Pán močálu

(SPOILER) Já úplně zapomněla, jaké to je číst příběhy typu Světla nad močálem. A návrat do tohoto magického světa byl přesně to, co jsem potřebovala! S postavou Nemoje jsem z předchozích knih měla komplikovaný vztah, ale po tomto díle jsem si ho zamilovala. Jeho vyprávění mě úplně pohltilo a já knížku nemohla odložit. Líbilo se mi propojení minulosti a současnosti, to postupné odkrývání jeho nejhlubších tajemství. Jeho myšlenkové pochody byly nesmírně zajímavé, taky mě fascinovala ta různorodost bytostí Prahu i Navu. Byla to příjemná změna vypravěče, ta atmosféra mě úplně okouzlila a je mi skoro líto, že už mám dočteno. Mojí jedinou výtkou je Nemojova neustálá sebelítost, ale vlastně ve výsledku to chápu. Proto ubírám pouze půl hvězdičky.

Tohle je již můj třetí návrat z Javu do Navu a Prahu (kdo četl, ten ví, haha) a byla jsem dost zvědavá na to, co mi tato série může ještě nabídnout a ve výsledku jsem velice mile překvapena.

Nemoj se po své smrti probouzí v močálu a po náročném boji a získání postavení Pána Močálu zjišťuje, že nejnáročnější bitvy má teprve před sebou. Čeká vás hloubkový ponor do mysli člověka - teda vlastně bludníka, který čelí mnoha rozkolům a to jak těm, morálním rozhodnutím v neživotně v močálu, tak těm, které existují jen v jeho mysli. Sama jsem byla rozpolcena argumenty, které autorka dokázala nastínit ve prospěch obou stran, které se o Nemoje přetahovaly.

V příběhu se míhají vodníci, rusalky, bludičky i samotný pán pekel Kostěj a ve středu tohoto víru jsou témata jako rodina, láska, zrada a dopad lidské činnosti na přírodu. Styl psaní mi vyhovoval a po půlce knihy už jsem se těšila, až se přesně dozvíme, co se mezi hlavním hrdinou Nemojem a jeho láskou Irmou stalo, připadalo mi pak, že se to dost natahovalo… Uvítala bych také delší konec, protože nabízel zajímavé myšlenky a naději v lidstvo. Upřímně jsem tohle poselství v příběhu nečekala, ale o to víc si vážím toho, že je tam zakomponované.

Za zaslání eknihy děkuji autorce.

Já miluju knihy od Lucie Ortegy, strašně jsem si oblíbila Světla nad močálem a celý ten svět. Hrozně se mi líbí atmosféra a vždycky se k tomu ráda vracím. Myslím, že knihy od Lucie by si zasloužily být víc vidět a že jsou trochu převálcované zahraničními tituly a je to škoda. Doufám, že tahle autorka bude dál psát a Diviš je moje oblíbená postava.

„Strom zapomnění je srdcem a duší močálu, proto je s ním Pán močálu spjatý. Strom dokáže přinést úlevu, ale vzpomínky se nemohou jen tak ztratit. Na Prahu nesmí zůstat žádná křivda zapomenuta.“

Už po přečtení knihy Světla nad močálem mě zajímalo, jaký je vlastně příběh Nemoje. Co ho přivedlo do močálu a jak se z něj stal Pán močálu. Takže když se jeho příběh opravdu objevil v knižní podobě, tak jsem věděla, že si ho chci přečíst.

Líbilo se mi, že autorka střídala části z doby, kdy byl Nemoj ještě mezi živými s těmi, které ukazovaly jeho cestu v novém životě v močálu. Jediné, co mi dělalo chvilku problém bylo, že někdy děj přešel z jedné časové linky do druhé a nebylo to nijak oddělené, takže jsem se občas zasekla a musela se zorientovat v textu.

Skvělé ovšem bylo, že autorka se nedržela jen jedné události, ale jednalo se o průřez celým životem. Jelikož bytosti Prahu žijí velmi dlouho, tak je zde vidět i vývoj lidské společnosti a v ději se mihnou i nám známé historické události, což velmi dobře dokreslilo atmosféru.

