Sudety: Ztracený ráj

Celkem povedený výbor povídek o vztazích mezi Čechy a Němci. Docela mě překvapilo, že většina povídek se odehrávala po 1. světové válce, ve 20. letech a jen menší část později. A dobrý počin je, že zabírají Sudety snad ve všech tehdejších částech - Šumava, Krušné Hory, Ústecko, Liberecko, Bruntálsko, Znojmo... prostě pestrý záběr lidí a jejich osudů. Nejvíc se mi líbily povídky od M. Klevisové, P. Klabouchové a Leoše Kyši, ale nejvtipnější je určitě povídka od P. Dvořákové.

Dávám knize 4 hvězdy za zajímavé téma, za nádhernou obálku a kresby a kvalitní papír tisku. Byla jsem na povídky zvědavá, ale jak zde psalo více lidí, některé byly skvělé a jiné byly slabší. Někteří autoři prostě nejsou moje krevní skupina a celkově o knize přemýšlím, zda je vůbec čitelná mladší generací jako jsem já. Některé povídky mě chytly za srdce, u jiných jsem se nutila je vůbec dočíst. Měla jsem asi jiná očekávání, ale nechci kvůli tomu knize vzít její hodnotu. Na mě místy prostě až moc melancholie, a to jsem čtenář tzv. dle mých slov "historické deprese". Proto mi třeba utkvěla v hlavě velmi zábavná povídka s tou obryní, ta byla fakt skvělá.

Jde o soubor povídek od českých autorů a musím říct,že ani jedna povídka mě nezklamala. Příběhy z Česko - německého pohraničí mám velmi ráda a tak mě to velmi bavilo. Dostala jsem různé pohledy na danou situaci a mezilidské vztahy v nelehké době.

Co tedy musím taky vyzdvihnout je grafické zpracování knihy. Listy jsou z velmi kvalitního papíru a ty malby? Tak ty naprosto miluji.

Knihu určitě doporučuji protože každá povídka má své kouzlo a myslím si,že každý kdo Sudety miluje, si v těch povídkách své najde. Za mě se mi nejvíc líbili jednoznačně od Zakupy - Sarajevo,s křížkem po funuse,hlasy jara a moje budoucnost.

Jak už to tak u sbírek povídek bývá, tak mě některé oslovily více, některé méně, ale jako celek se mi to líbilo. Navíc je ta knížka prostě krásná, z ilustrací jsem byla nadšená. Kdybych měla nějaké povídky vypíchnout, tak se mi nejvíc líbily - S křížkem po funuse (Petra Klabouchová), Elbemann (Michal Vrba) a Moje budoucnost (Michaela Klevisová).

Krásná obálka, ale obsah nic moc příběh od Jakuby Katalpy byl asi nejlepší. Byly tam lepší i horší povídky a doufala jsem že tam budou i povídky ze severu Čech. Ty tam bohužel nebyly.

A mně se to líbilo. Konečně přístup, který opouští ono černobílé dogma zarámované Mnichovem a poválečným odsunem. Sudety tu ožívají v různých lokalitách (od Lužických hor přes Šumavu až po Podyjí) a předmluva od Michala Stehlíka a Martina Gromana to celé skvěle ukotvuje. Celkový dojem navíc výrazně zvedá vizuální stránka: ilustrace jsou jedním slovem nádherné, krásně doplňují jednotlivé povídky a pomáhají zanechat silný, tak trochu melancholický feeling.

Mám ale jedno velké „ALE“, které mi vrtá v hlavě. Z 10 zastoupených osobností současné české literatury je 6 autorek. Přesto jsou protagonisty naprosté většiny povídek muži. Jediná Michaela Klevisová napsala příběh z ženské perspektivy. Jak je to možné? To se v Sudetech děly věci jen mužům? Pouze oni si řešili svá vnitřní dilemata a vztahy? Opravdu by mě zajímalo, proč pěti talentovaným autorkám přišlo snazší, vhodnější, přirozenější nebo možná dramaturgicky zajímavější podat téma života v předválečném pohraničí z mužského pohledu.

