Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník

13.03.2023

Don Manuel mi připomněl jinou literární postavu, Greenova Henry Scobieho z Jádra věci. Společné mají oba smutní hrdinové to, že si na místo Boha dosadili sami sebe, že uvěřili, že jejich morálka je autonomní v tom nejvíc doslovném významu slova - tedy že jsou to oni sami, kdo si určují a dobrovolně přijímají pravidla a zákony svého konání.
Autorský přístup ke Scobiemu je víc psychologický. Dopadne to s ním špatně prostě proto, že v Greenově vidění světa to nemůže dopadnou jinak. Vždyť rozpor mezi tím, co žije a mezi tím, k čemu je Bohem stvořen nutně vede k neúnosnému napětí, které Scobie sám bez Boží pomocí nemůže ustát. A když o Boží pomoc nestojí...
Člověk nemusí být věřící, aby tomu rozuměl: když někdo nežije v souladu se svým vnitřním sebeurčením, vnitřně ho to deformuje, láme, a dřív nebo později se to někde provalí. A věřící člověk má navíc zkušenost, že žít ve vnitřním souladu znamená žít v souladu s tím, co pro něj chce Bůh - tato harmonie člověku slouží jako vnitřní výztuha, usměrňuje ho a jaksi vnitřně zceluje.
Don Manuel je na tom hůř v tom, že jako kněz má víru takříkajíc v popisu práce. Ale jeho hřích je v zásadě stejný jako Scobieho. Nejde o pochybnosti o své víře a o Bohu, ty může mít každý, a také je každý poctivě žijící křesťan někdy má. Jde o to, že svoji nevíru akceptuje jako konečný stav, že se ve své nevíře zabydlí a smíří se s ní. Starmoon ve svém komentáři velmi příhodně zmiňuje svatou Terezku a její vlastní ztrátu jistoty o Bohu. Terezka ji vezme na vědomí... ale nic se pro ni nezmění, jen tam, kde kráčela ke Kristu cestou osvětlenou Jeho světlem, teď kráčí v temnotě, klopýtá, cíl nevidí, ale po paměti jde dál. Nemůže nejít. Terezčina víra je totiž věcí její vůle, jejího rozhodnutí. Její víra nebo nevíra není výsledkem jejího vnitřního sebepozorování, ale jejího přilnutí k tomu jedinému, čeho je třeba.

Don Manuel mi vlastně nebyl ani sympatický, ani nesympatický. Líbilo se mi, že myslel na své vesničany, ale zároveň mě štvala jeho pýcha. Mám na mysli ten pocit nadřazenosti spočívají v přesvědčení, že on, Manuel, ví, jak je to doopravdy s Bohem, ale vesničanům, těm to říct nesmí, protože by to ve své prostotě neunesli. Naordinoval svým farníkům opium náboženské lži, protože byl přesvědčen, že by je pravda zlomila. Hm... když nad tím přemýšlím, je to nakonec logické: ztráta víry v Boha nakonec nejspíš nevyhnutelně musí vést ke ztrátě důvěry v bližního.
Ale jinak jsem děj s postavami příliš neprožíval, měl jsem pocit, že spíš čtu filosofickou esej napsanou jako příběh, že Manuel, Ángela a Lazaro nejsou "opravdové" literární postavy, ale že jsou to jen nástroje, které de Unamuno používá k tomu, aby nám řekl, na co přišel při přemýšlení o křesťanském náboženství jako společenském fenoménu.

Píšu tenhle komentář pár dní po dočtení novely. A zjišťuji, že je na tom příběhu něco znepokojivého. Něco, co mi brání na něj přestat myslet. Kněz, který nevěří v Boha, to přece nejde! Učitelka, která nemá ráda děti, nebo vinař, který je abstinent, no, to je divné, ale může se to stát. Ale pastýř v Božím lidu, který nemá víru?! Shodou okolností jsem stejné téma v rámci reakce na nějaké konkrétní situace nedávno promýšlel a diskutoval a... říkám si, kolik takových kněží mezi sebou máme? Kteří už nevěří v Boha, ale přiznat to nemohou, možná ani sami sobě, vždyť mluvit o tom nahlas by znamenalo zklamat tolik lidí a také by to vedlo k náročné životní změně i v praktických věcech - co teď dál s životem, ve kterém by kněz zřejmě přišel o materiální a sociální zázemí. Obávám se, že takový coming-out by byl možná těžší, než se přiznat k homosexualitě ve fotbalové šatně. (a tohle nemyslím jako žert)
No... Povolání k duchovní službě je velká radost a zároveň těžký závazek. Je to cesta se spoustou překážek a pastí. Už zmiňovaná svatá Terezka si dala jako jeden ze svých úkolů modlit se za kněze. Unamunova novela mi připomněla, jak důležité to je.

28.04.2022

Literárne je toto dielko bravúrne, to bez debát. Dovolím si však vyjadriť sa k nemu z inej stránky – z hľadiska katolíčky, ktorá Manurelov postoj trochu chápe a trochu nechápe. A tiež si dovolím pripojiť ako JulianaH. pár citátov (autorom všetkých je John Eldredge a pochádzajú z knihy Vezmi si svoj život späť), pomocou ktorých sa pokúsim vysvetliť, čo mi na Manuelovi či diele o ňom nesedí.

