Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43124/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-GHt-43124.jpg
4
536
158
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách...... celý text
Literatura světová , Romány , Thrillery
Vydáno: 2010 , Host
Originální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych , 2009
více info...
Přidat komentář
První kniha této autorky co jsem četla, rozhodně ne poslední. Získala mě atmosféra, zůstala jsrm pro styl vyprávění. Rozuzlení bylo zřejmé poměrně brzo, ale zážitku to rozhodně neubralo.
Morální thriller současné polské autorky.
Hlavní hrdinka Jana Dušejková je stavební inženýrka, která pracuje jako učitelka angličtiny a správkyně letních bytů na česko-polském pomezí v Kladské kotlině. Miluje astrologii a zvířata.
(2010)
Poměrně čtivá a zajímavá hříčka, kombinující ekologickou agitku s detektivním příběhem. Osobně mě závěr dokázal překvapit. Na druhou stranu mě příliš neoslovil onen důraz na astrologii a ezoteriku, tam jsem se s hlavní postavou dost míjel a nedokázal jsem se s ní plně sžít. Ale to je spíše má chyba.
Ač zrovna neholduji astrologii, mám ráda Blakea, jsem vegetariánka a les mám hned za dveřmi... srnky jsou v různícím se počtu mými každodenními návštěvníky, a přestože okoušou skoro všechno, co vysadím, včetně rozkvetlých růží, mám je moc ráda, taky ty kuny, zajíce, lišky a sovy... a když jdu kolem posedu (neříkám jim "kazatelny", ale "vrahobudky"), nejraději bych mu nařízla jednu nohu, aby se i s myslivcem zřítil... takže jsem se v knize docela našla a v hlavní postavě objevila spřízněnou duši... Ta knížka je prostě vynikající... PS. Akorát na Česko - na lidi u nás - má autorka poněkud idylický pohled... anebo je to ironie? :-)
Byl to návrat do Pravěku, jenž mě kdysi pohltil a oslnil. Tento příběh se neodehrál...on se rozprostřel, aby doprovodil čtenáře...jinam. Velkým písmenům a novým jménům tleskám. Tiše tleskám:).
"Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost. Myslím, že v Česku je to úplně jiné...i kdyby se chtěli hádat, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám"
"Chladná ironie - je to velmi zbabělé; všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. Být jako impotent, který nikdy nezažije rozkoš, ale udělá všechno, aby o ni připravil ostatní."
Kniha mě zaujala natolik, že jsem ji přečetl "na jeden zátah". V poutavém vyprávění protagonistky toho nevšedního příběhu není nouze o dramatické situace, kniha se navenek jeví jako detektivka či thriller. To podstatné však není jméno vraha (ten byl zřejmý již od prvních stránek knihy), autorka se spíše zamýšlí nad morálně-etickými otázkami, které pramení ze vztahu člověka k jiným živým bytostem. Hlavní hrdinka (vypravěčka) je přímo bytostně spjata s "němými tvářemi", a proto jakákoliv "zvěrstva" na nich páchaná řeší po svém. Její jednání sice není v souladu se zákony, lze jej však pochopit jako emocionální stresovou reakci na danou situaci. Svou roli zde sehrává i prostředí, osamělost a zdravotní problémy hlavní postavy.
Kniha skýtá náměty k přemýšlení a je navíc i mistrně napsaná. Doporučuji!
Velmi zajímavá kniha, působivě napsaná. Spousta neotřelých nápadů. Proti většině knih z poslední doby neztrácí dech ani v závěru. Naopak v něm přichází vynikající finále ( i když se dá cca od 3/4 knihy tušit).
Bohužel autorka toho chtěla do jedné knihy nacpat moc. Místo aby se soustředila a případně dál rozvinula silný přírodní motiv, neustále nelogicky utíká k astrologii. Celé pasáže pak jsou pro většinu laických čtenářů zcela nezajímavé. Pokud nejste Rudolf II.