Celkově mě kniha bavila. Děj byl svižný, a právě díky střídání časových linek se vlastně neustále něco dělo. Víc mě asi bavila část, která se odehrávala po Nemojově proměně. Zaujalo mě, jak autorka propletla slovanskou mytologii s historií a také to, že se nezastavila pouze u pár bytostí, ale snažila se naplno využít toho, co nám mytologie nabízí.

Jedná se vlastně o prequel příběhu v knihách Světla nad močálem a Tma pod srdcem. Myslím, že se ale dá číst jak před, tak po těchto knihách. Celkově hodnotím knihu velmi kladně, mohu ji s klidným srdcem doporučit a těším se na další tvorbu autorky.

Předchozí díly jsem četla a tak jsem si řekla, proč si nepřečíst i tuhle a dozvědět se něco víc o Divišovi. Ale musím říct, že mě on sám, jako postava, asi víc bavil v předešlých knihách. Začátek mi připadal docela zdlouhavý a vcelku nijaký a čekala jsem, až se něco stane. Taky mi trošku vadilo, že v knize často chybí nějak víc oddělené časové linky. Kolikrát byla linka mezi děním v močálech a Divišovou minulostí oddělená jen odstavcem a ne vždy jsem se zorientovala hned.
Místy mě dění bavilo hodně, jindy jsem měla chuť přeskakovat a celkově mi to přišlo lehce nevyrovnané. Ale rozhodně se mi líbilo to vykreslení světa a všechny postavy ze starých bájí, legend a pohádek, co se tady vyskytují.

Pán močálu je prequel k duologii Světla nad močálem.

Děj sleduje mladého Diviše, jemuž se láska k dívce stala osudnou. Za své city totiž zaplatil nejvyšší možnou cenou, smrtí. Jenže tou jeho příběh nekončí, ba naopak teprve začíná. Jeho neklidná duše nalezne cestu do hlubin močálu, kde už není obyčejným učněm řezbáře, ale Nemojem, pánem močálu, bludníkem, který stahuje lidi do tůní.

Kniha nás provází dvojí dějovou linií, kdy jednou sledujeme Divišovy poslední měsíce života v poblouznění láskou a tragédií, druhou pak jeho první kroky v posmrtném bytí, v němž se učí přijímat novou roli vládce močálu. Opět vás čeká taková ta temnější atmosféra a slovanská mytologie, která mi toliko uhranula už v předchozích dílech. Přestože se kniha řadí mezi young adult fantasy, nebojí se ukázat drsnější témata od smrti, válek či epidemií až po psychické utrpení a drogy. Autorka citlivě rozvíjí Nemojův charakter a já měla po dočtení Pána močálu hned chuť se pustit znovu do původní duologie Světla nad močálem, abych si je užila s novou optikou. Za mě velmi působivé pokračování série Světla nad močálem, které můžete číst i bez znalosti původního textu.

Nekrácenou recenzi naleznete tadytudy: https://dragell.cz/lucie-ortega-pan-mocalu/

Jak silné musí být naše světlo, abychom mohli strávit staletí v Temnotě, a přece se jí nenechali dočista pohltit? Abychom mohli pít víno s ďáblem a tančit se smrtí a hrát karty s morem, a přece jednoho dne vyjít před práh a nechat se spálit sluncem?

Diviš se poprvé ocitá na prahu Prahu, zcela sám, nikým nemilovaný, nerespektovaný a osamělý. Zároveň v druhé časové rovině pomalu rozkrývá karty jeho nenaplněného krátkého života včetně příčiny jeho smrti.
V močálu se jako první střetne s jednookou Liho, díky které se stává Pánem močálu a nachází si první přátele. Jak silné však musí být toto přátelství, aby vydrželo přes všechny nástrahy osudu? Jak poznat, který přítel je pravý a který jedná jen ku vlastnímu prospěchu? Je možné příteli odpustit zradu? A v neposlední řadě, lze odpustit sám sobě?

Jedná se o prequel ke Světlům nad močálem, ale pokud hledáte odpovědi na otázky, doporučuji tuto knihu nečíst jako první v sérii, nýbrž jako třetí.
Za mě se jedná zatím o nejpovedenější díl. Na rozdíl od zbylých dvou k vám nepromlouvá Lena, ale sám Nemoj, který vypráví svůj příběh. Nejvíce oceňuji samotný závěr knihy, kde vyplouvá na povrch spojení právě mezi ním a Lenou. Nemůžu se dočkat závěrečného dílu!