1. „Viera môže byť odmenená len vtedy, ak je niečím, čo si človek môže vyvoliť. Neodmeňujete predsa svoje dieťa za domácu úlohu, ktorú ste zaň urobili vy. Viera nemôže byť odmenená, ak nám jednoducho spadne z neba. Viera je niečo, čo musíme nazbierať, na čo sa musíme nastaviť a čo si musíme cvičiť.“

2. „Naše zážitky vyprchajú a ak sme si s nimi spojili vieru, tá môže pominutím zážitkov upadnúť. Boh chce silnú, neochvejnú vieru. A tak, aby nás nechal dozrieť, niekedy nám odníma SKÚSENOSŤ svojej prítomnosti – nie jeho skutočnej prítomnosti, ale jej pociťovania.“

3. „Viera je predovšetkým a v prvom rade úkonom vôle. Je voľbou.“

To, čo (ne)prežíva tento knižný Don Manuel nie je v kresťanskom svete neobvyklé. Napríklad Matka Tereza posledné roky života prežila v stave „tmy“, kedy absolútne necítila prítomnosť Boha a mala problém veriť v jeho existenciu; moja obľúbená Terezka z Lisieux tiež, dokonca mala ako smrteľne chorá pochybnosti, či vôbec existuje nejaký život po živote. A predsa túto svoju „nevieru“ (s ktorou očividne zápasil aj Manuel) poňali ako skúsenosť viery – jednoducho verili ďalej, silou vôle sa presviedčali, že je to len skúška od toho, o koho existencii pochybovali.

Svojím spôsobom ZVONKU koná don Manuel tak ako ony, teda ďalej hlása vieru a privádza k nej ľudí, VNÚTRI však už rezignoval a neverí. V tomto smere sú mi spomínané Terézie bližšie; ony o svoju vieru v svojej neviere bojovali. Neviera u nich neviedla k nevere.

Don Manuel mi bol ako postava sympatický, veľmi však môjmu veriacemu ja chýbal onen krok či skôr skok viery, o ktorom buď Miguel de Unamuno nevedel, že je možný, alebo ho zámerne odignoroval. Takto pre mňa novela ostáva trochu neúplná, nedopovedaná – a keďže viera je pre mňa dôležitejšia ako literatúra, napriek autorovmu nespornému spisovateľskému majstrovstvu viac ako 4 hviezdičky dať nemôžem či skôr nechcem.

04.01.2022

Uvedu citáty čtyř mužů z různých staletí, které, myslím, jaksi bezděčně komentují podstatu, jádro, srdce téhle novely:

1. „Já jsem ateista, ale jsem katolík.“ (Charles Maurras)
2. „Křesťanství je jediné náboženství, jehož bůh se stal na chvíli ateistou.“ (G. K. Chesterton)
3. „Náboženství je opium lidstva.“ (Órigenés, od nějž si to „půjčil“ Marx)
4. „Tak tedy sbohem. Předpokládám, že se potkáme v očistci.“ (kardinál Basile Hume)

1. Charles Maurras vyjádřil i rozpor dona Manuela, nejen svůj. Zatímco pro vůdce francouzské pravice však koexistence ateismu a katolicismu v jeho duši nebyla tragédie, hrdina novely jím trpí. Nemusí prolévat krev, aby se stal mučedníkem — svojí nevíry v posmrtný život. Ta ho ovšem vede k tím laskavější péči o štěstí nevědomosti, jež zůstává vyhrazeno jeho bližním, křesťanům.
2. Chesterton (cituji ho tak, jak ho znám z úst jednoho kněze) naráží na Kristův výkřik: „Otče, proč jsi mě opustil?!“ Ten se dílkem vine jako červená nit. Není však jen opakován, nýbrž také interpretován. Manuel prosí vypravěčku novely, svou schovanku a žákyni Ángelu, aby se modlila za všechny — včetně Ježíše Krista. Podivuhodná myšlenka: Jak dlouho vlastně trvaly náboženské pochybnosti Spasitele?

3. Órigenés, církevní učitel, původně mínil svůj výrok o opiu lidstva pozitivně: náboženství hojí naše rány a tiší bolesti z existence na tomto světě. Nejsem si jistá, jestli to Unamuno s Manuelem vědí, když se k tomuto výkladu vlastně vracejí — oklikou přes Marxe, který nic nepochopil. Ustalují se na původním smyslu výroku. Hrdina věří, že náboženství je dobrodiním pro všechny ty, které by zlomila pravda o konečnosti života.
4. Kardinál Hume vyjadřuje radostnou a pevnou víru, že smrt není příliš velkým předělem mezi dvěma existencemi. Víru, která by v našich očích jaksi měla příslušet knězi — a kterou hrdina, ubohý světec-ateista, nemá.

Don Manuel se svým ateismem nebojuje. Ví, že je mu souzen. Místo toho se stává svatým pastýřem a otcem všech svých vesničanů, vtělenou dobrotou, láskou k těm, kdo byli šťastnější než on sám.
Je to příběh o zlomené, v jádře paradoxní bytosti, bytosti nesmírně morální přesvědčivosti, ryzosti a něhy. Hagiografie smyšleného (ale o nic méně skutečného) hrdiny. Jako by k ní patřily slzy na krajíčku — jsou obsažené v celé její atmosféře. Nemá děj a nemá pointu, zato její sdělení se obtížně zapomíná.
O téhle novele jsem tušila, že ji „potřebuji“ číst — a to hned. To je důvod, proč jsem přiměla svoji nebohou kamarádku, aby mi ji naskenovala v knihovně ústavu iberoamerikanistiky a poslala do Řecka. Znáte ten pocit, když si jakási vnitřní nutnost neodolatelně vymáhá obeznámit se s určitým dílem? Tak přesně to bylo ono.