Svědectví o životě v KLDR

Netušila jsem, že se toho o KLDR dozvím tolik. Ani jsem netušila, že je to tam až tak špatný. Myslela jsem, že to to má Un pod palcem, ale evidentně je to všechno v kelu. V mnohém mi to připomínalo naše komunisty, ale mnohem horší.

Tohle bylo hodně mrazivé a znepokojující čtení. Autorku velmi oceňuji za to, že se jí povedlo tyto výpovědi sehnat a knížku vytvořit. Je nepředstavitelné, jak tam ti lidé žijí, že na denním pořádku jsou vraždy a popravy za (v našich očích) naprosto banální věci a ještě víc děsivější je, kolik lidí to považuje za normální a vůbec je to nijak neděsí. Což je jasné, když v tom vyrostli. Je mi velmi líto těch, kteří po opuštění země nejsou šťastní, ale chápu, že svou hlavu a nastavení v kterém vyrostli se mění velmi pozvolna, pokud vůbec. Určitě ji doporučuji přečíst. Potom si člověk uvědomí v jakém luxusu zde žijeme a tím myslím opravdu všechny z nás. Měli bychom si toho více vážit. Připomínám si to každý den...

Čekal jsem trochu jiný typ otázek a odpovědí, ale asi je to tím, že čtu hodně knih o holokaustu a jsem na jiný styl zvyklý.

Každopádně to neberu negativně. Kniha mě obohatila a nelituji. Ale kdo Ninu trochu sleduje a má za sebou nějaké její rozhovory, asi ho moc nepřekvapí. O KLDR dneska slyšel prakticky každý, takže mi to spíš jen potvrdilo, co jsem už věděl.

Oči mi to moc neotevřelo, ale rozhodně stojí za přečtení, hlavně pro ty, co s tímhle tématem teprve začínají.
75%

Celkově jde o čtivou a silně působivou knihu, která může být dobrým úvodem do problematiky Severní Koreje. Zároveň však nejde o analyticky hlubokou práci a čtenář by měl počítat s tím, že nabízí spíše mozaiku osobních výpovědí než komplexní a objektivní pohled na danou zemi.

O životě v KLDR jsem samozřejmě něco věděla, ale při čtení této knihy mi došlo, jak moc málo toho bylo. Člověk se snad na každé druhé straně dozvídá další a další šokující informace, které jsou (alespoň pro mě) absolutně nepochopitelné. Zároveň jsem si čím dál tím víc uvědomovala, jak se tu máme dobře a že každá naše samozřejmost je pro Severokorejce výjimečná. Příběhy jsou silné, drsné a upřímné. Nechybí tu ani sebereflexe a jak sama autorka několikrát zmínila, nikdo z nás nemůže vědět, jak by se v dané situaci zachoval. Hezky to doplňují poznámky pod čarou, díky kterým se člověk dozví ještě mnohem víc. Pochvalu si zaslouží i vizuální stránka a ilustrace, které onu mrazivou atmosféru krásně dokreslovaly. Knihu bych zařadila do povinné četby a doporučuji ji k přečtení všem. Za mě skvělé a určitě mám v plánu i další autorčiny knihy.

Tuhle knihu jsem si před delší dobou přinesla z knihovny, můj syn tehdy v 7.třídě a podotýkám antičtenář, ji četl a tak mu utkvěla v hlavě, že ji nyní navrhl do maturitní četby. No a co myslíte, dostal k narozeninám dárek - zklamaně kouká že je to kniha. Ale jaká! Jo, tak to si mami přečtu znova. A Severku jsem si koupila já. Je taky skvělá.

První pocit, neskutečné, to jako fakt? Okamžitě mě napadlo, že můžeme být rádi za naši totalitu, kde většina lidí žila úplně normálně. Až teda na padesátá léta, kdy se popravovalo i u nás a probíhaly vykonstruované procesy. Naštěstí se u nás nepopravovali děti a bylo co jíst. Prostě hrůza. Zase jsem si rozšířila obzory, co všechno se ve světě v 21. století děje.

Prestoze jsou jednotlive pribehy silne, nejvice ve me rezonuje uvod, ktery postuchuje nase ceske ego....

"Nejsou nam ale Severokorejci podobni vic, nez myslime?
Zapominame, ze i my jsme ze strachu vylepovali do oken ceskoslovenskou a sovetskou vlajku, ze i my jsme volili jedinou stranu - tu spravnou stranu."