PS: Jediné , co mému oku maličko nelahodí je fakt, že i přes to, že jde o knihu ze série, nemá stejnou pevnou vazbu, jako zbytek knih a i formátově je maličko menší. Ale to hlavní zůstává stejné, PŘÍBĚH je naprosto perfektní a Diviš si získal místo v mém srdci svou lidskostí, zranitelností, naprosto pochopitelnou touhou po pomstě i ochranitelskou povahou. Není to klasický záporák, má od všeho, co má ideální knižní hrdina mít, kousek. Je svým způsobem stejný jako já nebo vy, se všemi klady i zápory. Formuje svou novou identitu podle chyb, ze kterých se dokáže poučit a stává se tak z něho moudrý muž a SKUTEČNÝ PÁN MOČÁLU právě proto, kým se na své cestě stal. Určitě i vám se zaryje hluboko pod kůži.

Více mých recenzí na instagramovém účtu knihosvet1

Dobře vymyšlený prequel k navkám a bludičkám. Jak a proč se Diviš stal bludníkem a co ho propojovalo s Kostějem. A ten konec, inu, začátek... Skvělé postavy Ratěje a vodníka.
Trochu moc politikaření ze strany Kostěje. Ale on to byl padouch.

Po dočtení knihy TMA POD SRDCEM jsem se pustil do čtení knihy PÁN MOČÁLU. Jedná se o 3. díl ze série Světla nad močálem. Knihu lze číst samostatně bez předchozích dílů, ale podle mě je to lépe číst chronologicky. Tyto knihy stojí za přečtení.

Tento díl se zaměřuje na PÁNA MOČÁLU – NEMOJE. Snaží se zachránit svůj svět – PRÁH, i se svými obyvateli. Jeho nepřítelem jsou lidé, kteří ničí krajinu.

V knize se nacházejí krátké kapitoly. Na počátku každé kapitoly se nacházejí různá zamyšlení, což se mi líbilo.

Sledujeme vývoj Pána močálu přes 2 století. V knize se nacházejí části ze současnosti a z minulosti.

Líbily se mi postavy jako VODNÍK a další postavy, které nalezneme v této knize.

V závěru knihy se nachází PODĚKOVÁNÍ.

Celkově se mi líbila série SVĚTLA NAD MOČÁLEM a knihy doporučuji k přečtení. Jsem zvědavý, jestli autorka napíše další díl z této série, anebo se jedná o poslední díl.

Na závěr bych dodal jednu technickou poznámku. Předcházející 2 díly vyšly v pevné vazbě. Pán močálu vyšel v měkké vazbě. Myslím si, že všechny knihy z této série by si zasloužily pevnou vazbu. Když někdo sbírá tyto knihy a chce je mít ve své knihovně, pak tyto knihy neladí v knihovně.

Kniha má pěknou obálku.

O můj bože! Světla nad močálem a Tmu pod srdcem jsem si naprosto zamilovala, a proto jsem byla nadšená, že autorka napsala knihu o Nemojovi. Tuhle postavu jsem si v těch dvou knihách oblíbila snad nejvíce, takže na jeho minulost jsem se moc těšila. Už od začátku mě to chytlo a já hltala stránku za stránkou. Líbilo se mi propojení jeho života před smrtí a po ní. Celý ten vývoj Nemojova charakteru byl skvělý. Pravdou je, že někdy v polovině mě to trochu přestalo bavit – spíš než akce tam bylo hodně řešené Nemoj vs. Kostěj v Navu vs. zbytek obyvatel Prahu. Konec to ale zachránil a díky této knize si rozhodně v blízké době znovu přečtu Světla i Tmu.

Moc děkuji @humbook_blogeri a @humbook za poskytnutí knihy k recenzi #humbookblogeri

Nedočteno, byla to hrozná nuda

Tichý, temný a hluboký. Příběh, který se nečte rychle, ale zůstává v hlavě. Postavy působí skutečně, prostředí je klidné a tiché, ale pod povrchem to bublá. Atmosféra je melancholická, ale není to tíživé – spíš takové to tiché přemýšlení, co zůstává i po dočtení.

