Svíčkař

V hlavě jsem si nemohl nezačít přehrávat segment ze 'Sbal prachy a vypadni', kdy v pozadí hraje 'Zorba's Dance' a kde se začnou osudy všech hrdinů (a stran) postupně splétat dohromady a vy čekáte, jak komicky se to vyvrbí, kdo koho oddělá, kdo na co čeká, že jak bude a kdo bude mít štěstí a objeví se ve správný čas na správném místě a kdo ne, všichni čekají, nebo jdou vstříc se záměrem... až na čtveřici hlavních hrdinů, kteří si vypráví mezitím vtípky při jízdě v autě (vtípky, které ve střizích slyšíme pouze částečně, protože komedie scény není v tom poslouchat je, ale v nevědomí hrdinů), zcela nevědomí násilí, které má propuknout - po ránu se jednoduše snaží bavit a mít takový to "hehe" a nečekají, že se "něco může stát ráno, protože přece ještě nejsem vzhůru". Ironie, očekávání a násilí je cítit ve vzduchu. Giordano Bruno podobně rozehrává hru, kde je taky hodně postav, celkem 18 (a to s přihlédnutím k tomu, že byla i o jednu další pokrácena), ale scény jsou často krátké, jde jen o to dostat k divákovi, skoro až filmovým střihem, informaci, aby pochopil záměr, že dvě postavy mezi sebou tohle a jdeme dál. A já, jelikož jsem odkojený na filmových narativech, jsem si automaticky spojil hru s Ritchieho prvním a hned majstrštykem, který znám od dětství, ale přitom vznikl o více než čtyři sta let později. Koneckonců se v divadle zase tolik nevyznám, ale v doslovu je ten kontext sdostatek přiblížen, tohle Brunovo dílko mělo zjevně vliv na ledacos, včetně hrám připisovaným Shakespearovi a dalším velkým jménům. Nicméně je to zábava na mnoha úrovních, jak člověku dojde už z úvodního 'Antiprologu' a popravdě, v určitých momentech už jsem se musel smát jen tomu "jak jeden moment ironizuje celek" ze stejného důvodu, jako čtveřice hrdinů vtipkuje v autě, čekáte, kdo "se objeví tam, kde nemá", takže nástup "Hole! Hole! Ve jménu krále! Co je to za rámus?" mě bavil už jen pro očekávání situace (podobně situačne absurdní a zamotaná mě ne tak dlouho zpátky dostala Bogdanovichova 'Fraška'). Nicméně 'Il Candelaio', Svíčkař (Teplouš) si myslím, je hra, která hodně mluví sama za sebe, je to banda lidí, která se snaží jeden druhého ojebat a každý má svoji motivaci a důvod, nicméně se to celé zamotá... znalost latiny výhodou, neb jedna z postav ve hře žvaní konstantně latinsky, což konstantně provokuje i ostatní postavy, ale stejně tak dojde i na absolutní prasárničky, na lásku, vesmír, stejně jako na "ironizování všeho, co je v divadle svaté", do toho tam Bruno očividně zasazuje své osobní postoje, coby "kacíře", který se snažil unikat autoritám. Já jsem spíš chtěl nakousnout, jakou má Giordano Bruno hloubku, když jsem se k němu dostal a nic jiného nebylo za rozumnou cenu k mání ('Magie, pouta a dialog renesančního filosofa'), zaujal mě de facto proto, že to byl hermetik, který skončil, podobně jako Hus, na hranici - za svoje postoje a názory o nekonečnosti vesmíru, nehledě na některé jeho další, které ale pozoruhodně vydedukoval a o kterých bych si teď ještě více rád přečetl. Neváhejte a kupujte to, stojí to teď na některých místech pár šlupek a je to neskutečně propracované a vrstevnaté a zábavné.