský respekt. Její práce s historickými souvislostmi je precizní, text působí promyšleně a vrstevnatě. Je to jako číst „živou učebnici“ — syrovou, emotivní a hluboce lidskou, nikoli suchou a odtažitou.

Důležité je, že kniha nenabízí jednoduché odpovědi. Autorka přitom nesoudí z pohodlí dnešního odstupu. Ukazuje morální dilemata a složitost doby v jejich plné nahotě a nenápadně staví čtenáře před zrcadlo: Měl bych tu odvahu? Jak bych se zachoval já?

Tento příběh ve mně bude rezonovat ještě dlouho.

Není to kniha, kterou zavřete a zapomenete. Je emočně náročná, vyžaduje čas na „usazení“, a právě proto je tak důležitá. Nutí k diskusi, k přemýšlení, k tichu.

Jazyk knihy je kapitola sama pro sebe. Žádný patos, žádná zbytečná slova. Je střídmý, přesný, místy až syrový, což jen podtrhuje vážnost tématu.

Tempo vyprávění mistrně střídá introspektivní pasáže s dramatickými zvraty; historie zde plyne pomalu, ale neúprosně, jako osud sám.

Kromě politiky je to však především strhující drama o rodině vystavené extrémní zkoušce. Rozdělení bratrů není jen o ideologii, je to rána přímo do srdce. Silně zde rezonuje motiv ticha — toho nevyřčeného, které se jako neviditelné břemeno přenáší z generace na generaci.

Síla Synů noci spočívá v tom, že jejich účinek nekončí poslední tečkou. Příběh se vrací, klade nepohodlné otázky o odpovědnosti a paměti. Připomíná nám, že za každou ideologií stojí živí lidé.

Tuto schopnost dát historii lidskou tvář považuji za největší dar této knihy.

Na závěr mohu jen dodat, že nemám co vytknout. Jediné, co mi chybělo? Že příběh nebyl ještě delší. Chtěl jsem v tom intenzivním a bolestně krásném světě zůstat déle. Je to román, který zasáhne, zneklidní a obohatí. Krásný i krutý zároveň. A právě proto tak nezapomenutelný — a silně rezonující i se současností, protože otázky identity, paměti a dopadů politických změn zůstávají stále aktuální.
Ig: pribehy_stranek

Na osudech dvou bratrů jsou zde předvedeny významné události z dějin Ruska a Československa 20. století. Bratři jsou na opačných stranách barikády a tak je obraz dostatečně plastický. Mnoho událostí je zejména starším pamětníkům notoricky známých, ale je zde i dostatečně mnoho těch méně probíraných. Vcelku je to skvělé historické dílo, které by se nemělo ztratit, a mohlo by, zejména mladším ročníků, mnoho dát.

Nemůžu knihu hodnotit, protože jsem knihu po pár stránkách odložila, to nešlo. Za mě zklamání, protože mám autorčiny knihy ráda. Možná zkusím někdy později znovu.

„Tak tohle ve mně zůstane ještě dlouho.“ A taky že jo. Měla jsem pocit, že čtu něco, co není jen román, ale spíš otevřená zpověď celého století. Takovou, která vás vtáhne, uzemní, občas i bolí… ale nedokážete přestat.

Markéta Prášková mě už několikrát přesvědčila, že dokáže psát hluboce a citlivě, ale tady posunula laťku tak vysoko, že jsem zůstala sedět s otevřenou pusou. Je neuvěřitelné, kolik práce, studia a poctivého řemesla v té knize je – a přitom se to čte naprosto plynule. Žádná suchá historie, žádné složité výklady. Jen silné osudy lidí, kteří se účastnili událostí, o nichž se dlouho mlčelo.

Příběh dvou bratrů, kteří se kvůli revoluci ocitnou na opačných stranách, mě zasáhl víc, než jsem čekala. Autorka dokáže vykreslit atmosféru Petrohradu tak živě, že skoro slyšíte ty první výstřely, cítíte strach v ulicích a zároveň vidíte nadšení těch, kteří věřili v úplně nový svět. A pak ten kontrast – útěk do Československa, nové začátky, ale také stín minulosti, který se nekompromisně vrací.