(SPOILER) Když čtu tuhle sérii, mrazí mě. Je to, jakoby ze mě někdo vykuchal moje nejniternější obavy a smutky, ale i přání a naděje. I ty pohřbené - každý v sobě máme přece ten tichý hřbitov snů, které už nikdy nebudeme mít možnost uskutečnit.

Ta modrá mlha mládí nám nedá klid, máme pocit, že na nás čekají opravdu velké věci. Toužíme jít studovat, ale pouze to, v čem vynikáme. To je přece úplně jedno, že je světu u zadele, co my zrovna chceme, že se tím neuživíme nebo zkrátka ani nedostaneme šanci. To se nám pak něco uvnitř nás nahlas směje: Co jsme si to sakra o sobě mysleli?

Co ještě chce naše mládí? No přece lásku - chce ji i s celým tím velkým dramatem. Tak nakonec máme, co jsme si žádali.

Diviš byl tohle všechno, byla jsem to já i tisíce dalších. Mládí nám dalo obrovskou sílu, očekávání a spoustu nadějí. Z Diviše se stal Nemoj. Ale nemusíme být nutně mrtví, aby se nám stalo totéž. To nebyla jen Irma, kdo mu to provedla, to celá pokřivená společnost, kterou ovládají hlasy hloupých mocných, a hlasy těch, kteří mají skutečně co říct, se ztratí v hlučícím davu.

Nemoj je alegorií toho všeho. Psychologický vhled do zákoutí lidských přání ale není jediné, co příběh nabízí. Ve Tmě pod srdcem mě mrzelo, že jsme přišli o prostředí močálu - tak tady jsem si to vynahradila. A co víc, jsme svědky zrodu Nemojova paláce, ale i samotného Pána močálu.

Když jsme se ve Světlech seznámili s Nemojem, můj dojem byl zcela jasný. Nemoj byl rezervovaným mužem, avšak velice moudrým a inteligentním. Dobře si uvědomoval, jak důležité je udržovat dobré vztahy se svými sousedy i předcházet si vyšší bytosti Navu. O to víc jsem nechápala, jak se z něj mohl stát Dušemor. Tak jako Lena jsem si kladla otázku: Jak se mohl někdo tak moc změnit? Tahle kniha je odpověď. Možná, když Diviš říkal Leně, že není dobrý člověk, měla mu to věřit. Temnota v duši roste a není dobré ji přiživovat. V prvních dvou dílech jsme viděli jen fasádu, ale kdo je tedy uvnitř? Diviš, Nemoj nebo Dušemor? Teď už to víme - všichni tři jsou součástí duší nás všech. Diviš je dobro, Nemoj je hořkost a rezignace na svět, Dušemor je část naší duše, co už začala hnít, takže žádná špína pro ni není dost znechucující, zároveň už jí ale ani nikdy nic neublíží.

Jasně, pro všechny bludičky včetně Leny byl milujícím mentorem - on byl domov, skála, bezpečí. A pro Lenu se stal i něčím víc. Bylo těžké si představit, kolika lidem v močále za ta staletí vzal život a jaké potěšení mu to činilo. I když s tím se ještě počítalo, my tu ale zjišťujeme, že pravda je mnohem děsivější. Dušemor se ze stínů tiše šklebí a vyčkává. Při svém počínání si občas Nemoj nevidí na špičku nosu a nerozezná přítele od pijavice.

I když jsem můj dojem nastínila jako jednu velkou temnotu, tak tomu obravdu není. Příběh je protkaný i hluboce lidským humorem. Chemie mezi Nemojem a vodníkem Sveborem byla dokonalá. A my jsme svědky zrodu toho přátelství - vodník při bludníkovi stál i v časech, kdy Nemojova cena mezi ostatními obyvateli Prahu byla nulová. Pomohl mu vydobýt si svoje místo mezi lidem a byl tam, i když s ním nesouhlasil.