Moc si vazim autorky, ze otevrela tema obycejneho zivota v KLDR.

"Co máte na životě v demokracii nejraději?''
"Knihy. Můžu jít do knihkupectví a koupit si knihu od jakéhokoliv autora aniž by to bylo špatné. Děvče, kdybyste viděla moji knihovnu, nic jiného doma nemám. Jen knihy. Maminka by byla pyšná."
Svědectví o životě v KLDR přináší mrazivý a naposto unikátní vhled do každodenního života občana v Severní Koreji. Prostřednictvím sedmi rozhovorů s uprchlíky, kteří riskovali všechno pro cestu za svobodou, se bez cenzury dozvídáme o fungování jednoho z nejvíce uzavřených režimů světa.
"Neskutečné", "neuvěřitelné", "ne, tohle se neděje" - to jsou slova, která jsem měla v hlavě snad při každé výpovědi. Je alarmující, jak propastné jsou rozdíly mezi životem v privilegovaném Pchjongjangu a na zbídačeném venkově a jak velkou moc má nad lidmi strach.
Nina Špitálníková klade věcné otázky, které dávají prostor jak pro osobní tragédie, tak i pro ukázku neuvěřitelné vnitřní síly dotazovaných. Zcela upřímně autorku obdivuji za to, jaký si dokázala zachovat klid a také za to, jak trefné otázky pokládá, protože kdykoli mě nějaká otázka napadla, tak byla v zápětí zodpovězena. Je opravdu neuvěřitelné, že v dnešním světe, kde bereme spoustu věcí jako samozřejmost, tak jiným se o tom ani nezdá. Je mi to opravdu líto.
Po poslechu této audioknihy si každý nevyhnutelně začne mnohem více vážit toho, co má. Konfrontace s realitou, kde jsou základní lidská práva a svobody neznámým pojmem, nutí k hlubokému vděku za to, v jaké zemi žijeme a jaké možnosti se nám v našich životech nabízejí a obzvláště nám, ženám.
Audiokniha je zpracována s velkým citem a pokorou. Je potřeba vyzdvihnout hlasové obsazení jednotlivých respondentů, které působilo opravdu autenticky. Tuto audioknihu/knihu bych opravdu doporučila každému, nejen těm, kteří se zajímají o politiku, historii či psychologii člověka v extrémních podmínkách.

Tohle je velice silná kniha! Měla by se více číst.
První dvě svědectví jsem četl po jednom a zbylých pět najednou na Velikonoční pondělí a kniha mě zbořila. Něco takového co zažívají denodenně indoktrinovaní Severokorejci v tom jejich obrovském Gulagu je pro mou svobodumyslnou povahu nepředstavitelné.
Knize snad nejde nic vytknout, vše bylo řečeno a my se jen musíme poučit aby rudý teror nevzplál i u nás a nedošel do takových extrémů jako v KLDR.

Děkuji autorce za odvahu a píli knihu napsat a svědectví sesbírat.

Stačí jedno slovo. Mind-blowing.

No tak to bylo hodně silný čtení. Líbilo se mi, že to bylo formou rozhovoru, díky tomu to ještě přidalo na autenticitě. Nicméně to byla síla. Kolikrát jsem si říkala, že my se tady za totality měly oproti jejich totalitě úplně úžasně. Co mě hodně dostalo, byly popravy - jako fakt je nutné popravit sedmileté dítě??? To bylo opravdu silné svědectví.....

Velice zajímavý vhled do situace v KLDR. Čekal jsem expresivní popis mnohem větších hrůz, takže ve finále jsem byl "příjemně" překvapen. Nicméně, při troše přemýšlení nad fungováním celého systému a jeho provázaností člověka až mrazí (nebudu nic prozrazovat). Kdo viděl film Equilibrium, nebo četl 1984, tak jen bude kroutit hlavou, jak moc jde vymyslet, aby se režim udržel u moci. O to smutnější je, že si o tom tady čteme, sami nezmůžeme nic a ti, co zmůžou, tak nic neudělají..

Zajímavá kniha o životě v KLDR. Tohle byl můj nejhlubší “kontakt” ohledně KLDR a musím říct, že je to až smutné, co se tam děje.
Kniha probírá život z pohledu více sociálních tříd a profesí, tak je to aspoň objektivnější. Kniha odhaluje mnoho šokujících faktů ohledně jejich životě - společnost, korupce, armáda, výuka, politika, …
Určitě to stojí za přečtení a aspoň se člověk zamyslí, jak žije.