Celé je to syrové, lidské, občas mrazivé. A přesto nepůsobí těžkopádně. Čte se to samo, jen občas se člověk zastaví, protože některé momenty si prostě potřebuje „dodechnout“. Nejvíc mě dostala ta závěrečná linka: starý muž, zvonek, cizinec ve dveřích… a zpověď, která všechno propojí. Z toho jsem měla husí kůži.

Za mě je Synové noci jedna z těch knih, které by si měl přečíst každý, kdo má rád historii vyprávěnou skrze skutečné emoce a lidské osudy. Je silná, krásná i bolestná zároveň. A já jsem upřímně vděčná, že autorka tenhle příběh napsala – protože takové knihy se neobjevují často.

SYNOVÉ NOCI mě do jisté míry opravdu zničili, každopádně je to čtení strašně důležité, obzvláště v dnešní době... Děkuji Markétě za sepsání tohoto příběhu, že si kvůli nám čtenářům dala takovou práci, protože nastudování všech těch historických událostí a dějinných souvislostí muselo dát neskutečnou práci. A výsledkem je neuvěřitelně silný historický román, který s vámi otřese, možná až do morku kostí, ale měl by si ho přečíst každý.

Více mých dojmů v záložkách recenzí od Knižních střípků.

Dočetla jsem a nemám slov.
Četla jsem všechny autorčiny knihy a žádná mě nezklamala, ale tahle… tahle mi doslova vyrazila dech. Markéta Prášková znovu dokazuje, že dokáže psát o těžkých tématech s obrovským citem a hloubkou.

Synové noci jsou silní, temní, lidsky bolestní a přesto čtiví. Není v nich nic přikrášleného, žádné zjednodušení, jen syrovost, která se vám dostane pod kůži. I přes tíživou atmosféru se kniha čte jedním dechem a zůstává v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Tohle je těžké rozdýchat. Kniha je velmi zajímavá a poučná. Nedělala jsem si iluze o tom co se dělo v Rusku po revoluci,ale tohle byla fakt síla. Zvlášť kapitoly o Borisovi jsem občas musela přerušit, jak byly deptající. Spisovatelce dík, že se to tohoto závažného úseku dějin pustila
Doporučuji k přečtení

Markéta Prášková patří mezi moje nejoblíbenější české autorky. Její knihy se mi pokaždé hluboko vryjí pod kůži a nenechám na ně dopustit. Takže když mi nabídla možnost přečíst si její nový román, neváhala jsem ani minutu.

Děj je zasazen do složitého historického období a sledujeme v něm dva bratry, každý stojí na jiné straně revoluce. Jeden pomáhá budovat sovětský svaz, druhý utíká za lepším životem do ciziny. A i když je kdysi spojovalo silné pouto, osud je rozdělil. Dlouhé roky o sobě nevědí, dokud se jejich cesty znovu neprotnou.

Čtení bylo psychicky náročné, místy jsem měla pocit, jako by na mě někdo přehodil těžkou deku. A i když si knihy od Markéty obvykle vychutnávám pomalu, tady jsem chtěla dočíst co nejdřív, jen abych zjistila, jak to celé dopadne.

Příběh je silný, nezapomenutelný a plný emocí. Po dočtení jsem chvíli jen seděla a zpracovávala všechno, co se právě stalo. Závěr mě naprosto dostal.

Pokud máte rádi hluboké, silné romány, doporučuji nejen tuto knihu, ale i všechny předchozí autorčiny příběhy.

Dočetla jsem a nemám slov. Četla jsem všechny autorčiny knihy a žádná mě nezklamala,ale tato mi vyrazila dech. Kdybych nevěděla,že autorka není ruska, myslela bych si,že čtu typicky těžký ruský melancholický román. Což myslím jako poklonu. Klobouk dolů jak dokázala podávat těžká témata čtivě,i když hlavně v kapitolách o Borisovi nebylo nic pozitivního. A i když je kniha depresivní od začátku do konce,četla se jedním dechem