Co mi přišlo jako velký škraloup u Světel, bylo jedno jediné. Lena byla holčina, co moc krásy nepobrala. Život jí toho úplně prostého štěstí taky mnoho nenabídl. A co se nestane? Muž, který byl po staletí obklopen těmi nejnádhernějšími bludičkami a rusalkami, kterému nadbíhaly strigy a všemožné temné krásky, se nakonec vzhlédne v průměru. Muž démonicky pohledný a mocný - no nemá na víc?
Pán močálu mi ale podal vysvětlení, promiňte mi ten spoiler.
Diviš chtěl přesně ty velké věci, odejít z malé vísky a být někdo, poznat lásku, co svět neviděl. Ale přitom to největší bohatství už většinou máme. On měl šikovné ruce, talent a milující rodinu. Chtěl víc. Irma byla všechno, co nemohl mít. Byla krásná, bohatá, vzdělaná a chytrá, ale do její duše se nezamiloval.
Na ostrově našich mrtvých snů i on viděl to, po čem skutečně toužil. Ve světnici poznal svého starého tátu, kterého nikdy neodprosil. Byla tam s ním mladá dívka, co nebyla vyloženě krásná, ale usmívala se na Diviše s očima přetékajících citem, v náručí houpala Divišova syna, kterého nikdy neměl. Tohle byl domov a o to se připravil, úplně obyčejný šťastný život. Pochopil, že kdyby to mohl zkusit znovu, hledal by dívku s dobrým srdcem, ne nádhernou vizáží.
Lena pro něj představovala naději, že by se ten sen ještě kdy mohl naplnit.
Milovat už neuměl, ale byl odhodlaný se to znovu naučit.

Kromě Nemojova osobního světa poznáváme i další slovanské bytosti. Jsou tu hejkalové, jezinky, lesovikové, lesní víly, beregyně, antsybal, Liho, divoženky a samozřejmě rusalky a vodník, ale i mnoho dalších. Ti všichni se scházejí, aby vyřešili největší problém jejich světa, a tím je člověk.

Když jsem pak šla na louku na jitrocel a sedla si do trávy, bylo to jiné. Vnímala jsem to s větší úctou a vduchu poděkovala přírodě, že si beru, co nabízí. Ale bylo mi smutno - ta louka se kdysi hemžila včelami, že jsem jako malá nesměla běhat bosa, tentokrát jsem viděla jen jednu, co tam zabloudila asi hodně zdaleka.
S maminkou jsme dříve chodily za město na podběl. Dnes ho tam nenajdete, ale najdete velké haly a nový autoservis. Na poli se studánkou bude již brzy stát Globus. Představovala jsem si, že ta území skutečně obývají tajemné bytosti, které se s očima plnýma slz dívají, jak přijíždějí bagry a pozřou další kus jejich světa.

Ne, tohle není jen pohádka pro dospělé, řeší naše malé osobní vesmíry, ale i globální problém ztráty zeleně a přirozeného prostoru, který nakonec pocítíme všichni.

Pokud jste si zamilovali první dva díly tak jako já, pak je tahle kniha pro vás naprostá nutnost. Bez ní Nemoje nikdy skutečně nepochopíte. Všem ale doporučuji ji nečíst dřív, než začnete se Světly a Tmou, ty kladou otázky a Pán močálu dává odpovědi. Ale obráceně? No řekněte sami... :)

Pro každého, kdo miloval předchozí díly, je tahle kniha naprostou nutností. A pro každého, kdo dokáže naslouchat šepotu mlh, je Pán močálů čtením, na které se nezapomíná.

Jsem nadšená. Tahle série je pro mě absolutní top českého fantasy a Pán močálů to jen potvrzuje. Lucie Ortega to znovu dokázala – podmanila si mě nejen magickým světem, ale hlavně emocemi, bolestí, temnotou i touhou po spravedlnosti.

Třetí díl je temnější, hlubší a krásně vrstevnatý. Nemoj, dříve Diviš, není obyčejný hrdina – je to duše zraněná světem, která si své místo vybojovala mezi mlhou, stíny a bolestí. Postava, která ve mně zůstala ještě dlouho po dočtení. Takový ten antihrdina, kterého byste obejmuli, i když víte, že to není bezpečné.

Miluju ten svět. Miluju ty postavy. Každá kapitola je jako mlžný závoj, který odhaluje další střípek příběhu – o zradě, lásce, vině i odhodlání.

Pán močálů není jen fantasy. Je to cesta. Do nitra člověka i přírody. Kniha, kterou nepřečtete – ale opravdu prožijete.