Svědectví o životě v KLDR

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457486/big_svedectvi-o-zivote-v-kldr-msu-457486.jpg 4.9980
Nahrávám...

Komentáře (230)

Kniha Svědectví o životě v KLDR

Pavlina50
17. září

Asi netřeba velkého množství slov.
Tuto knihu by si měl přečíst každý z nás, abychom si opravdu vážili svobody, protože asi skutečně nevíme (a chci pevně věřit i přes tu dnešní podivnou dobu, že to tak zůstane), co to nesvoboda je.
Orwellovo 1984 je fikce, toto je 1984 v realitě.
Neskutečné, těžko uvěřitelné, nestravitelné, šílené, mrazivé.
Děsivý obrázek 20. a 21. století.

keselylenka
16. září

Bylo to dobré, ale nebylo to vynikající. Příběhy jsou otřesné, ale tak nějak mi tam něco chybělo.


boxas
13. září

Výborná kniha!
Patřím ke starší generaci, a tak bylo hned několik momentů, které mi bohužel připomněly dobu u nás před nějakými čtyřiceti lety. Jsem šťastná, že u nás už je to jen dávná, pro vás mladé těžko pochopitelná historie, a jsem smutná z toho, že v Severní Koreji, ale i jinde ve světě je to stále tragická současnost. Hladomor, popravy celých rodin, děti ulice... Je to moc smutné čtení, ale tolik, tolik potřebné!
Jsem vděčná autorce Nině Špitálníkové, že nám tento pohled na severní Korejce umožnila! Díky za to!

bosorka
13. září

Velmi hutné čtení. Nebyla jsem s to dát to naráz. Kdykoli čtu něco o Severní Koreji, vůbec mi nedotéká, jak je pořád ještě něco takového možné. Byla bych raději, kdybych v tomto případě četla beletrii, ne literaturu faktu. Nicméně výborný počin a autorce tleskám. Podařilo se jí skvěle vybalancovat jedenotlivé rozhovory, přistupovat ke všem zpovídaným nezaujatě, pouze novinářsky, a jejich svědectví jen předat dál, čtenáři. Skvělá je vyváženost jednotlivých aktérů, různé zázemí, různý věk, různá doba, kdy v Koreji žili...

Maevie
13. září

Jen málo knih otevírám s takovým očekáváním jako právě Svědectví z KLDR. Přece jenom – knih, které by nabízely skutečné lidské příběhy z tohohle temného kouta světa, tolik není. A ještě méně knih pak zavírám s tím, že mé očekávání splnilo. Nině Špitálníkové se ale povedla nevídaná věc – navázat s uprchlíky ze Severní Koreje vztahy, díky kterým jí prozradili mnohé ze svých životů. V knize je jenom sedm svědectví, ale i tak dohromady dávají zajímavou mozaiku lidských životů, které drtil komunistický režim.

Mudry
13. září

Jednoduše ,ale skvěle propracovaná kniha ve formě rozhovorů . Pochválit musím i ilustrace. Nicméně se nemohu ubránit srovnání s velice podobnou knihou na stejné téma od Barbary Demickové, která zvolila trochu výpravnější styl psaní a čtenáři tím poskytla (podle mého) o něco ucelenější obrázek o životě v KLDR.