I přes tento pozoruhodný (a statisticky nepravděpodobný) nepoměr je to krásný, atmosférický kousek, který stojí za to mít v knihovně a dávkovat pěkně pomalu.

Kniha ukazuje různé příběhy z pohraničí, někdy více někdy méně ovlivněné dějinnými událostmi, které tento kraj postihly. Až na povídku Bukanýři Šumavy od Davida Jana Žáka se mi příběhy líbily.
Odnáším si z toho, že nic není tak černobílé, jak se nám může zdát.

Zajímavý počin nakladatelství Host, zajímavá kniha. Je zde obsaženo 10 povídek současných českých autorek a autorů, z nichž většinu mám mezi svými oblíbenými. Kniha je opatřena krásnými kresbami a hezkou obálkou, tím pro mě ještě více získává na ceně.
Autoři se v povídkách zabývají složitými vztahy mezi lidmi v nelehké době a poskytují tak čtenářům různé příběhy a úhly pohledu.
Já jsem si mezi autory pro sebe objevil i ty, které jsem dosud neznal, a od kterých si budu chtít něco přečíst. A to je asi i cílem této antologie. Seznámit čtenáře se současnou tvorbou mladých i zkušenějších českých autorek a autorů. Budu rád, když tento projekt bude někdy pokračovat, rád si nějakou podobnou knihu přečtu.

Tuto knihu hodnotím tak půl na půl. Podle mě jsou některé povídky moc pěkné, ovšem asi polovina je celkem dost slabá. Proto dávám tři palečky, zdá se mi to spravedlivé.

Autoři této velmi krásně výtvarně provedené knihy mám velmi ráda. Jejich romány jsou skvostem soudobé české literatury. Stejně tak se mi líbily povídky v této knize. Povídky čtenáře vtáhnou do minulosti, kdy byli lidé blíže k přírodě a tradicím, které ovlivňovaly jejich život.

Mám ráda povídky a taky příběhy ze Sudet. Ráda poznávám historii skrze příběhy. Nejvíce mě oslovila povídka Elbemann, nejvíce dojala S křížkem po funuse a nejvíce pobavila Oh Gott, to je ale haluz. Povídku, kterou napsal pan Leoš Kyša jsem si nechala nakonec, neboť jsem se napoprvé nemohla začíst, ale nakonec se mi také líbila.

Co do formy krásná kniha, s výjimečnou výtvarnou složkou na kvalitním papíře. Obsahuje povídky čtivé i méně čtivé, všechny kratšího rozsahu, takže průměrnému čtenáři nevzdoruje. Nosníkem je oblast Sudet v předválečné době, nelehké soužití tří etnik, českého , německého i židovského z pohledu jednotlivých zástupců různého věku. Mně se hodně líbila povídka Davida Jana Žáka upomínající na vlnu skautingu v 30.letech, zvláštní vyprávění Jakuby Katalpy, i povídka Kateřiny Tučkové a Marie Hejdové z okolí dnes zatopeného Mušova a z Račího údolí, které dobře znám ze svých pěších toulek.

Sudety: Ztracený ráj pro mě byla cesta do kraje, který v sobě dodnes nese otisky bolesti, nostalgie, lidské krutosti i obyčejného života. Už po prvních dvou povídkách jsem se v myšlenkách vracela k filmům jako Želary, Krakonoš a lyžníci nebo Habermannův mlýn. Přesně takovou atmosféru totiž antologie má – syrovou, lidskou, melancholickou a přitom neuvěřitelně krásnou.

Jedna povídka mi osobně nesedla kvůli složitosti popisu válečných událostí, ve kterých jsem se místy ztrácela. Jenže právě to je na podobných knihách krásné – každý čtenář si v nich najde svůj vlastní příběh, svůj vlastní hlas.

Celkově je ale kniha nádherně zpracovaná. Obálka s prolisy území působí výjimečně, ilustrace jsou překrásné, modré písmo dodává stránkám osobitou atmosféru a kvalitní papír jen podtrhuje, že člověk nedrží v ruce obyčejnou knihu, ale skutečný literární artefakt.

