Svítání
Elie Wiesel
Elie Wiesel získal Nobelovu cenu jakožto “posel lidskosti, člověk oddaný humanismu”. Smí tedy člověk zabít druhého? Tuto strašlivou otázku v této novele řeší na příběhu mladého muže. Protagonista se nedávno vrátil z koncentračního tábora, kde byla zničena celá jeho rodina, jeho vesnice a také jeho důvěra v lidskost. Ocitá se nyní v zemi, kde před staletími žili předkové jeho rodiny. V zápase o tuto zemi dostane úkol - zabít člověka. Jak se s tímto hrozným zadáním má vyrovnat? Novela vychází s doslovem Robiho Friedmana, izraelského klinického psychologa, skupinového analytika.... celý text
Přidat komentář
(Pre istotu upozorňujem na SPOILER, aj keď si myslím, že to spoiler vlastne ani nie je...)
"That's it. It's done. I've killed. I've killed Elisha."
Je-li hřích vzpourou proti Bohu a v nutném důsledku i proti sobě samému, pak Svítání je pro mě záznamem jedné konkrétní vzpoury. Elíša skutečně bojuje, systematicky si staví před oči důvody "pro" a touží odstranit vše hovořící "proti". V jeho podání jde o boj nerovný, důvody "pro" jsou nepřesvědčivě vnější, důvody "proti" sice přicházejí zvnějšku, ale nalézají skrytého komplice v něm samém. A tak je to nakonec skutečně boj proti sobě - jak Elíša vytušil už dávno před osudnou situací. S každým krokem se mi zdá jasnější, že rozhodnutí nakonec nebude rozhodnutím, protože ten, kdo by měl rozhodnout, se postupně vytrácí, zbavuje se sám sebe a tím i schopnosti cokoli rozhodovat, ve smyslu formovat život a svět podle vlastního nitra. Ale tahle cesta se započala, připadá mi, mnohem dřív, když Elíša zvolil oddělení od skutečných druhých, ponoření do samoty či náhražkovitého světa ideologie. "Válka je jako noc. Skryje všechno." Je možné takovou noc rozpoutat nebo do ní být uvržen. Je ale také možné svolat ji sám na sebe.
„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“
Tak tohle čtení bylo sice krátké, ale zato intenzivní. Dostáváme se přímo do hlavy mladého Žida Elíši, který přežil holokaust, přidal se k podzemnímu hnutí v Palestině (Irgun? nebo Lechi?) a zítra ráno bude muset popravit anglického zajatého důstojníka. Přestože už v rámci teroristických akcí proti mandátní správě zabíjel, ví, že tohle je jiné a že tímhle činem se jeho život nenávratně změní. A tak rozebírá pro a proti, konzultuje to s živými (nahlas) i svými mrtvými (ve své fantazii) a pomalu a jistě směřuje k okamžiku, od kterého už nepůjde se vrátit.
Novela je psána s velkým patosem. Padají zde věty jako „Toho dne mělo lidstvo jen jedno srdce.“ nebo „Žádná lidská bytost mě nikdy nechápala tak, jak mě tehdy chápal on.“. Cynický čtenář by se nad tím mohl ušklíbat, i mně to ze začátku vadilo. Ale pak jsem si uvědomil, že je to styl, který dokonale sedí k mladému, citově rozervanému vypravěči. Jestli to byl umělecký záměr pana Wiesela, to nevím (pokud ano, pak klobouk dolů), ale díky tomu dost přepjatému stylu jsem se mohl Elíšovi trochu přiblížit.
Elíša se nakonec rozhodne a volbu učiní. Přesto Svítání jasnou odpověď na otázku, za jakých okolností je možné zabít jiného člověka, nedává. To je asi správně. Protože na tuhle otázku odpověď neexistuje. Možná naopak - čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím je od jednoznačné odpovědi víc vzdálen.
Hnutí odporu, partyzánské akce, braní rukojmí, to vše je zajímavé, ale asi by to na skvělou knihu nestačilo. Elie Wiesel svým úsporným stylem, kde každé slovo zapadá do textu jako zrnko písku do mandaly, bez příkras popsal psychologickou proměnu pronásledované oběti v kata. Neskutečně čtivá a věrohodná existenciální novela o židovské mentalitě a nečekaně hlubokých kořenech blízkovýchodního terorismu.
Štítky knihy
Židé terorismus Izrael Palestina holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 2014 |  Noc |
| 2002 | Pátý syn |
| 2001 |  Soudci |
| 2007 | Šílená touha tančit |
| 1994 | Návrat do Sighetu |
Kniha Svítání je v
| Přečtených | 25x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 14x |
| Chci si koupit | 6x |
| dalších seznamech | 1x |
Má noc tvář?
A pokud ano, čí tvář to je?
Jak vypadá smrt?
Má smrt skutečně jen oči , které nás pozorují?
Opravdu mohou člověka zachránit před smrtí banality, jako je rýma nebo smích?
Má člověk právo zabít jiného člověka?
A kdo vlastně zabíjí?
Kat, nebo politikové, náboženští vůdci a soudci, kteří takto rozhodli?
Tenká novela, ale je v ní spousta otázek, nad kterými budu asi velice dlouho přemýšlet.