SlamLenka
12. září

Magnesií Literou ověnčená kniha Svědectví o životě v KLDR se stala fenoménem a já po jejím přečtení zcela chápu, proč se tak stalo. Úplně mě to pohltilo! Zajímavá pro mě byla i návaznost této knihy na předešlou přečtenou (komiksové 1984) a místy jsem měla pocit, že i tohle musí být fikce – vždyť KLDR je podle zpovídaných Severokorejců opravdu zemí Velkého bratra, který o všem ví, na všechno dohlíží a všechno řídí. Dokážete si představit, že žijete v zemi, v níž máte přesně nalinkovaný celý život a vlastně i každou hodinu a minutu každého dne? Že se můžete nechat ostříhat jen podle státem schválených předloh, partnera si s největší pravděpodobností sami nevyberete, a ještě budete sem tam muset snášet policejní prohlídky? O několikaleté povinné vojně v otřesných podmínkách pro muže i ženy ani nemluvím…
KLDR, jedna z nejmilitarizovanějších zemí světa, v níž vládne ideologie a poměry, při nichž člověka napadá, že námi prožitá desetiletí komunismu byla velmi slabým odvarem (a tím rozhodně nechci naši historickou zkušenost nějak zlehčovat – toho jsem opravdu daleka!).
Rozhovory se sedmi Severokorejci, kterým se ze své rodné země nakonec podařilo utéct, jsou plné osobních příběhů, sem tam děsivých, jindy dojemných. Ačkoli je Severní Korea zemí, která od svých občanů vyžaduje prakticky naprostou konformitu a odchylky od normy často přísně trestá, je každý z rozhovorů jiný, protože ani indoktrinace nedokáže v člověku potlačit jeho jedinečnost, jeho osobitost. Stejně tak je i přístup každého z nich ke své vlasti odlišný, i když je všechny spojuje fakt, že ji opustili.
Nina Špitálníková v rozhovorech usilovala o to, aby zpovídané nijak nesoudila, dialogy jsou vedeny věcně a pečlivě, ohled je brán i na city respondentů, protože sem tam při vzpomínkách museli přemáhat emoce a sílu vzpomínek. A i já na tohle čtení, v mnohém tak moc podobné 1984, budu ještě dlouho vzpomínat.
Obrovitánské doporučení!

Eszminka
11. září

Je pro mě těžké napsat i recenzi. Dát vůbec dohromady dojmy z knížky. Velký obdiv patří autorce.To , jak napsala, že nechce být v roli soudce se mi moc líbilo. Nejvíc mě šokovala poprava dětí a deset let na vojně. Stále si stěžujeme a přitom jsme svobodní , můžeme být se svojí rodinou, knihu by si měl přečíst každý kritik situace u nás .

Katchun
10. září

Hodně náročné čtení. Nedokážeme si představit, v jakém blahobytu my tady v naší republice žijeme. Jen si to uvědomit.

hu_87
08. září

Koho by napadlo, že udělat rozhovory s několika lidma bude tak geniální. Je to určitě super, hlavně pro lidi, kteří si neustále na něco stěžují. Aby si uvědomili, že v naší republice nemusí být všechno černý.
Ale to se zase opakuju, knížka má spoustu recenzí a je napříč knihkupectvími velmi žádaná, takže asi jen vzkážu autorce - dobrá práce a zasloužené ocenění!

lernami
06. září

Kniha mi připomínala spíše antiutopický román nežli realitu a je hrozné si uvědomit, že takhle někdo opravdu žije.
Toto dílo rozhodně patří mezi knihy, které vás vrátí na zem a zdůrazní malichernost našich každodenních problémů.
Myslím, že kniha přináší řadu
témat na zamyšlení. Pro demonstraci - Jak moc je člověk vytvořeným konstruktem společnosti? Do jaké míry je možné se takové všeobecné demagogii ubránit? Je možné být po celý život obklopen utrpením a krutostí (= která je ke všemu předkládána jako “spravedlnost” a norma) a přesto si zachovat lidskost?

Sam33
06. září

Čte se jedním dechem. Bylo mi smutno ze všech 7 rozhovorů.

iška
05. září

Tak to bylo opravdu velmi dobré.

PetraDD
05. září

Skvele, moc me to bavilo. Doporucuji

zandu
05. září

Nemám slov... Tohle je fakt síla!!!
Všichni víme, že je to tam šílené, ale že až tak hodně moc... po přečtení si uvědomíte, že se máme opravdu jako prasátka v žitě.

