Svíce dohořívají
Sándor Márai
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57773/bmid_svice-dohorivaji-57773.jpg
4
270
57
Po 2. světové válce emigroval Sándor Márai (1900–1989) do USA, odkud nesmiřitelně komentoval události ve své vlasti a v celém komunistickém táboře. I proto jeho prozaické dílo možná vždy vzbuzovalo větší pozornost svým politickým pozadím než literárními hodnotami. V novele Svíce dohořívají z roku 1942 jako by autor koncentroval vše dobré a krásné, co kdy literatura Rakousko-Uherska evropské kultuře dala, a především vše, co lze říci o přátelství, stáří, lásce, vztahu k životu a ke světu. Nové vydání této knihy po šedesáti letech se stalo velkou událostí v řadě evropských zemí a novela Svíce se dohořívají stala i předlohou nejnovějšího filmového scénáře režiséra Miloše Formana.... celý text
Literatura světová , Novely
Vydáno: 2009 , Academia
Originální název:
A Gyertyák csonkig égnek , 1942
více info...
Přidat komentář
Jak krásná ukázka toho, že se dá na stará kolena zmoudřet, když člověk chce :-). Návrat do minulosti, jejíž touhy, vášně, lásky a nenávisti se nyní jeví ve světle uplynulého života. Mnoho otázek a odpovědí, a přesto nechává autor čtenáři velký prostor pro jeho vlastní úvahy a interpretace. Pro mne hluboký čtenářský zážitek.
Mistrovské dílo... Malé komorní drama s nesmírně velkými a hlubokými myšlenkami a mnohými otázkami.
Vskutku, nikdy bych neřekla, že mne tak dokonale vtáhne a zaujme kniha, jejíž děj se odehrává v jednom pokoji při dialogu (častěji spíše monologu) dvou starých mužů, kteří se neviděli jedenačtyřicet let a třiačtyřicet dní. Přesto, že byla kniha napsána už v roce 1942, dialogy (tedy spíše monolog) jsou nesmírně živé, aktuální, platné napříč místem a časem. Vyvstávají otázky, které si kladou lidé už věky věků - jaký život má smysl? A má vůbec život nějaký smysl? Kdo jsem?
"Na důležité otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu jsi se zpronevěřil?... Vůči čemu nebo komu jsi byl zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."
"Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská...? A snad ani není určena osobě, jenom touze."
A jako milý bonus má tahle knížka nádhernou obálku, která dokonale vystihuje atmosféru příběhu.
Nakonec nebylo důležité, co se stalo či nestalo, ale jak se k tomu za těch 41 let přeživší postavili a jak si to za ten dlouhý čas v hlavách poskládali, obrousili, doostřili ...abychom mohli ty zubem času tisíckrat ožužlané myšlenky číst v dokonalé podobě. Generál si zabral většinu příběhu pro svá slova, leč Konrád tomu dal vykřičník a zvýrazněné písmo svým mlčením. Kdyby mi ta kniha patřila, podtrhávala bych a pak čekala na podtržítka svého spřízněnce, abychom mohli ještě pár dní přemítat a diskutovat.
„…ten, kdo křečovitě chce všechno vypovědět tomu druhému, možná právě proto mluví o všem s takovou bezpodmínečnou upřímností, aby nemusel mluvit o něčem, co je důležité a podstatné.“
Kniha se mi dostala do ruky vlastně náhodou, vyšla jako "příloha" k novinám a je nezapomenutelná! Lituji, že ji Miloš Forman nakonec nenatočil, proslýchalo se, že to má plánu. Nádherný příběh plný tolika silných myšlenek...
Přečetl jsem tuto knihu podruhé s odstupem několika let. Již tehdy jsem z ní měl dobrý dojem a nyní jsem vše vnímal ještě silněji a intenzivněji. Je to skvěle napsaná, bezvadně vystavěná a strukturovaná kniha, která se čte jedním dechem. Veškerá nejistota, kterou hlavní postava a vypravěč v jedné osobě prožívá, je podána šikovně, obratně, vkusně, mistrovsky. Závěr je nejednoznačný, protože v životě tomu asi ani nemůže být jinak, ale smířlivý, myšlenky nadčasové. Z celé knihy dýchá stesk po starých časech a světě, který je nenávratně pryč, a zároveň stoický klid, s kterým oba dávní přátelé nesou svůj osud.