Jako ano, je to strašné, mohu být ráda, že jsem se narodila, kde jsem se narodila, ale nebyl to můj šálek kávy.

Nepochybne zajimave, desive a znepokojive. Takovy skutecny Pribeh sluzebnice. Presto se ale pri cteni nedokazu ubranit dojmu, ze autorka prilis neumi vest rozhovor a neustale do nej promita sve vlastni postoje. Bylo to uz ke konci celkem iritujici. Chapu, ze jsou to specificke rozhovory a mozna na ne nelze uplatnovat bezne naroky na kvalitni rozhovor... Druha vec je, ze mi snad u kazdeho rozhovoru prislo, ze konci jakoby v pulce ci znenadani. Ctete, ctete a nahle konec. Mozna to souvisi s prvni vytkou.

Často si stěžujeme na drahé energie, přeplněnou MHD nebo na to, že Knihy Dobrovský změnily bodový systém. Ale při poslechu audioknihy Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové si uvědomíte, že to jsou jen malichernosti. V zemi, kde lidé nemají přístup k základním informacím, kde je svoboda jen iluzí a strach každodenní realitou, působí naše starosti směšně.

Audiokniha přináší sedm autentických rozhovorů, které vedla Nina Špitálníková se severokorejskými uprchlíky. Každý z nich pochází z jiné sociální vrstvy – od vysokoškolské studentky přes feministku až po důchodkyni. Právě díky téhle různorodosti získává posluchač obraz o tom, jak se v Severní Koreji skutečně žije. Dozvídáme se o každodenním strachu, o přísné kontrole režimu, ale i o malých radostech a snech, které tamní lidé měli, než se jim podařilo uprchnout.

Knihu Svědectví o životě v KLDR jsem četl už dříve, ale audioknižní verze pro mě titul posunula ještě o level výš. Sedm herců propůjčilo hlas sedmi uprchlíkům a jejich přednes dodává příběhům obrovskou sílu a hloubku – nejvíc na mě zapůsobila Milena Steinmasslová jako profesorka, Vladimír Javorský v roli pašeráka a převaděče a Kristýna Ryška, která ztvárnila feministku, jejíž výpověď pro mě byla nejsilnější. Sama Nina Špitálníková čte otázky, což poslech činí ještě autentičtějším. Jednotlivé rozhovory oddělují hudební vsuvky ze samotné Koreje, které skvěle dokreslují atmosféru, i když by mohly být kratší. Není divu, že kniha získala Magnesii Literu i ocenění Audiokniha roku – doporučil bych ji všem.

Pokud chcete poznat realitu jedné z nejuzavřenějších zemí světa, tuhle audioknihu rozhodně nesmíte minout.

Tuhle knihu bych doporučil snad úplně každému. Je to neskutečně silné čtení, které vás nenechá chladnými a dostane se vám pod kůži. Nejde o žádná suchá politická data, ale o reálné osudy a každodenní realitu lidí v naprosto absurdním a krutém režimu.
Asi nejvíc mě rozsekalo číst o tom absolutním fízlování a ztrátě jakéhokoliv soukromí. Konkrétně pasáže o tom, jak tam fungují domovní výbory a pravidelné sebekritiky. Ten všudypřítomný strach, kdy člověk nemůže věřit ani vlastnímu sousedovi a bojí se, aby ho někdo neudal za naprostou banalitu – třeba za to, že doma špatně utřel prach na povinném portrétu Kima.
Během čtení přesně takových věcí si člověk naplno a dost tvrdě uvědomí jednu zásadní věc – máme fakt kur**ské štěstí v tom, kde jsme se narodili. Svoboda a věci, které tady bereme jako naprostou samozřejmost (a ještě si na ně občas stěžujeme), jsou pro lidi tam čistá sci-fi utopie. Ta beznaděj a vymývání mozků, které z těch příběhů čiší, jsou až mrazivé.

Upřímně, není to lehké čtení. Opravdu to takto ještě funguje v našem století? To je prostě hrozná představa. A jak psali mnozí dříve, podobnost s Orwellem je veliká. Doporučuji navštívit i přednášku kohokoliv, kdo tam byl osobně. Já sama tam nejedu...