VladiKlaisner
03. září

Velmi emotivní příběhy lidí podané formou rozhovorů. Když se člověk musí celý život bál o sebe i své blízké, vše je na příděl a všeho je zoufalý nedostatek, měla jsem stejný pocit, jako bych se ocitla v konferenčním táboře uprostřed války. Četlo se jedním dechem.

knihomolkaMist
31. srpna

Nemám slov. Tohle bylo něco tak strašně zajímavého a zároveň děsivého, že to rozdýchávám ještě teď. Že se žije v KLDR špatně jsem tak nějak věděla. Tento příběh vás ale srazí do kolen.
Veškeré věci, co se tam dějí a nad kterými jsem se pozastavila, jsem si značila lepíky. A vyplýtvala jsem 3 ty sloupečky, takže si asi dokážete představit, jak to vypadá :)
Knihu mohu jedině doporučit a od autorky si ještě ráda něco přečtu.

harena
09. září

Jen víc takových knih. Nemůžu napsat "přečteno jedním dechem", protože jsem mnohokrát musela přestat číst a znovu přemýšlet, jestli ti lidé mohli dělat něco jiného. Nebo my? Autorka se snaží nesoudit, ale porozumět a pochopit a jí se to, na rozdíl ode mne, povedlo. Naše padesátá léta znám jen z knih a z vyprávění, ale rok 68 jsem už prožila, takže dokážu leccos pochopit, ale určitě odsoudím chování, kdy vědomě ohrozím na životě svoji rodinu. Jsou to silné, emotivní příběhy sedmi lidí, kteří emigrovali do Korejské republiky a díky tomu poznáme KLDR a Severokorejce i jinak než "Půlnoční království plné koncentráků", říká autorka. Znovu musím napsat, že to je výborná kniha a za ni patří autorce deset hvězdiček a čtenářům velké doporučení.

Makůvka
31. srpna

Až když tohle člověk čte, tak si uvědomuje jak se vlastně má dobře. Jak pro někoho je jedna věc samozřejmost a pro druhého nedosažitelný luxus. Všechny příběhy byly pro mě hodně silné a emotivní. A usvědčily mě v tom, že se tohle opravdu děje.

katarina4591
29. srpna

Kniha rozhovorů s uprchlíky, malými, velkými, starými i mladými. Myslím, že obsah mluví jasně sám za sebe. Na knize je vidět mnoho práce a já smekám klobouk za tak kvalitní zpracování.

lištice
28. srpna

Knihu jsem přečetla za dva dny abych ji rozdýchala. Všem doporučuji si přečíst nebudete litovat pokud vás baví číst knihy o životě jiných .

IvčaKraťaska
25. srpna

Přestože se kniha díky perfektním rozhovorům může číst rychle, četla jsem velmi pomalu, knihu několikrát odložila, přemýšlela o tom, co jsem právě přečetla a nechala si čas než budu pokračovat. Doporučuji přečíst každému kdo má pocit jak špatně se v této zemi máme, jak moc nás omezují roušky nebo nás ovládá Babiš. Kdyby jen polovina z toho co se dočtete byla pravda.. tak u nás je ráj.

Tatrman
24. srpna

Smutné, drsné, ale pravdivé. Doporučuji všem, kdo nadávají, že se mají špatně.

Edgar
23. srpna

(+ SPOILER) KLDR je pro spoustu lidí zajímavá země, která je neblaze prosnulá svým režimem. Myslím, že skoro každý čech jí zná, především díky seriálu M*A*S*H. I když se jednalo o sitcom, tak některé palčivější otázky se v seriálu oběvily. Často otázka rozdělení země na sever a jih. Pamatuji si jeden díl, ve kterým byly dva bratři, které otec rozdělil, aby aspoň jeden byl na straně vítězů. Jeden byl raněn, ač byl nepřítel skončil u 4077. Druhý, mám pocit byl řadový voják v řadách spojenců. I když jeden druhého poznal, tak nemohli spolu promluvit, aby si ostatní nemyslely, že se paktují s nepřítelem. Hawkeye na konec lstí dokázal, že si bratři mohli po dlouhé době promluvit. Takže v uvozovkách happyend.
Proč se zmiňuji o epizodě M*A*S*H? Je to jednuduché. Tento díl jen dával další otázky, které se týkají osudu zbytku lidí, a taky otázky, jak to asi vypadá po válce v KLDR. Lecos se člověk dozví z médií a od lidí, kteří utekli. A k tomu je dobrá kniha Svědectví o životě v KLDR.