Jelikož do Maďarska dorazila elektřina teprve předloni, dlouhou dobu se Maďaři věnovali psaní. Srandor Máraj nikdy neměl televizi nebo Playstation, takže za život napsal asi tolik knih, kolikrát jsem já šel kadit.
Nejznámější jsou tyhle Svíce dohořívají, který jsou o dvou dědulách, kteří se potkají po 41 letech na zámku a jeden valí do druhýho, proč kdysi odešel a nic neřekl. Jelikož se v příběhu vyskytla buchtička, hned mi bylo jasný, že to bude maďarská milostná trojka, protože jsem za život již pochopil, že rčení za vším hledej ženu je pravdivý. Já už třeba našel ženu za autem, za sedačkou, za zádama, za zatáčkou, prostě všude. Měl jsem pravdu. Došlo tu na kácení buchtičky a jednomu dědovi to v hlavě udělalo opravdový guláš, který se od té doby rozšířil i do českých kuchyní a restaurací.
Jelikož jsem v jádru velký romantik a mám rád epické příběhy typu Romeo a Julie, Taras Vulva nebo Rychle a zběsile, musím přiznat, že jsem se bavil a docela si užíval generálův extrémně dlouhý monolog o přátelství, lásce a smyslu života. Jako by to napsal Puškin, ale neměl potřebu do toho narvat 834 postav.
Palivo doporučuje.
Jsou knihy, které nejste s to pochopit v 15 letech, ale pochopíte je, když je vám 25. A pak jsou knihy, které částečně pochopíte v 27 (jako je nyní mě), ale doceníte je až ve zralejším věku, kdy už máte tolik životních zkušeností, abyste byli schopni vcítit se do myšlenkových pochodů starce. Myslím, že se ke knize vrátím, ale nejdříve za 50 let (pokud v tu dobu budu ještě naživu).
Ze začátku je kniha jako slunečný podzimní den, nostalgie, blížící se konec, klid, vyrovnanost, hezké vzpomínky. Ale den postupně temní, stává se sychravým a nevlídným, vzrůstá napětí. Jenže nepřijde žádná očistná bouře, přibývá nezodpovězených otázek, přestože generál chce jen dvě odpovědi. A těch otázek, co se vyrojí v hlavě čtenáře. Knížka pro opakované čtení, na které se už teď těším.
Taká útla knižka, a tak plná zásadných myšlienok, otázok a pochybností, ktoré formujú životy ľudí! Je dobré, že sú alebo boli ľudia, ktorí o tom, čo premysleli až na dreň, aj napísali, aby nás ovalili nahou skutočnosťou života a prinútili zastaviť sa a prehodnotiť svoje priority. Je to dôležité najmä v dnešnej povrchnej dobe, keď už si väčšina ľudí podobné otázky ani nekladie, nie to ešte, aby ich riešila. Nemusíme prijať generálove odpovede, zmysel takýchto knižiek je v tom, aby sme si začali klásť otázky. A preto je toto jedna z kníh, ktorá patrí na čestné miesto v knižnici, nie do čítačky.
Způsob, jakým Márai popisuje postavy a vypráví jejich příběhy a životní osudy je dechberoucí. Vyslovení nevyslovitelného, zveřejnění tajných myšlenek, bilance života. Krásná a moc zajímavá kniha.
Zvláštní kniha, svojí mlčenlivostí mě hodně připomínala Gulbranssenovu trilogii. Nevím jestli se knize ještě někdy vrátím, možná že ano. Ale určitě si někdy časem vyhledám další skvost od tohoto autora, a možná i s odstupem času dozraje mé hodnocení k pěti hvězdičkám.
Komorně laděné vyprávění o přátelství dvou mužů. Spousta melancholie a vzpomínek. Bilance života a vysvětlení toho, co oba přátele rozdělilo.
Konečné setkání, protože svíce dohořívají...
Mistrně popsaný smutný milostný trojúhelník v dobách, kdy přátelství a láska měli jaksi daleko hlubší význam.