Každopádně si myslím, že tato kniha není určená dnešní generaci. Podle mě už totiž nedokáže rozumět osudům lidí ani době, která v sobě nesla tolik bolesti, pokory a nevyřčených emocí.
Můj děda tu dobu zažil a někdy nám o ní i vyprávěl.
A moje maminka mu ještě vykala...

Já si tu knihu užila naplno. Smála jsem se, měla slzy v očích a hlavně jsem poznala nové spisovatelské tváře, které upoutaly mou pozornost.

Knihu jsem si půjčila v knihovně po dlouhém čekání a obrovském očekávání dle nadšených recenzí. Upřimně mě to vůbec nenadchlo. Většinu povídek jsem ani nedočetla. Jediná výjimka je níže zmiňovaná od Klevisové Budoucnost a snad ta první. Jinak mě to vůbec neoslovilo. Asi jsem měla jiné očekávání na emoce z období poválečných sudet, nevím. Za mě nuda o ničem.

Kniha se mi moc líbila nejen po obsahové stránce, ale je také krásně zpracovaná po stránce výtvarné. Příběhy renomovaných autorů mají společné téma Sudety, ale pokaždé jde o jiný pohled na osudy lidí, kteří museli toto území opustit, nebo se sem naopak vraceli. Moc jsem si početla a doporučuji všem, které tato tématika zajímá.

Knížka je naprosto nádherná, ilustrace mě moc baví. Modré písmo je větší a dobře se čte.
Obsah knihy mě taky bavil. Povídky jsou většinou krátké a dají nám nakouknout do různých období, do různých rodin.
Některé příběhy jsou vtipné, jiné drsné a smutné. Ale hezky se vyvažují. Rozhodně doporučuji. :)

Knížka krásně ilustrovaná a celkově graficky povedená i obálka, písmo velké čitelné na kvalitním papíru. Ale mě ta kniha nudila. Některé povídky mě nebavily. Ta co mě bavila nejvíce, byla od paní autorky M. Klevisové. Nevadí, nadýchala jsem se atmosféry té doby a užila si obrázky.

Kniha Sudety – Ztracený ráj mě zaujala svým nápadem spojit v jednom souboru povídky od různých autorů, kde každý přinese vlastní styl i pohled na toto území. Při čtení jsem ocenila, že se jednotlivé příběhy neopakují, ale naopak se krásně vzájemně doplňují. Každá povídka mě zavedla do jiného koutu naší země a ukázala mi odlišnou atmosféru míst a nářečí, přestože je spojovala bohatá a složitá minulost.

Nejvíce mě bavila právě pestrost celé knihy. Některé příběhy byly tajemné, další zase lidsky dojemné nebo napínavé. Díky různým autorům měla každá povídka svůj vlastní styl. Jedna povídka byla lepší jiná zase o trochu slabší, ale každá mě bavila nebo zaujala něčím jiným. Nejvíce se mě asi dotkly dvě povídky - S křížkem po funuse (P. Klabouchová) a Čas raků (K. Tučková)
Velkým zpestřením pro mě byly také krásné ilustrace, které knihu citlivě doplňovali. Knihu ilustroval Jaromír 99.

Celkově mě kniha zaujala obálkou a originální sbírkou povídek, která spojuje příběhy z česko-německého pohraničí . Knihu jsem si užila právě proto, že mi nabídla mnoho různých pohledů, emocí i témat v jednom celku. Díky kvalitnímu grafickému zpracování, povedené obálce i ilustracím je radost ji držet v ruce a číst, jen je trošku těžká . Povídky jsem si dávkovala postupně abych si knihu užila. Doporučila bych ji všem, kdo mají rádi krátké příběhy, zajímavá místa, která v sobě nesou atmosféru krajiny, ale i lidských osudů z naší válečné historie.

Na knihu jsem se těšila i když povídky mě většinou zklamou,úroveň je rozdílná některé průměrné,jiné skvělé.Stojí za přečtení.