Výborně napsaná kniha. Vraždy tomu dodávají napětí, ale o ně v knize tolik nejde. Není to žádná detektivka. Ostatně, kdo je pachatel se dalo čekat. Zajímavé je použití velkých písmen u řady slov - Zvířata, Potíže atd. Pro nás Čechy je zajímavé i to, že se také píše o nás. Hlavní hrdinka (vypravěčka) je dost ujetá, ale i tak je zajímavá. Jediné, co mě moc nebavilo, byly pasáže o astrologii.
Tak takový konec jsem teda opravdu nečekala. Bylo to překvápko a zároveň taky trochu silné kafe. Na mě fakt trochu silné. Připadá mi, že oběti bylo možné vytrestat i jinak. Ale v příběhu se to stalo takto, což rozhodně zavdává čtenáři mocný podnět k přemýšlení.
Mám o Nobelových cenách své rezervy, tudíž jsem nepřistupoval k Tokarczukové s nijak zvlášť přehnaným očekáváním. O to více mne překvapilo, jak moc se mi tahle kniha líbila. Jak už jmenovaně, autorka píše výtečně. Kniha se čte sama. A navíc dokázala svůj talent spojit s velmi napínavým a rozhodně ne tuctovým thrillerem. Knihou proplouvají různé morální otázky, o nichž se mnoho dnešních autorů nevyjadřuje. Příběh je sice relativně lehce prokouknutelný, ale zde ani nejde o otázku, kdo je pachatelem. Jde mnohem více o ukázku nehoráznostech, které někteří lidé páchají v lesích, spojena s kriminální zápletkou. A možná to nezní nijak zvlášť lákavě, ale věřte, že čtení lákavé opravdu je.
Tohle je velmi zajímavá záležitost. Líbilo se mi přírodní prostředí, pomalé plynutí a zásadovost hlavní postavy. A závěr mě rozhodně překvapil.
Pokusím se sem vepsat několik kusých, neučesaných postřehů, které mě napadají po dočtení knihy.
(Pozor SPOILERY!)
Já osobně bych anotaci naformuloval poněkud jinak: Kážete vodu a pijete víno, střílíte po všem, co se hne, zastřelili jste dokonce moje dva psy – tak za to zaplatíte životem!
Přes kosti mrtvých je románem pocházejícím ze stejného vrhu, jako třeba Do tmy Anny Bolavé nebo Jasno lepo podstín zhyna irské autorky Sary Baume. Ve všech těch knihách vyprávějí autorky o lidech na pokraji společnosti (hrdinky/hrdinové jsou složité osobnosti, které okolí nechápe), aby tak, skrze jejich podivínství, lépe dokázaly vykreslit kontrast mezi čistým a pokřiveným.
Tenhle román je především o pokrytectví a o odvaze projevit svůj názor, ale také o přátelství a lidské solidaritě. Je to hluboce lidský příběh, který vás, jste-li naladěni na stejnou frekvenci, prostě dostane – a mne tedy fakt dostal.
Myslím, že se Olze Tokarczuk podařilo skvělým způsobem (kdybych to měl říct hodně složitě) vyjádřit "pnutí mezi pravidly (tradicí, jíž jsme součástí) a svědomím" – nakonec, možná i takhle by mohla znít anotace.
Je to příběh o nezměrné odvaze jít proti proudu za jakoukoli cenu a prosazovat svůj pro většinu společnosti nestravitelný názor i za cenu sebezničení.
Přes kosti mrtvých vypráví prastarý, archetypální příběh o tom, že individuální svědomí je důležitější než autorita.
Ale aby bylo jasno, Jana Duszejko rozhodně není žádná blbka, v mládí projektovala mosty, umí cizí jazyky – ale postupem času se uzavřela do izolovaného světa své individuální vnitřní pravdy, což by nemuselo vést k nutné tragedii, kdyby se vehementně nesnažila o své SUBJEKTIVNÍ pravdě přesvědčit i ostatní.