Svíce dohořívají jsou příběhem nostalgickým, zároveň realisticky přibližujícím stáří a skomírání. Generálovo sídlo voní zatuchlinou, poslední částí inventáře je stařičká chůva Nini a obrazy vzdálených předků. Ve vázách tušíme zvadlé květiny a za oknem šedivý podzimní den. Příběh sám je minulostí jako dávná zrada mezi nejlepšími příteli. Osobně se domnívám, že kniha je určena spíše pro zralé čtenáře a že určitá rovina románu může mladému člověku - bez zkušeností a životního nadhledu – zůstat skryta.
Na tejto fascinujúcej knihe ma zaujala najviac jedna čiastková pasáž, v ktorej rozprávač opisoval ako ho jeho zosnulá manželka na svadobnej ceste požiadala, aby sa mu mohla spovedať zo svojich myšlienok vo svojom denníku, ku ktorému budú mať prístup len oni dvaja. Rozprávač, pri tomto spätnom spomínaní rozvádza veľmi zaujímavú myšlienku, že čo ak vám takéto niečo váš partner ponúkne, len ak sám tuší, že bude schopný nejakej zrady alebo niečoho nečistého v budúcnosti a preto chce, aby ste ho mali pod kontrolou? Napadla ma krásna paralela so súčasnými vzťahmi, v ktorých si partneri na znak "vzájomnej dôvery" vymenia heslá od svojich profilov na sociálnych sieťach alebo emailových adries. Prečo by ste sa vôbec mali chcieť postaviť pred partnera "nahý" telom i dušou a myslieť si, že by to mal považovať za dôkaz lásky a dôvery? Čo ak to len ukazuje na to, že ste si nie ste istý svojim charakterom a preto potrebujete si dáko zakryť vaše budúce úmysly? :)
Na první pohled pomalu plynoucí kniha, která se ale kupodivu čte jedním dechem. A nikdo nemusí mít strach, je velmi srozumitelná a pokud by se stalo ,že čtenář něco nepochopí, v dalším odstavci mu to autor vysvětlí.
Kniha, ke které se člověk může kdykoliv vrátit a objevovat nové významy. Melancholické, nostalgické.
Kniha mĕ velmi pozitivnĕ překvapila. Přečetla jsem ji jedním dechem a určitě se k ní ještě vrátím.
Štítky knihy
stáří meditace maďarská literatura hledání smyslu života středoevropská literatura moudrost životní moudrost
Autorovy další knížky
| 2009 |  Svíce dohořívají |
| 2003 | Zpověď |
| 2005 |  Judita |
| 2006 | Noc před rozvodem |
| 2004 | Odkaz Ester |
Kniha Svíce dohořívají je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 362x |
| Čtenářské výzvě | 46x |
| Doporučených | 30x |
| Knihotéce | 165x |
| Chystám se číst | 179x |
| Chci si koupit | 22x |
| dalších seznamech | 8x |
Dva přátelé na život a na smrt. Od dětství až do…
Jakou naději na přežití má přátelství, když jeden je extrémně bohatý, druhý zoufale chudý a do jejich životů vstoupí žena?
Po letech se oba sejdou, je jim 73 let – údajně starci nad hrobem (jsme mezi válkami, čas se počítal jinak) a sáhodlouze probírají, co se to vlastně tenkrát před jedenačtyřiceti lety stalo. Nejde o hádku, nejde o diskuzi, jde o nekonečný, jen tu a tam přerušovaný monolog, zjednodušeně vyjádřeno: uherský generál celou noc „hučí“ do polského šlechtice, abychom se spolu s nimi k ránu dobrali opravdu nezvyklého řešení.
Přidávám 80 % (zatím je nás 179 hodnotících s průměrem 84 %).
... „Tou vášní je touha zabíjet. Jsme lidé, příkazem našeho života je, abychom zabíjeli. Jinak to nejde... Člověk zabíjí, aby něco bránil, zabíjí, aby si něco opatřil, zabíjí, aby se za něco pomstil. Usmíváš se...? Usmíváš se opovržlivě? Byl jsi umělec, tyto přízemní, hrubé pudy v tvé duši zjemněly...? Myslíš, že jsi nikdy nic živého nezabil? To není tak jisté.“
… „Býval jsi velice hrdý člověk,“ dodá rozhodně. „Peníze byly to jediné, co nás v mládí rozdělovalo. Byl jsi hrdý a neuměl jsi mi odpustit, že jsem bohatý. Později, jak život plynul, mne i napadlo, že bohatství snad ani nelze odpustit.“