Musím říct, že jsem si tu knihu koupil na základě čtenářské výzvy a nelitoval jsem toho. Autorka zpovídá šest lidí různého společenského postavení a různého věku. Dává tak nahlídnou do různých životů v KLDR. To čtenáře hodí do jiného světa a ůplně jiného myšlení. V každém rozhovoru jsem se přistihl jak si říkám. „No, to je Orwell.“ K této myšlence vede popis kontroly, kterou strana a vůdce má nad lidma. Tto nejen nad těmi, kteří jsou mu blíž, ale i nad těmi co jsou dole. Vlastně se není ani čemu divit, když všem jsou od narození vykládány takové lži a pokroucení dějin. Část lidí si nese sebou tu výchovu i na jih. Zase na druhou stranu, těžko se mění pohled na něco, co se člověk učí celý život. Je dost zázrak, že někteří jsou schopni říct že se Kim Čong-il a Kim Čong-un mílili. Samozřemně Kim Il-song je neomylný.

V knížce není ani jeden moment, kdy bych si sám za sebe řekl. „Hm, ten se neměl v KLDR tak špatně.“ I když je v knize paní co se měla na úrovni, tak stejně spadla, a to rovnou na pusu. Život vesničana, je asi to nejbídnější, co je v knize popsáno. I když mám dost načteno a nakoukáno dokumentů o padesátých letech v ČSR, tak tohle je jiný svět, a to o moc. Rozhodně by si rozhovor s převaděčem měl přečist každý, kdo se zajímá o KLDR. Popis jeho mládí, a pak následného života je ekvivalent pekla.

Co mě opravdu zarazilo, je to, jak tam lidi na sebe dohlíží. Jednou za čas je provedena kontrola domáctnosti. To namená, že se kontroluje, zda je tam vše, co tam má být. A jestli tam není něco navíc. Když je, dá se to vyřešit úplatkem, když ne tak smůla. Asi nejvíc z jinýho světa je povinná vojenská služba, která trvá deset let. Deset let to je něco pro mě zcela nepochopitelné. Deset let šikany a tvrdého drilu. Samozřemně i sexuálního obtěžováni proti kterému nic neuděláte ať už jste muž či žena. Další trana této služby je, že stát odvede všechny mladé lidi na deset mimo vesnici či město. Takže když je člověk propuštěn na opušťák, to se děje jednou za pět let, tak je ve vesnici sám. Jeho vrstevníci slouží, zatím co staří lidé honí nesmyslné normy na poli nebo ve fabrice.

Abych to schrnul. Kniha je opravdu čtivá, jak se člověk začte tak se nemůže odtrhnout. Rozhodně je to zajímavá knížka, veselá už moc není, ale s tím musí čtenář počítat. Chtěl bych opravdu poděkovat autorce Nině Špitálníkové za to, že rozhovory vydala. Doufám, že by mohl být i další díl.

ujira
18. srpna

Kdopak by ještě věřil pohádkám o,,Kimově,,ráji v KLDR?
Ovšem je mi líto zejména obyčejných lidí, kteří nemají jinou možnost, než nějak přežít...i výpovědi těch, co uprchli svědčí o tom, že se to týká zas jen těch, co na to mají. Ovšem, i my jsme věřili, že soudruzi nahoře to s námi myslí dobře.

2 ...