Je to příběh o ODMÍTNUTÍ žít ve světě, který je nám systémem (naším okolím) vnucen a o neochotě přistoupit (z prosté pohodlnosti, či z nutkání "nedělat problémy") na bezzásadové pokrytectví, příběh o tom, že lidé na jedné straně hlásají víru v kostelích a zbožně naslouchají kázáním o dobru a lásce – a na straně druhé tolerují nelidského zacházení se zvířaty (liščí farma) a nesmyslně zabíjejí.
Kniha je plná provázaných symbolů (ruku v ruce s verši W. Blakea, jehož poezii hrdinka s jedním svým bývalým žákem překládá) a je napsána s neskutečným citem pro jazyk.
Paradoxem je, že hlavní hrdinka hledá pomocí astrologie soulad mezi svým vlastním životem a mezi svými ideály, mezi reálným světem (reálnými lidmi) a mezi všeobecně platnými pravidly (nezabiješ) – a přesto ve jménu vlastní pravdy sama zabíjí.
Co říct na závěr? Kdybych měl nějak definovat POSLÁNÍ knihy (jak to po nás vždycky chtěla paní učitelka), asi bych (možná trochu banálně) napsal, že ten příběh očisťuje a (možná) dělá lidi lepšími.
Detektivní příběh z venkova v oblasti polsko-českého pomezí s tzv.nespolehlivým
vypravěčem.Je to celé trochu ujeté,hlavně hrdinka,ale svižné a dobré.Špatný nemusí
být ani film,který byl podle knihy natočen.
Zvláštní kniha. Určitě není pro každého, ale tak je to se vším. Detektivní zápletka v knížce být úplně nemusela, rozhodně jsem příběh nepovažovala za krimi, což bych asi měla, když v ní pár lidi zemřelo ne úplně vlastním přičiněním. Trochu mně udivilo na konci knížky, že kázání faráře Šelesta je kompilací skutečných kázání mysliveckých kaplanů získaných z internetu. Pokud na sebe takto někteří myslivci nahlížejí, je to docela smutné.
Chápu, proč se hlavní postava jmenuje DUŠEjková.
" Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. "
Poslední dobou se s čtivými detektivkami roztrhl pytel. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých není výjmkou. Nejenže čtenáře vtáhne a nepustí, ale dokonce nabízí i něco navíc. Snad je to typickým polským naturalismem, ale kniha jakoby člověka skutečně přenesla do opuštěné horské vesnice v pohraničí. Ledový vítr skučí mezi prameny vlasů a mezi těch pár přátel kolem patří divoká zvěř.
Jenže romantická idyla života na samotě se začíná rozpadat s každou další vraždou. Nepravděpodobná teorie plná horoskopů a zvířecí pomsty hlavní postavy Janiny začíná dávat větší a větší smysl. Jenže je to skutečně tak? Mohla zvířata konečně povstat a začít trestat hlavní viníky jejich nezaslouženého utrpení?
Kniha čtenáře napíná a nechává jej i přes zjevné indície tápad až do samého závěru. Kromě detektivního příběhu ale předkládá řadu otázek. Jaké je postavení outsiderů ve společnosti? Jsou špatní oni nebo většina? Kde je ta správná míra volnomyšlenkářství a konzervatismu. A hlavně jaký je a má být postoj člověka ke zvířatům?
Ačkoliv dílo může na první pohled působit až moralizujícím dojmem, je jasné, že se autorce podařilo dát dohromady knihu relativně hlubokou a zároveň čtivou. Zábavnou formou předestírá otázky, na které bychom se skutečně měli pokusit odpovědět.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 657x |
| Čtenářské výzvě | 128x |
| Doporučených | 66x |
| Knihotéce | 163x |
| Chystám se číst | 410x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 8x |
Zvláštní příběh, který mě zaujal hlavně stylem vyprávění a potvrdil, ze v knížkách Tokarczukove rozhodně stojí za to pokračovat.