Svatá rodina
Oldřich Vyhlídal
Sbírka dvaceti šesti básní, jejichž inspirací byli autorovi nejbližší – rodina. Jednotlivé básně zachycují někdy obyčejné, jindy syrové události lidského života: broušení kosy, zpěv ukolébavky, krájení cibule, pocity strachu a uvěznění, bloudění v soumraku a tíha matčiny smrti.
Přidat komentář
Inspiraci může poeta nalézt kdekoliv. Třeba ve vlastní domácnosti. Všechny ty zdařile zveršované zdánlivě běžné události, pocity a trable jsou velkým vyznáním lásky k ženě.
Jdi, napiš báseň, nemáme co jíst.
Věšela pleny. Měla nad kolena
vzepjaté šaty, na kterých schla pěna
tam, kde jak šperk se nosí zlatý list.
Umyl jsem nože. Čistá voda z nich,
když odtékala, v dřezu zachroptěla,
jak do křeče když vplynou nahá těla.
Na dně zbyl hadr z šatů svatebních.
A v této básni na půjčená slova
chci chytit z hrdla kanárka, jenž klová
do prázdné misky, místo zpěvu krev.
Budou z ní porce jako malé hroby.
A já snad budu nucen na nádobí
vzít hadr z šatů šitých na rakev.
Slova, která znějí malebně. Když se pokouším vnímat jejich obsah, ztrácejí smysl a já cítím jak jsou poskládána k sobě jen aby šokovala.
Tak smutné ! Slova , které vytvářejí smutnou náladu, stýskání a odcházení. Nádherné básně s nádhernýma ale smutnýma ilustracemi , vše snové , ale přímo ze života. Ještě že venku svítí slunce, asi bych propadla depresím.
VYZNÁNÍ
Kdybys mi umřel, řekla - po kremaci
zapekla bych tvůj popel do dortu
a pomalu tě brala do svých rtů
a polykala . . .
BLOUDĚNÍ
Po mezích mezi močály - a snad
budu už doma. Stíny se tam svinou
pod strom a slunce v důlek s teplou hlínou.
A u vody si malá bude hrát.
Tady to neznám. Měl by tu být mlýn
a stodola, v níž průvan s pavučinou
vtáhnou mne na dvůr rukou stařenčinou -
A jako by tu z toho zbyl jen stín,
když zem se otočila - jako bych
rádio marně ladil na stanici,
je všechno někde jinde, jako za hranicí . . .
A je tu jeden prázdný dům. A v rohu
světnice, v rakvi, mlčí k svému bohu
maminka s křížkem v rukou sepjatých . . .
Zase jsem nedokázala napsat jenom kousek básně. Tyhle sonety pro mne byly překvapením. Již jsem se s básníkem setkala/nevím která to byla sbírka, snad Cirkus/ale nijak mne neoslovil. Možná proto jsem tuhle sbírku zastrčila v knihovně do zadní řady - nepřečtenou. Byla to chyba. Už dávno jsem se mohla těšit s těmito verši.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1976 |  Chryzantémy ze země zelených hor |
| 1976 | Vzkazy |
| 1975 | Vonička lidové poezie |
| 1972 | Svatá rodina |
Kniha Svatá rodina je v
| Přečtených | 6x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 1x |
Je to civilní sbírka, OV píše zejména o své rodině. Jak vidno, jeho verše vzbuzují odpor a nelibé pocity součastníků. Musíme si však uvědomit, že sám básník byl tělesně postižený (prý po úrazu páteře způsobeným pádem ze stromu). Většinu témat tedy konfrontuje se smrtí a zmarem, tedy s tím, co sám intenzivně prožíval. Jeho zranění mělo celoživotní následky.
A je tu jeden prázdný dům. A v rohu
světnice, v rakvi, mlčí k svému bohu
maminka s křížkem v rukou sepjatých...
Nebo:
už jenom slzy v nahém obličeji
a co už nechce ani z hrobů růst.
Neklidné jsou i jeho sny:
A potom umřely. - A jedna se mi zdála
známá. - A když jsem jí pod víčkem odkryl běl,
jako bych vyhrnul jí sukni, zasténala...
Skoro v každé básni nějaká připomínka zmaru. Těžký úděl těžká poezie. Knihu psal ve svých 51 letech. Nesnášíte-li tíži života nečtěte.